69 CO 280/2022-312 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 1. 2021 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci dalších 110.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 1.015 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. V zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí okresního soudu napadl odvoláním žalobce, a to v celém jeho rozsahu, k výzvě soudu doplnil, že odvoláním napadá i výrok I., přestože se jedná o výrok vyhovující, neboť částku 10.000 Kč považuje za nedostačující. Žalobce vyslovil s rozhodnutím okresního soudu zásadní nesouhlas a předně považoval za nezbytné připomenout určitou zvláštnost projednávané právní věci, tj. náhrady zadostiučinění za vzniklou nemajetnou újmu dle ust. § 31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a dále připomenout, že soud předtím, než mohl rozhodnout ve věci samé, musel jako předběžnou otázku vyřešit, zda-li mezi žalobcem a Úřadem práce ČR nenastala situace, dovozující vznik výše uvedeného odpovědnostního vztahu, z jehož by pak vyplývala pasivní legitimace žalované, neboť tomu zatím nepředcházelo pravomocné vykonatelné rozhodnutí příslušného orgánu nebo soudu v rámci správního soudnictví. Řešení této předběžné otázky bylo nezbytné s ohledem na ust. § 31a zákona, zejména jeho ust. v odst. 3, neboť je nutné mít postavené najisto v otázce, zda-li došlo při výkonu veřejné moci k nesprávnému úřednímu postupu a tím rovněž i ke vzniku výše uvedeného odpovědnostního vztahu, a to se všemi z toho vyplývajícími konsekvencemi. Konkrétně šlo o to posoudit, zda při posuzování žádosti žalobce o refundaci jím uhrazeného poplatku za rekvalifikaci je dovoditelný závěr, že bylo úřadem práce zahájeno správní řízení, které mělo být ukončeno rozhodnutím vydaným úřadem práce dle ust. § 67 správního řádu nebo ust. § 76 správního řádu, obojí ve lhůtě dle ust. § 71 správního řádu. Dále bylo nutné posoudit, zda došlo ze strany úřadu práce při nesplnění výše uvedených podmínek k nesprávnému úřednímu postupu, zda žalobci s ohledem na výše uvedené přísluší náhrada zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a přitom rozhodnout o přiměřenosti tohoto zadostiučinění s ohledem na okolnosti a závažnost věci. Soud při posuzování otázky, zda-li žalobci vůbec vznikl nárok na náhradu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se zcela ztotožnil s názorem žalobce. Jen v jediném aspektu se názor soudu liší od náhledu žalobce na meritum věci, a to ve stanovení výše náhrady zadostiučinění za vzniklou nemajetnou újmu. Přitom z ust. § 31a odst. 3 zákona vyplývá, že došlo-li ke vzniku nemajetkové újmy nesprávným úředním postupem tak, že správní orgán, tj. úřad práce, porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, resp. v případě, že není lhůta stanovena, pak ve lhůtě přiměřené, tak je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout rovněž ke konkrétním okolnostem případu, a to zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, postup orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. K těmto konkrétním okolnostem případu okresní soud vůbec nepřihlédl, neboť provedenou moderaci žalobcova nároku na náhradu zadostiučinění za vzniklou nemajetnou újmu odůvodnil jen pouze odkazem na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Z takto provedené moderace, tj. snížení z částky ve výši 120.000 Kč na částku 10.000 Kč, pak soud dovodil závěr o převážné procesní neúspěšnosti žalobce, což ovlivnilo i rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu vůči oběma účastníkům. Žalobce má za to, že soud se měl držet při rozhodování o náhradě nákladů řízení předmětné věci ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a při interpretování pojmu jen částečný úspěch ve věci pak vycházet z obvyklé soudní praxe, že je tomu všude tam, kde se poměr plnění ve vztahu k celku blíží k nule, tj. zpravidla pod 10 %. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, tak žalobce namítal, že soud výši náhrady výrazným způsobem moderací snížil, aniž by to s ohledem na zákonnou úpravou jakkoli odůvodnil. Žalobce přitom nezpochybňuje moderační oprávnění soudu, je však přesvědčen o tom, že v jeho případě důvod k použití moderace k rozhodnutí o výši náhrady zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu není, neboť při jejím vlastním ocenění přiměřeně vycházel ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2011. Toto plenární stanovisko jednoznačně stanovilo mantinely rozhodování o možné moderaci tím, že stanovilo horní a dolní pro sankcionování neodůvodněných průtahů, tedy nesprávného úředního postupu, za každý rok v řízení, a to i pro případy, kdy předmět řízení se neoceňuje nebo ocenit nelze. Navíc je žalobce přesvědčen o tom, že soud dospěl-li k závěru o nepřiměřenosti žalobcem oceněné náhrady zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetnou újmu a rozhodl se přistoupit k jejímu snížení, měl přitom postupovat nejen v intencích citovaného plenárního stanoviska, ale rovněž se zřetelem na ust. § 31 odst. 3 zákona. Měl přihlédnout k tomu, že správní řízení před úřadem práce bylo zahájeno dne 23. 7. 2014 a běží do dnešního dne, nejde o složitou záležitost a žalobce opakovaně vyvrátil právní názor úřadu práce o rekvalifikaci, žalobce svým jednáním od roku 2014 do současnosti se snaží o dohodu s žalovaným a s úřadem práce, svým jednáním k průtahům v řízení nepřispěl. Postup orgánů veřejné moci během řízení, tj. žalované a úřadu práce včetně jeho generálního ředitelství, lze od roku 2014 označit jako soustavnou arogantní ignoraci všech návrhů žalobce a jeho zástupce celou záležitost řešit smírně, přestože žalobce o vzájemný dialog usiloval. Žalovaná včetně jejího generálního ředitelství dlouhodobě přehlížejí judikaturu soudu ve správním soudnictví, ve kterých soudy vyslovily právní názor, že podáním žádosti je zahájeno regulérní správní řízení, které musí být formálně ukončeno, že tato situace již nastala. Předmětná záležitost má pro žalobce zásadní význam nejen z hlediska hmotného, neboť dlouhodobě usiluje o refundaci jím hrazeného poplatku za rekvalifikaci ve výši 10.000 Kč, což pro něj není zanedbatelná částka, ale i z hlediska etického a morálního, když je denně ve veřejném sdělovacím prostoru konfrontován s pojmy„ právní stát“ a„ sdílené evropské hodnoty“. Je tedy zřejmé, že soud rozhodl na základě nesprávné interpretace a následné aplikace ust. § 31a odst. 3 zákona a návazné judikatury obecných soudů včetně nálezů Ústavního soudu ČR, nesprávně užitou moderací a ust. § 142 a násl. o. s. ř., a proto navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. K odvolání žalobce se písemně vyjádřila žalovaná, která se neztotožnila se závěrem žalobce ohledně vzniku nemajetkové újmy a její výše, neboť má za to, že nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení žalobci vůbec nevznikla. Úřad práce v přiměřené době žalobci sdělil, že jím zvolenou rekvalifikaci neuhradí, vysvětlil důvody, proč zvolenou rekvalifikaci neuhradí, a současně mu sdělil, že o této skutečnosti rozhodnutí nevydává. Žalobce proto nebyl ani nemohl být v nejistotě ohledně délky a výsledku řízení. Pokud jde o jednotlivá kritéria ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/98 Sb., k tomu žalovaná uvedla, že v tomto řízení o odškodnění není podstatné čí právní názor na povahu žalobcova studia je správný, nadto složitost řízení nutně nemusí spočívat ve složitosti právní, ale také ve složitosti procesní, danou např. počtem stupňů řízení či množstvím účastníků řízení, množstvím dokladů apod. Z hlediska chování poškozeného žalovaná uvedla, že žalobce podal žádost o rekvalifikaci bez potvrzení rekvalifikačního střediska, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby jí mohlo být vyhověno. Žalobce nadále podává soudní žaloby v téže věci, přestože jsou odmítány pro opožděnost, což opakovaně potvrdil NS ČR, žalobce tak své zájmy hájí bezúčelně. Pokud jde o snahu dohodnout se s úřadem práce, pak žalovaná uvádí, že tento nehospodaří s majetkem státu a je vázán pravidly zákona č. 219/2000 Sb., a jestliže příspěvek na rekvalifikaci žalobci nenáleží, pak žalovaná nevidí důvod, proč by měl úřad práce vést s žalobcem navrhované smírčí řízení. Úřad práce žádost žalobce posoudil a sdělil mu a vysvětlil, proč mu příspěvek na rekvalifikaci nevyplatí. Jestliže má správní orgán na určitou otázku jiný právní názor než účastník řízení, ať už je takový právní názor správný nebo ne, nejedná se o aroganci ani ignoraci. Jestliže žalobce uvádí, že správní orgány v jeho věci soustavně přehlíží judikaturu správních soudů, pak k tomu žalovaná připomenula, že závěr krajských soudů v tom smyslu, že mělo být o