20 CO 303/2021-108 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 6. 8. 2021 č. j. 4C 13/2021-50 zamítl žalobu na vyloučení nemovitých věcí z exekuce z exekuce prováděné soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení] na základě pověření Okresního soudu v Kutné Hoře číslo jednací 8 EXE 297/2018-18, a to pozemku parc. [číslo] zahrada, a pozemku [anonymizována dvě slova], zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro [anonymizováno], [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí]. Žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 13 600,48 Kč k rukám jejího zástupce. 2. Účastníci učinili před soudem I. stupně nesporným, že Okresním soudem v Kutné Hoře v řízení vedeném pod sp. zn. 8 EXE 297/2018 byl soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] pověřen k provedení exekuce dle vykonatelného notářského zápisu JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] ve věci žalované jako oprávněné a Ing. [příjmení] [příjmení] jako povinného. Soud I. stupně zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, že zapsanými vlastníky nemovitých věcí jsou manželé [příjmení] [jméno] [příjmení], MBA., a Mgr. [jméno] [příjmení]. Z usnesení soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 26. 2. 2018, č. j. 139EX 01623/18-024 soud I. stupně zjistil, že nemovité věci, které jsou předmětem tohoto řízení, byly postiženy exekucí, a to nařízením prodeje nemovitosti. Z darovací smlouvy ze dne [datum] a čestných prohlášení [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zjistil, že při příležitosti svatby žalobkyně jí byly tyto nemovité věci darovány. Soud I. stupně neprovedl další navržené důkazy, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn. 3. Soud I. stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně nestala vlastníkem nemovitých věcí, které jsou předmětem tohoto řízení, neboť darovací smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí. Samotné uzavření darovací smlouvy není právní skutečností, na základě které by žalobkyně nabyla nemovité věci, k tomu je třeba zápisu do katastru nemovitostí, což žalobkyně neučinila. K tomu soud I. stupně uvedl: Ve vztahu k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí se uplatňuje tzv. intabulační princip. Právo zapisované do katastru nemovitostí je tak vázáno na další právní skutečnost, a to akt správního orgánu, který právo vyplývající z takové smlouvy zavkladuje. Ačkoliv samotná smlouva (ať již darovací, kupní, atd.) může být platná, tato má pouze obligační účinky mezi smluvními stranami, ale k převodu vlastnického práva dochází právě až přistoupením modu, v konkrétním případě zápisem práva do katastru nemovitostí. Tehdy se teprve smlouva stává účinnou a právo k nemovitosti působí i vůči třetím osobám. V případech, kdy se rozhoduje o vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, tak jde o založení věcně právních - translačních účinků smlouvy a nikoliv„ pouze“ o její obligačněprávní účinky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 473/2020). Na základě uvedeného je zcela nepochybné, že žalobkyně se vlastníkem předmětných nemovitostí nikdy nestala a práva plynoucí z vlastnictví k nim ji nenáleží. 4. Dále se soud I. stupně zabýval tím, zda je žalobkyně poctivým držitele, neboť se poté, kdy jí byly nemovité věci darovány, ujala držby. Soud I. stupně uvedl, že předpokladem poctivé držby (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nazývané oprávněnou držbou) je dobrá víra držitele. Jedná se o psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Jinými slovy je držba v dobré víře založena na omylu držitele, přičemž takový omyl musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem a povaze daného případu po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o tom, že mu věc nepatří. Omyl držitele může být skutkový i právní (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 50/04). Případná neznalost právní úpravy vážící vznik práva na vklad do veřejného seznamu by nemohla obstát. V takovém případě by se jednalo o právní omyl žalobkyně, který nemůže být vzhledem k ustálené judikatuře ani k osobě žalobkyně omluvitelný. Jak již soud nastínil výše, při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek; to znamená, že i případná nezkušenost držitele, nižší úroveň jeho vzdělání či další obdobné okolnosti nejsou pro posuzování omluvitelnosti omylu významné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006). Nutno dodat, že takové okolnosti (které by stejně vzhledem k uvedenému omyl neomlouvaly) se s největší pravděpodobností netýkají ani žalobkyně, na kterou je nutno vzhledem k jejímu věku (zletilou je již přes deset let) a jejímu vzdělání nutno klást i vyšší nároky. Nadto právní omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku, kterým ustanovení § 1105 o.z. a v něm zakotvený intabulační princip bezpochyby je, platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Nelze pak ani přehlédnout, že intabulační princip se uplatňuje již od 19. století a povědomí o vázanosti převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na akt státního orgánu (zápis do katastru nemovitostí) je i u široké právně laické veřejnosti známou skutečností. Pokud pak žalobkyně opomenula podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, soud I. stupně toto opomenutí neshledal omluvitelným, neboť žalobkyně si nutnosti podat návrh na vklad vlastnického práva musela být vědoma. Ostatně podmínka vkladu vlastnického práva vyplývala i ze samotné darovací smlouvy, dle níž měla být některá vyhotovení smlouvy přílohou návrhu na vklad. Za takové situace nelze mít za to, že žalobkyně vynaložila běžnou opatrnost, kterou lze pro splnění podmínky poctivé držby po účastníku vyžadovat. Byť by se v případě opomenutí jednalo o okolnost pro žalobkyni nešťastnou a vlastní lidem, jedná se zároveň o okolnost, která nesvědčí o zachování běžné opatrnosti žalobkyní v právních vztazích. Naopak, nepodání návrhu na vklad ohledně nemovitých věcí a nečinnost trvající po významnou dobu (od uzavření darovací smlouvy až do zahájení exekučního řízení) lze s ohledem na uvedené považovat až za hraničící s lehkovážností. Soud je přesvědčen, že žalobkyně měla ochraně svých práv bezesporu věnovat větší pozornost, její případná zaváhání ji musejí jít k tíži. Soud dále jen podotýká, že případné trvání obligačních účinků darovací smlouvy se samo nijak nemohlo promítnout do závěrů o dobré víře žalobkyně o vzniku vlastnického práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 473/2020). 5. Soud I. stupně dále uvedl, že pro projednávanou věc platnost či neplatnost exekučního titulu nemá význam. V případě, že exekuční titul by byl neplatný jen do určité části vymáhané částky, nebránilo by to vymožení zbylé části v exekuci. V případě, že by byl exekuční titul neplatný jako celek, lze provedení exekuce zabránit návrhem na její odklad ve smyslu ustanovení § 266 odst. 2 o.s.ř., neboť by se dalo očekávat následné zastavení exekuce. 6. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která namítala, že přestože soud v odůvodnění rozsudku připouští i existenci jiného práva, než je právo vlastnické, postavil svoje rozhodnutí na tom, že žalobkyně dostatečně neostříhala svých zájmů v tom smyslu, že nepodala návrh na vklad vlastnického práva, které by konstituovalo její vlastnictví k předmětným pozemkům a za druhé, že vyloučil poctivou držbu, a to, aniž by se nějak zabýval samotnou její existencí, resp. spolehlivou argumentací tento svůj závěr podepřel. Soud se v tomto ohledu spokojil pouze s konstatováním, že„ Ze všech okolností případu soud ale dospěl k závěru, že žalobkyně není ani poctivým držitelem předmětných nemovitostí.“, což je jistě vzhledem k žalobnímu tvrzení nedostatečné. Žalobkyně obdržela darem předmětné nemovitosti v přímé souvislosti s uzavřením sňatku; jejím samozřejmým očekáváním bylo, že obdržela dar, tak je obecně dáno, tedy že s darem může od okamžiku darování nakládat jako se svým vlastnictvím. Tedy nikoli v tom smyslu, že musí vykonat další administrativní úkony k tomu, aby dar teprve nabyla. Její omyl, a v tomto případě rozhodně omluvitelný, byl v tom, že předpokládala, že je dar kompletní, tedy včetně podaného návrhu na vklad. Ani na moment ji nenapadlo dárce, tedy vlastní rodiče kontrolovat, zda návrh na vklad podali. Stejně jako je běžné, že si novomanželé odnášejí svatební dary domů, aby je užívali ve shodě se svým účelem, pokládala žalobkyně za samozřejmé, že je tomu tak i v tomto případě. Tato skutečnost dle naš