69 CO 175/2022-337 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresního soud movité věci specifikované výrokem I. vypořádal tak, že se stávají výlučným vlastnictvím toho z účastníků řízení, jak tyto movité věci k dnešnímu dni každý z nich pro potřeby své, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá a dále pohledávky z titulu běžných účtů vypořádal tak, že tyto pohledávky jsou výlučným vlastnictvím toho z účastníků, na jehož jméno je ten, který účet veden (výrok I.). Návrh, aby byla žalovanému uložena povinnost ze svého uhradit zůstatek dluhu účastníků vůči [právnická osoba] ve výši 137.136 Kč z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru vedeného na účtu číslo [bankovní účet], zamítl (výrok II.). Návrh, aby byla žalobkyni (viz opravné usnesení) uložena povinnost zaplatit žalovanému na úplné vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku ve výši 189.997 Kč, zamítl (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 300.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 300.000 Kč od 14. 11. 2018 do zaplacení ve lhůtě třídenní (výrok IV.). Návrh, aby byla žalovanému dále uložena povinnost žalobkyni zaplatit částku ve výši 153.489 Kč se zákonným úrokem tak uvedeným, zamítl (výrok V.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 87.553 Kč ve lhůtě třídenní (výrok VI.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu - Okresnímu soudu v Jeseníku náklady ve výši 742 Kč ve lhůtě třídenní (výrok VII.) a konečně žalovanému uložil povinnost zaplatit státu - Okresnímu soudu v Jeseníku náklady ve výši 742 Kč ve lhůtě třídenní (výrok VIII.). 2. Včas podaným odvoláním rozhodnutí okresního soudu napadl žalovaný, a to v rozsahu vyjma výroku V. rozhodnutí okresního soudu. V úvodu svého odvolání rekapituloval dosavadní průběh řízení před okresním soudem s tím, že ohledně peněžitého plnění ve výši 453.489 Kč a závazku vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru účastníci, přes veškerou snahu žalovaného k dohodě nedospěli. Přitom žalovaný předestřel, jakým způsobem byl ochoten s žalobkyní ohledně předmětu řízení konstruktivně jednat a co bylo důvodem, že mezi účastníky k uzavření smíru nedošlo. K výroku I. rozsudku okresního soudu konkrétně namítal, že nebyly splněny podmínky řízení (§ 305 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kdy účastníci se v průběhu řízení, konkrétně ujednání dne 26. 3. 2019 ústně dohodli na tom, co vyjádřil okresní soud výrokem I. svého rozhodnutí. S takovýmto postupem vyjádřil žalovaný nesouhlas s poukazem na ustanovení § 739 odst. 1 o. z. Má za to, že uzavřením dohody o vypořádání movitých věcí, které tvoří zaniklé SJM a pohledávek z titulu běžných a jiných účtů došlo k odpadnutí předmětu řízení, přičemž vypořádání případných ostatních movitých věcí a pohledávek z účtů bylo provedeno dohodou účastníků nad rámec předmětu řízení, když žádný z nich jejich vypořádání rozhodnutím soudu nenavrhoval. Odpadnutí předmětu řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, pro který soud řízení usnesením zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř., existence návrhu na zahájení řízení je podle § 79 o. s. ř. předpokladem věcného projednání záležitostí, jestliže soud vede bez návrhu sporné řízení, musí ho rovněž podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Ve vztahu k výrokům II. a III. odvolatel namítal, že soud prvého stupně v rámci této části rozhodnutí nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům (§ 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o. s. ř.). Žalovaný trvá na tom, že do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění účastníků spadá dluh vůči [právnická osoba] z titulu smlouvy ze dne 18. 11. 2016 o spotřebitelském úvěru v původní výši 378.805 Kč, kdy se jedná o úvěr sjednaný žalovaným za souhlasu žalobkyně a poskytnutý účastníkům jednak za účelem splacení dřívějších společných dluhů v zůstatkové výši 78.805 Kč vyplývajících jim ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne 10. 11. 2011, jednak na jejich zamýšlené společné podnikání v rámci realitní kanceláře, zejména pak pořízení potřebné frančízy od společnosti [právnická osoba] v únoru 2017 v ceně 180.000 Kč, ad. Nesplacený zůstatek tohoto úvěru ke dni zániku manželství činil 316.791 Kč, respektive ke dni 28. 2. 2022 činí částku ve výši 121.550 Kč. Odvolatel okresnímu soudu vytýkal, že evidentně dospěl na základě provedených důkazů ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním ve vztahu k použití úvěru, pokud zjistil, že jeho čerpání bylo omezeno pouze na sjednaný účel, což je v rozporu s tvrzením žalovaného, a to s odkazem na čl. 2 smlouvy o úvěru a článku 2.4 úvěru. V průběhu řízení před okresním soudem žalovaný na tuto skutečnost upozornil, tedy, že úvěr z roku 2017 byl účelově sjednán na splacení dluhů vyplývajících z prvního úvěru a zbylá část nebyla účelově vázána a právní zástupce žalovaného přitom odkazoval na čl. 2 úvěrové smlouvy. Dále dle názoru soudu prvého stupně emailovou komunikací mezi účastníky bylo prokázáno, že žalovaný 20. 3. 2017 v emailu rozúčtoval žalobkyni půjčku 300.000 Kč tak, že smlouva s RK 180.000 Kč, nájemné 16.000 Kč, vybavení kanceláře v ceně 9.448 Kč, vklad banka 500 Kč a zůstatek 94.052 Kč přičemž k této částce žalovaný zřídí žalobkyni přístup. Tato komunikace podle soudu nijak neprokazuje, že žalobkyně věděla o úvěru, i když naopak žalobkyně věděla o záměru provozovat realitní kancelář. Dále dospěl k závěru, že ještě z emailu z října 2017 je zřejmé, že žalobkyně neznala obsah úvěrové smlouvy, což nevyvrací tvrzení žalovaného, že o sjednání tohoto úvěru věděla a souhlasila s ním. K těmto skutečnostem odvolatel citoval co uvedl u jednání dne 10. 6. 2021, 7. 5. 2019 a žalobkyně dne 10. 6. 2022, na základě čehož soud prvého stupně sice správně uzavřel, že žalovaný sám uvedl, že neměl od žalobkyně žádný písemný souhlas se vzetím tohoto úvěru, což dle názoru žalovaného zcela odpovídá„ běžnému chodu věcí“ v rámci standardních vztahů mezi manžely a rozhodně to nemůže být považováno za důkaz nevědomosti či nesouhlasu žalobkyně s převzetím dluhu. Žalovaný si je vědom jistého stavu důkazní nouze na jeho straně ve vztahu k možnostem prokázání udělení souhlasu bývalé manželky s převzetím předmětného dluhu, kdy je svá tvrzení schopen prokazovat toliko účastnickými výslechy a jinak nepřímými důkazy, oprávněně však očekává, že soudy se pokusí skutkový stav věcí náležitě objasnit. Je třeba si uvědomit, že proti sobě stojí vzájemně protichůdná tvrzení účastníků, nelze však v žádném případě jednoznačně přisvědčit tvrzení žalobkyně a nezaujatě uvěřit její výpovědi. Přitom žalobkyně se nikterak neohradila proti existenci půjčky, naopak na to reagovala emailem ze dne 22. 3. 2017, nepopřela tvrzení žalovaného o tom, že byla u sjednávání úvěru, seděla vedle něj u internetu, není si vědoma toho, že by viděla smlouvu o frančíze a neví o tom, že by tato vůbec byla. Přestože v emailu ze dne 14. 11. 2016 poměrně podrobně reviduje a komentuje právě návrh oné smlouvy o franšíze a potvrzuje, že RK otvírají až 1. 2. 2016. Odvolatel má tedy za to, že soud prvého stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům a konečně namítá, že rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Konkrétně, pokud se jedná o úvěr z roku 2011, okresní soud sice odkazuje na ustanovení § 143 odst. 1, § 144 a § 145 obč. zák., avšak z jeho rozsudku není nikterak zřejmé, jakým způsobem dopadají na zjištěný skutkový stav a ve vztahu, k jakým skutkovým zjištěním je soud aplikoval. Žalovaný je přesvědčen, že nelze mít žádných pochyb o tom, že závazek z úvěru z roku 2011 tvořil podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů, když vznikl za trvání manželství, rozhodně se netýkal majetku, který by náležel výhradně jednomu z manželů a zjevně nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. K tomu žalovaný označil jako důkaz kupní smlouvu z roku 2011 o nabytí vozidla WV Passat, tento důkaz soud zcela ignoroval a žalobkyně v závěrečném návrhu tvrdila, že automobil byl ve výlučném vlastnictví žalovaného. Pokud by dluh z úvěru žalovaného z roku 2016 netvořil součást zaniklého SJM, nalézací soud zcela ignoroval závěry předestřeného rozsudku NS ČR sp. zn. 31 Cdo 2008/2020-717. V řízení bylo prokázáno tvrzení žalovaného, že úvěr z roku 2016 byl použit jednak ke splacení dřívějších společných dluhů účastníků řízení z úvěru z roku 2011 v zůstatkové výši 78.805 Kč a jednak na jejich společné podnikání v rámci realitní kanceláře. Je tedy zřejmé, že žalovaný takto získaný majetek, respektive získané úvěrové prostředky, které se podle § 709 odst. 1 o. z. staly součástí SJM nepochybně skutečně rozšířily masu SJM na straně jeho aktiv, zejména o majetková práva v podobě franšízy realitní kanceláři EVROPA v hodnotě 180.000 Kč a zároveň zúžili masu společného jmění účastníků na straně jeho pasiv v podobě zániku dluhu z předchozího společného úvěru z roku 2011 v zůstatkové výši 78.805 Kč. Žalovaný pro nesprávné právní posouzení věci okresním soud