69 CO 259/2022-186 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 181.130 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 181.130 Kč od 31. 8. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně a částku 19.363 Kč (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 45.689,60 Kč ve lhůtě třídenní (výrok II.). 2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně, která po shrnutí skutkového stavu se s napadeným rozhodnutím soudu neztotožnila a trvala na tom, že mezi ní a žalovaným byla platně a účinně sjednaná smlouva o zápůjčce, ze které stranám vyplývají sjednaná práva a povinnosti. Žalobkyně má za to, že soud I. stupně se dopustil nesprávného právního posouzení, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Pokud soud v bodě 6 svého odůvodnění polemizuje o tom, že smlouva o zápůjčce má reálnou povahu a že žalobkyně jako věřitel nesla břemeno důkazní ohledně prokázání, že smlouva byla uzavřena a dlužníkovi byly poskytnuty finanční prostředky, pak má žalobkyně za to, že prokázala, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena, a to mezi ní a jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a že osoby předmětnou smlouvu podepsaly. Ačkoliv při jednání dne 30. 3. 2022 zástupkyně žalovaného uvedla, že žalovaný není schopen potvrdit, zda je podpis na smlouvě jeho a zda tuto smlouvu uzavřel, žalovaný jinak po celou dobu jednání i po podání žaloby žádným způsobem nepopíral, že předmětnou smlouvu uzavřel a že podpis na smlouvě je jeho, jeho argumentace se vztahovala toliko k tomu, že měl věřit, že smlouvu uzavírá jménem a na účet [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]., a dále toho, že finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet, ke kterému žalovaný neměl přístup. Je zcela zřejmé, že žalovaný smlouvu podepsal a nijak tuto skutečnost nerozporoval, o tom ostatně svědčí i skutečnost, že právní zástupkyně žalovaného již v době před soudním vymáháním pohledávky usilovala o to, aby žalobkyně podepsala dokument, kterým prohlásí, že žalovaný svůj dluh vůči žalobkyni v plném rozsahu splnil. Soud I. stupně tak zcela svévolně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že smlouvu uzavřela s žalovaným, a to navzdory tomu, že žalobkyně předložila podepsanou smlouvu a předložila soudu komunikaci mezi ní a žalovaným, jakož i jeho zástupkyní, ze které jasně vyplývá, že žalovaný si byl a stále je svého závazku vědom a v žádném případě nepopírá, že smlouvu uzavřel. Vyjádření v tomto znění ostatně zaslal na soud i sám žalovaný, kdy uvedl doslova:„ K tvrzení žalobkyně, že žalovaný do předmětného smluvního vztahu dobrovolně vstoupil žalovaný akcentuje, že nikdy nevstoupil vědomě do osobní zápůjčky, naopak vědomě vstoupil do zápůjčky pro firmu, což je dostatečně zřetelné i ze samotné textace smlouvy o zápůjčce“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému skutkovému zjištění, jestliže uvádí, že nebylo prokázáno, že smlouva byla uzavřena s žalovaným. Tato skutečnost byla naopak jasně prokázána, stejně tak odvolatelka považuje za nesprávné právní posouzení, pokud soud I. stupně dovozuje neprokázání uzavření smlouvy o zápůjčce tím, že podpisy na smlouvě nejsou úředně ověřeny, když neexistuje žádná povinnost předkládat smlouvu o zápůjčce s úředně ověřeným podpisem, a bylo-li v řízení jednoznačně prokázáno, že žalovaný smlouvu uzavřel, nelze takto uzavřenou smlouvu považovat za neplatnou. Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila a prokázala, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena mezi ní a žalovaným, a že předmět zápůjčky byl žalobkyní zaslán na číslo účtu určené žalovaným ve smlouvě. [příjmení] předmětného bankovního účtu byla [právnická osoba] & [anonymizována tři slova] o., neboť smyslem zápůjčky bylo, že si žalovaný zapůjčil od žalobkyně finanční prostředky na svoji podnikatelskou činnost, neboť byl společníkem, a tyto finanční prostředky se rozhodl poukázat přímo na bankovní účet [právnická osoba] & [anonymizována tři slova] o. jako svůj vklad do podnikání. Žalobkyně tuto skutečnost prokázala mimo jiné tím, že stejnou zápůjčku poskytla ve stejné době i druhému společníkovi [jméno] [příjmení], a tato částka byla poukázána přímo na účet [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. Žalobkyně proto zcela zásadně nesouhlasí s tvrzením soudu I. stupně, že neprokázala úmysl žalovaného získat finanční prostředky ze zápůjčky pro sebe a tyto poté poskytnout [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. jako vklad společníka do společnosti a má za to, že soud se dopustil nesprávného skutkového zjištění. Soud I. stupně nijak nerozvádí jakým způsobem došlo k tomu, že skutečný účel poskytnutí finančních prostředků byl jiný, než zmiňuje, jaký účel to tedy byl, pouze lakonicky uvádí, že šlo o zastřené jednání a vůle stran byla jiná. S těmito domněnkami soudu nemůže žalobkyně ani polemizovat, neboť nejsou dále rozvedeny. Ve stručnosti proto uvádí, že s tímto výkladem soudu rozhodně nesouhlasí a trvá na tom, že úmyslem uzavření smlouvy o zápůjčce bylo poskytnutí finančních prostředků žalovanému, který je dále poskytl [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. jako svůj podnikatelský vklad. Celý důvod tohoto uspořádání právních vztahů žalobkyně nadále nepovažuje za nejpodstatnější, neboť jak v řízení před soudem I. stupně opakovaně připomínala, soudní judikatura jasně vykládá, že předmět zápůjčky lze zaslat na účet třetí osoby, pokud se takto smluvní strany dohodnou – taková skutečnost nezakládá rozpor s reálnou povahou smlouvy o zápůjčce. Navzdory tomuto tvrzení a odkazům na relevantní judikaturu se soud I. stupně bez dalšího vysvětlení od této judikatury odchýlil. Žalobkyně po celou dobu konstantně tvrdila, že předmět zápůjčky byl poskytnut na bankovní účet třetí osoby ([právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova].), kdy na tomto se žalobkyně a žalovaný zcela prokazatelně dohodli, když ve smlouvě o zápůjčce žalovaný vědomě určil účet třetí osoby – v tomto případě je zcela vyloučeno, že by došlo k uvedení chybného čísla účtu, neboť smluvní strany ve smlouvě výslovně uvádí, že se jedná o bankovní účet [právnická osoba] & [anonymizována čtyři slova]. Žalobkyně je proto přesvědčená, že smlouva o zápůjčce byla takto sjednána platně a účinně, neboť je judikaturou dovozeno, že by bylo zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipouštět určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky převeden, pokud se na tom strany smlouvy o půjčce dohodnou (rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020 a sp. zn. 33 Cdo 1261/2019), z nichž odvolatelka citovala. Žalobkyně je proto přesvědčena o tom, že soud I. stupně se dopustil nesprávného právního posouzení věci a v žádném případě nebyly splněny podmínky pro zamítnutí žaloby s odkazem na to, že předmět zápůjčky byl poskytnut na účet třetí osoby. Žalobkyně dále poukazovala na to, že soud I. stupně se zcela nedostatečným způsobem vypořádal zejména s tím, že žalovaný na svůj dluh vůči žalobkyni plnil, a to celkem dvěma splátkami, přičemž plní-li dlužník na svůj dluh, má se za to, že tento dluh uznává. Žalobkyně předložila výpisy z bankovního účtu, z nichž je zřejmé, že žalovaný uhradil dne 27. 10. 2017 částku 7.500 Kč a dne 27. 11. 2017 částku 5.000 Kč. Soud I. stupně se předloženými důkazy v podstatně částečného plnění dluhu žalovaným nezabýval, resp. uvedl, že neuvěřil tvrzením žalobkyně, které zůstaly osamocenými bez prokázání důkazy na jejich podporu. Žalobkyně má za to, že pokud zde byla osamocená tvrzení bez prokázání důkazy, dopustil se jich žalovaný, nikoliv žalobkyně, která má za to, že se soud I. stupně dopustil zcela nedostatečného zjištění skutkového stavu. Navrhovala proto, aby z důvodu nesprávných skutkových zjištění, neúplně zjištěného skutkového stavu a v důsledku toho, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci, aby rozsudek byl změněn a žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. 3. K odvolání žalobkyně se písemně vyjádřil žalovaný, který uvedl, že považuje odvolání žalobkyně za nedůvodné, neboť v zásadě opakuje argumentaci, kterou již sdělovala v řízení před soudem I. stupně, zejména tím, že žalobkyně opětovně dovozuje údajné uzavření zápůjčky mezi ní a žalovaným z podpisu smlouvy o půjčce a označení stran, taková argumentace přiléhavá není, neboť zcela pomíjí, že by se tím stala ustanovení o výkladu právního jednání a vůle jednajících obsolentními. Bylo jednoznačně prokázáno, že k firemnímu účtu, kam byly peníze žalobkyně zaslány, nikdy žalovaný přístup neměl a penězi nebyl hrazen žádný dluh žalovaného, žalovaný s penězi nikdy nijak nedisponoval (akcentoval tím případ s obdobným závěrem NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3756/2013). Tyto přijaté závěry korespondují s tím, že žalovaný ani nikdy neměl vůli osobní zápůjčky. Žalobkyně opakovaně pomíjí zásadní fakt, a sice jednoznačně prokázanou absenci reálného znaku zápůjčky, neboť peníze se nikdy nijak nedostaly do dis