69 CO 303/2022-124 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit část pozemku [parcelní číslo], orná půda, v k. ú. [obec], [územní celek], vyznačenou na snímku katastrální mapy, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, tzn. odstranit přistávací mola, stůl s lavicemi, ocelové stojany na kánoe, dřevěný totem, a případné další věci ve vlastnictví žalovaného, a vyklizenou část pozemku žalobci předat ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. V důvodech podaného odvolání uvedl, že uplatněný nárok v žalobě neuznává, je oprávněn nemovité věci, které jsou předmětem vyklizení, užívat na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a [anonymizována tři slova] (dále jen„ ČRS“) ze dne 13. 12. 2019 (dále jen„ nájemní smlouva“). Žalovaný přisvědčil skutkovému stavu věci, jak jej soud zjistil a popsal v bodě 18 napadeného rozsudku. Pokud soud tvrdí, že„ je nutno v prvé řadě zdůraznit, že v souladu s obecnými pravidly výkladu právních jednání dle § 555 a násl. o. z. lze o smlouvě ve prospěch třetího hovořit pouze za situace, kdy vůle dotčených subjektů ke sjednání takové smlouvy směřovala“, tak žalovaný s tím vyslovil souhlas, avšak s výhradou, že soud nedůvodně za dotčené subjekty považuje pouze žalobce a ČRS, místní organizaci [obec], a nikterak se nezabývá dopadem takového jednání na žalovaného, resp. v rámci výkladových pravidel nezohledňuje postavení žalovaného jako adresáta tvrzeného právního jednání (smlouvy ve prospěch třetího). Soud se dopouští dotváření a nikoli pouhého výkladu vůle žalovaného a ČRS, a to v přímém rozporu s písemným vyjádřením této vůle. Soud upřednostňuje výklad práva zakládající neplatnost či neexistenci smlouvy ve prospěch třetího před výkladem zakládajícím jeho platnost. Podstatou odůvodnění rozsudku je přesvědčení soudu, že užívání předmětu nájmu žalovaným„ od počátku bylo zamýšleno tak, že bude umožněno až na základě uzavřené podnájemní či jiné smlouvy o užívání“ mezi žalovaným a ČRS. S tímto závěrem žalovaný vyslovil nesouhlas. Skutečnost, že měl být schválen provozní řád, nikterak nedokládá, že by užívání předmětu nájmu žalovaným mělo být založeno samostatnou smlouvou. Tento požadavek naopak napovídá spíše tomu, že žalobce od počátku neměl pochyby o tom, že bude daný prostor užíván více subjekty, což byl od počátku žalobcův cíl (viz. výpověď [anonymizováno]. Pelikána, předložená důvodová zpráva pro jednání Rady města Olomouce) a požadoval, aby bylo toto užívání sladěno provozním řádem. To nasvědčuje tomu, že cílem žalobce bylo založit právo užívání žalovanému přímo nájemní smlouvou, čemuž nasvědčuje, že žalobce požadoval, aby v provozním řádu byly vymezeny části předmětu nájmu, které budou užívány přímo žalovaným. Celá smlouva je koncipována tak, že je nepochybné, že předmět nájmu bude užíván mimo jiné žalovaným, kdy je zapotřebí dohodnout podmínky takového spoluužívání. Taková dohoda ovšem v žádné části smlouvy není stanovena jako podmínka užívání daných prostor žalovaným, když obecný rámec užívání je dán samotnou nájemní smlouvou, jako stejný rozsah, který užívá ČRS. Není možné z uvedeného ustanovení smlouvy dovozovat, že vůle žalobce směřovala k tomu, aby užívání předmětu nájmu žalovaným bylo založeno samostatnou smlouvou. Vyjádření ČRS v důvodové zprávě nemá žádnou důkazní hodnotu, neboť se jedná o přepis požadavku ČRS zachycený v jiné listině a není tak zřejmé, jaký byl jeho přesný obsah a zároveň jde o vyjádření, které předcházelo následným jednáním, na kterých byly dále slaďovány podmínky užívání. Jde o vyjádření jen jednoho z účastníků nájemní smlouvy (nevyjadřuje postoj žalobce), které nemuselo být v textu smlouvy zohledněno. Toto stanovisko v textu nájemní smlouvy zohledněno ani nebylo. Text nájemní smlouvy takové ustanovení neobsahuje. Z výpovědi svědka [příjmení] bylo zjevné, že svědek se nikterak nenechává svázat textem nájemní smlouvy a její text ani nezná. Jeho výklad smlouvy je relativně prostý a dá se shrnout do závěru, že ČRS si pronajalo rybníky, platí za ně a žalovaný musí přijmout prostor a čas, který mu tento subjekt vymezí. Takový výklad a přístup je nejen tendenční, ale i v přímém rozporu s textem smlouvy, zejména skutečností, že ČRS bylo povinno umožnit žalovanému užívat daný prostor ve stejném rozsahu, jak jej samo užívá, tedy k celku předmětu nájmu bez vymezeného časového omezení. Výklad svědka, týkající se ustanovení smlouvy, nelze brát za relevantní důkaz. Z jeho výpovědi dále plyne, že ČRS s žalovaným nikdy nejednal o uzavření smlouvy o užívání pozemků, ale toliko o provozním řádu, ale dále to, že ČRS si nebyl vědom toho, že je ve smlouvě ujednán předběžný souhlas s uzavřením smlouvy o užívání s žalovaným, když svědek výslovně uvedl, že by k uzavření takové smlouvy muselo mít ČRS souhlas města. Druhý subjekt oprávněný užívat daný prostor dle nájemní smlouvy, [anonymizována dvě slova] [obec], podepsal provozní řád. Ze svědeckých výpovědí neplyne, že by tento subjekt uzavíral nějakou smlouvu o užívání s ČRS. Ze svědecké výpovědi [anonymizována dvě slova] vyplývá, že žalobce směřoval k tomu, aby byl předmět nájmu dán do užívání jednoho nájemce, a to ČRS. Žalobce zakotvil předběžný souhlas s uzavřením dohody o užívání dotčených pozemků pro žalovaného, přičemž žalobce běžně neumožňuje bez svého souhlasu užívání pronajatých věcí třetí osobou. Závěry, které soud učinil z výpovědi tohoto svědka, jsou pro žalovaného překvapivé, když žádná z uvedených skutečností nedokládá, že by existovala vůle žalobce a ČRS v době uzavření nájemní smlouvy, aby tato neobsahovala smlouvu ve prospěch třetího, ani to, že by pro užívání daných prostor žalovaným bylo nezbytné uzavřít samostatnou smlouvu o užívání. Vyslovení předběžného souhlasu s uzavřením smlouvy o užívání je odrazem dvou skutečností. Zaprvé je dána možnost žalovanému a ČRS si vzájemně upravit smluvně některé aspekty užívání daných pozemků, které by nebyly řešeny v provozním řádu, což ale samo o sobě nevylučuje, že v nájemní smlouvě byla sjednána i smlouva ve prospěch třetího. Zadruhé je snaha žalobce vyhnout se zbytečnému schvalování materiálu v orgánech obce, pokud by žalovaný a ČRS měli svůj vzájemný vztah dále upravit smluvně, např. dohodou o poskytování příspěvku na úklid či správu daného areálu, úpravu vzájemných povinností při provozu areálu, která svou povahou nespadá do provozního řádu. Z existence schůzek a jednání lze dovodit, že mezi účastníky se jednalo o podobě provozního řádu a nikoliv o textaci smlouvy o užívání. Jednání ohledně smlouvy o užívání nebyla vedena a není prokázáno, že by byla vedena jednání o uzavření smlouvy o užívání, když žalovanému byl k podpisu předložen toliko provozní řád. I z výpovědi svědka [příjmení] plyne, že o smlouvě o užívání se nejednalo. Žalovaný označil za překvapivý závěr soudu I. stupně, který z následného jednání ČRS dovozuje, že by ČRS případně žalobce považovali jako podmínku užívání dotčených pozemků žalovaným uzavření samostatné smlouvy. Naopak jednání ČRS svědčí tomu, že ČRS bylo přesvědčeno, že jedinou podmínkou užívání daných prostor žalovaným je schválení provozního řádu. To nepochybně plyne z toho, že ČRS jednal s žalovaným o uzavření provozního řádu a byl přesvědčen, že nemůže uzavřít smlouvu o užívání bez souhlasu žalobce. S VKO uzavřel toliko provozní řád. Tato skutečnost je zásadní z hlediska případného výkladu vůle ČRS a žalobce, neboť soud své rozhodnutí opírá o to, že v textu nájemní smlouvy je obsažen souhlas s uzavřením smlouvy o užívání mezi žalovaným a ČRS. Tento přístup však nemůže obstát, když bylo v řízení prokázáno, že ČRS vůbec nevěděl, že takové ujednání je ve smlouvě obsaženo a vůbec nesměřoval k uzavření takové smlouvy, když je zřejmé, že za dostatečné naplnění povinností považoval schválení provozního řádu. Žalobce nikdy neprojevil nikterak názor, že by bylo nezbytné, aby došlo k uzavření smlouvy o užívání mezi žalovaným a ČRS, jako právního titulu užívání daných pozemků žalovaným. Smlouva ve prospěch třetího není právním institutem, s nímž by se správní orgány běžně setkávaly, není proto překvapivé, že stavební úřad požadoval jiný doklad k prokázání užívacího titulu k dotčenému pozemku. Není na místě, aby soud z požadavku stavebního úřadu na doložení užívacího titulu dovozoval cokoliv ve vztahu k vůli kteréhokoliv z účastníků nájemní smlouvy s odkazem na rozdílnost samostatné a přenesené působnosti obce a na to, že v řízení před soudem nebylo nikterak řešeno, zda stavebnímu úřadu byla vůbec nájemní smlouva předložena a zda se tak úřad zabýval otázkou, zda tato obsahuje smlouvu ve prospěch třetího. Odporovalo by logice, pokud by smlouva obsahující právo ve prospěch třetího obsahovala ujednání o souhlasu s uzavřením smlouvy o užívání mezi ČRS a žalovaným. Dále se žalovaný vyjádřil k otázce tvorby vůle kolektivního orgán