28 CO 238/2021-164 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č.j. 14 C 18/2020-86, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že smlouva uzavřená dne [datum] mezi žalovaným 4) a žalovanou 1) o manželském majetkovém režimu spočívající v zúžení společného jmění manželů je vůči ní právně neúčinná (výrok I.), dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že smlouva o zřízení služebnosti uzavřená dne [datum] mezi žalovaným 4) a žalovanou 1) o zřízení bezplatného a doživotního užívání nemovitosti je vůči ní právně neúčinná (výrok II.) a zamítl i žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že darovací smlouva uzavřená dne [datum] mezi žalovanou 1) jako dárkyní a žalovanými 2) a 3) jako obdarovanými je vůči ní právně neúčinná (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), aby zaplatila žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 26 295 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované 2) (výrok V.), aby zaplatila žalovanému 3) náhradu nákladů řízení ve výši 26 295 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného 3) (výrok VI.) a nakonec aby státu zaplatila náhradu nákladů žalovaného 4), na účet Okresního soudu v Kolíně, ve výši, kterou soud prvního stupně vyhradil samostatnému usnesení (výrok VII.). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný 4) spáchal vůči žalobkyni (a dalším poškozeným) zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 3 018 989,80 Kč. Žalovaná 1) a žalovaný 4) uzavřeli dne [datum] smlouvu o zúžení společného jmění manželů, podle níž se výlučnou vlastnicí pozemku parc.č.st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc.č.st. [číslo], jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., a pozemku parc. [číslo] zapsaných pro obec a [katastrální uzemí], stala žalovaná 1). Dále uzavřeli smlouvu o zřízení služebnosti, podle níž je žalovaný 4) oprávněn popsané nemovité věci bezplatně užívat, a to v rozsahu uvedeném ve smlouvě. Darovací smlouvou ze dne [datum] žalovaná 1) darovala předmětné nemovité věci žalované 2) a žalovanému 3) s tím, že v její prospěch byla zřízena služebnost doživotního bezplatného užívání předmětných nemovitých věcí. 3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 589 odst. 1 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále podle § 737 odst. 1 o. z.. Vzhledem k tomu, že žalovaní vznesli námitku promlčení, se soud prvního stupně v první řadě zabýval touto námitkou. Soud prvního stupně uvedl, že institut relativní neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů a„ obecná“ odpůrčí žaloba jsou přes svou zřejmou podobnost danou stejným účelem (ochranou věřitele před poškozujícím jednáním dlužníka) rozdílnými právními instituty. Právo uplatnit žalobu o určení neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů podle § 737 odst. 1 o. z. se podle soudu prvního stupně promlčuje ve stejné obecné promlčecí lhůtě jako jiná majetková práva. Právo podat uvedenou žalobu se tedy podle soudu prvního stupně promlčuje ve tříleté lhůtě, která počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1, § 629 odst. 1 o. z.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, neboť právní účinky všech tří smluv nastaly již v roce 2015, kdy se o nich žalobkyně mohla dozvědět z katastru nemovitostí, kam se práva k nemovitým věcem zapisují, a kdy jim již mohla odporovat. Dále uvedl, že pokud nelze odporovat dohodě o vypořádání společného jmění manželů z důvodu promlčení, nelze odporovat ani navazujícím právním jednáním, jimiž bylo zřizování služebnosti a další převody na právní nástupce. Soud prvního stupně se dále zabýval argumentem žalobkyně, že námitka promlčení byla žalovanými uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že sice nelze přehlédnout skutečnost, že vykonatelná pohledávka žalobkyně je pohledávkou na náhradu škody z trestné činnosti žalovaného 4), ale i taková pohledávka se promlčuje a promlčuje se i možnost odporovat jednání žalovaného 4), kterým uspokojení takové pohledávky ztěžuje. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je výjimkou, která musí být odůvodněna konkrétními výjimečnými okolnostmi, v posuzovaném případě však podle soudu prvního stupně žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok u soudu uplatnila včas. 4. Nakonec soud prvního stupně uzavřel, že ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 3) je nutné žalobu zamítnout z důvodu promlčení nároku žalobkyně, vůči žalovanému 4) z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť žalobu na určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění je nutné podat proti osobě, která měla z odporovatelného jednání prospěch, nikoli proti dlužníkovi. 5. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). V případě žalované 1) rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalobkyně nahradit náklady nezastoupeného účastníka. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) soud prvního stupně při stanovení výše nákladů řízení, které spočívají v nákladech na zastoupení účastníka advokátem, pro stanovení tarifní hodnoty vyšel z § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že určení neplatnosti právního jednání je nejbližší předmětu řízení, jímž bylo určení neúčinnosti právního jednání, a to pro každé z požadovaných určení (v řízení šlo o určení neúčinnosti tří právních jednání). Ve vztahu k žalovanému 4) rozhodl soud prvního stupně co do základu, neboť žalovaný 4) byl v řízení zastoupen ustanoveným zástupcem z řad advokátů, o jehož odměně a náhradě hotových výdajů je třeba rozhodnout samostatným usnesením. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně a žalovaní 2) a 3) včasné odvolání. 7. Žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval promlčecí lhůtu v délce tří let na případ vypořádání společného jmění manželů dle § 737 o. z., neboť podle jejího názoru se lze dovolat relativní neúčinnosti i vůči vypořádání společného jmění, pokud takové jednání zároveň naplňuje znaky zkrácení věřitele, a to v úmyslné formě, která byla druhé straně známa. Podle žalobkyně soudem zvolená interpretace vede k naprosté nevyváženosti v přístupu ke zkracujícím jednáním, a to pouze na základě způsobu krácení, podle žalobkyně však nelze takto zkracující formy jednání selektovat, když jejich záměr a důsledek je prakticky totožný. Žalobkyně je rovněž přesvědčena, že v případě všech uvedených jednání žalovaných nešlo prakticky o úkony bezplatné, neboť tato jednání měla svůj hospodářský význam spočívající v přímém či nepřímém obohacení všech zúčastněných žalovaných. Žalobkyně dále uvedla, že je nadále přesvědčena o tom, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy; všichni žalovaní se na krácení žalobkyně podíleli stejným dílem s cílem zmařit uspokojení pohledávky žalobkyně. Pokud by proběhlo dokazování, jak žalobkyně navrhovala, bylo by toto jednání v rozporu s dobrými mravy jednoznačně prokázáno. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení, žalobkyně uvedla, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v tomto případě nelze stanovit hodnotu plnění z napadených smluv, nemůže však souhlasit s použitým způsobem výpočtu nákladů řízení žalovaných. Namítla, že v první řadě soud prvního stupně vůbec neměl žalovaným právo na náhradu nákladů řízení přiznat, neboť minimálně jednání žalovaného 4), ale pravděpodobně i dalších žalovaných, by bylo způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu krácení věřitele, a pouze z důvodu promlčení trestního stíhání není tato otázka prověřována orgány činnými v trestním řízení. Nicméně i tak je třeba přihlédnout k obzvlášť zavrženíhodným pohnutkám, které žalované vedly ke krácení uspokojení žalobkyně. Proto by mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř. a žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Dále žalobkyně uvedla, že pokud soud přesto k náhradě nákladů řízení přistoupil, náklady řízení nepřiměřeně zvýšil, a to násobně. Ani jeden z právně zastoupených žalovaných nebyl účastníkem ve více než jedné smlouvě a přiznání nákladů trojnásobně každému z žalovaných je podle žalobkyně nezákonné. Nelze navyšovat ani tarifní základ projednávané věci, neboť se jedná o žalobu na určení, tarifní základ by měl být stále stejný, a to 35 000 Kč (nikoliv 3x 35 000 Kč). Nakonec žalobkyně uvedla, že žalovanému 4) neměl být zástupce soudem přidělen, neboť do stavu nemajetnosti se uvedl účelově a pouze z důvodu zmaření realizace výkonu rozhodnutí svých věřitelů. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaní