21 CO 101/2022-54 — Krajský soud v Praze

1. Ve shora označené věci soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o tom, že žalobce je alkoholik, do 15 dnů od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy prostřednictvím veřejnosti dostupné skleněné vývěsky umístěné na domě na adrese [adresa], [příjmení] [příjmení] se omlouvám panu [jméno] [příjmení] za to, že jsem v rámci trestního řízení vedeného proti mojí osobě u [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka], o něm nepravdivě uvedl, že je alkoholik, jako svědek k věci nevypověděl pravdu a v době podání svědecké výpovědi před soudem byl pod vlivem alkoholu“, zaplatit žalobci 10 000 Kč a nahradit mu náklady řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobce na žalovaném domáhal úhrady částky 10 000 Kč a shora uvedené omluvy s odůvodněním, že jako svědek vypovídal v rámci trestního řízení, v němž byl obžalovaným žalovaný. Ten ke zpochybnění svědecké výpovědi žalobce uvedl, že žalobce je alkoholik, k věci nevypověděl pravdu a vypovídal pod vlivem alkoholu. Žalobce považuje tato tvrzení žalovaného za nepravdivá a difamující, která negativně ovlivňují pověst žalobce na veřejnosti i v soukromém životě, ohrožují jeho obchodní vztahy, když je osobou samostatně výdělečně činnou, bezúhonným člověkem s trestním rejstříkem bez záznamů. Za zveřejnění pomluvy považoval její uvedení v protokole o soudním jednání a citaci v odůvodnění rozsudku vydaného v trestní řízení sp. zn. 2 T 93/2020. 3. Žalovaný proti žalobě namítl, že není ve věci pasivně legitimován, neboť tvrzenou pomluvu nešířil veřejně on, ale ten, kdo šířil rozsudek z trestního řízení, v němž byly výroky žalovaného uvedeny. V průběhu řízení žalovaný navrhl, že by byl ochoten se v jednací síni žalobci za sporné výroky omluvit, nebyl ochoten k úhradě finanční částky ani jiné formy omluvy. Žalobce v závěru jednání uvedl, že by navrženou omluvu žalovaného v soudní síni přijal a na peněžité satisfakci by netrval, byl ochoten takto uzavřít smír. Žalovaný však zásahem přítomného substituta právního zástupce změnil názor a žádal žalobu zamítnout. 4. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že v průběhu hlavního líčení dne [datum] žalovaný jako obžalovaný v rámci své výpovědi uvedl:„ K výpovědi svědka [příjmení] bych chtěl říct, že je denním hostem u pana [příjmení]. Jak jste viděli, teď měl taky upito, je to notorický alkoholik. Jeho svědectví zpochybňuji, to, co uvedl, není pravdivé.“ Tato pasáž jeho výpovědi byla zmíněna v rozsudku č. j. [číslo jednací] takto cit.:„ Dále zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka [příjmení], který je podle něj alkoholik a k věci nevypověděl pravdu. Dle jeho názoru byl pod vlivem alkoholu i během své výpovědi v hlavním líčení, což však nenamítala při výslechu svědka žádná ze stran, a tento dojem neměl ani soud.“. 5. S poukazem na ust. § 81 odst. 1, 2 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) soud I. stupně uzavřel, že sporné výroky není přípustné o běžném občanovi veřejně pronášet, i kdyby byly pravdivé, neboť jde o výroky zasahující do intimní sféry člověka, která je chráněna právem na soukromí, a ani důkaz pravdivosti takový zásah nelegitimizuje. Výroky však byly vyřčeny obžalovaným v rámci jeho výpovědi v trestním řízení. Obžalovaný tak činil po zákonných poučeních, z nichž vyplývá, že smí na svou obhajobu uvádět veškeré okolnosti bez ohledu na jejich pravdivost, s výjimkou vědomě lživých, kterými by spáchal trestný čin křivého obvinění, tedy by musel naplnit intenzitu trestného činu, nikoliv pouze civilního deliktu. Žaloba v civilním řízení na náhradu nemajetkové újmy způsobené výroky pronesenými v rámci výpovědi obžalovaného tak nemá vzhledem k uvedenému šanci na úspěch, obžalovanému je výslovně trestním řádem povoleno lhát, s výjimkou situace, kdy tím jiného obviní z trestného činu, o tom se také v rámci hlavního líčení dostalo obžalovanému poučení. Soud proto, aniž by zkoumal další skutkové okolnosti nad rámec zjištění, že výroky nejsou způsobilé přivodit žalobci křivé obvinění z trestného činu (žalobce to ani netvrdil), musel s ohledem na okolnosti pronesení výroků (obhajoba obžalovaného v trestní řízení) žalobu zamítnout. 6. S ohledem na postoj žalovaného, který sám navrhl smír ve formě své omluvy v soudní síni, a poté, co žalobce v průběhu řízení navržený smír akceptoval, na radu přítomného advokátního koncipienta jeho uzavření bez zjevných důvodů odmítl, rozhodl se soud I. stupně aplikovat pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Přitom sdílí názor [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul za jménem] publikovaný v komentáři k § 150 o.s.ř. systému ASPI:„ Účastníci řízení by si měli být vědomi své povinnosti pokusit se před zahájením soudního řízení, případně i v jeho průběhu, o smírné vyřízení věci a o odstranění konfliktu v rámci soukromoprávních vztahů (…)“ …„ Odmítnutí dialogu je legitimním důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníku, kterému by jinak toto právo svědčilo, s výjimkou případů, kdy postoj dalších účastníků řízení k řešení konfliktu je obdobný.“ Komentář WK publikovaný v ASPI k § 150 pak v přehledu příkladů mimořádných důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, které soudy v praxi nejčastěji zohledňují, uvádí pod bodem 5:„ reálné, opakovaně činěné, dobře míněné a protistranou ‚na truc‘ neakceptované návrhy na smírné vyřešení sporu, které by mělo za následek komplexní narovnání více sporných vztahů mezi účastníky (…)“. V tomto případě by smír nebyl pro žalovaného nevýhodný, když z původních nároků zůstala jen omluva, a to pouze v soudní síni. Účastníci přitom považovali za nesporné, že žalovaný vytýkané výroky na adresu žalobce pronesl. Bylo by v rozporu s obecnou morálkou, pokud by soud v řízení na náhradu nemajetkové újmy za výroky žalovaného, které se jinak bezesporu dotýkají intimní sféry člověka, a nelze je veřejně pronášet, i kdyby byly pravdivé, přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Zásadní však byl trucovitý postoj žalovaného k otázce uzavření smíru, který zaujal po poradě s přítomným advokátním koncipientem. Soud tedy žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal s odkazem na § 150 o.s.ř. 7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. 8. Odvolání žalobce směřuje proti části výroku I. rozsudku soudu I. stupně o zamítnutí povinnosti žalovaného zdržet se tvrzení o tom, že žalobce je alkoholik, a ohledně povinnosti žalovaného k uveřejnění omluvy prostřednictvím veřejnosti dostupné skleněné vývěsky umístěné v domě na adrese [adresa]. Žalobce se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že předmětné výroky byly činěny žalovaným v rámci jeho obhajoby v trestním řízení a že žalovaný mohl na svou obhajobu uvádět jakékoli skutečnosti, bez ohledu na jejich pravdivost, s výjimkou těch, kterými by spáchal trestný čin křivého obvinění. Odvolatel se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že možnosti obhajoby obžalovaného jsou korigovány pouze mantinelem § 345 trestního zákoníku, a to přečinu křivého obvinění. Žalobce poukazuje na § 91 trestního řádu, který uvádí:„ Před prvním výslechem je třeba zjistit totožnost obviněného, objasnit mu podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech a o trestních následcích křivého obvinění a pomluvy.“ Žalobce respektuje právo žalovaného hájit se způsobem, jaký uzná za vhodné. Součástí tohoto přístupu je i právo vypovídat nepravdu. Ale osobní odpovědnost, pokud se výpovědí dopustí křivého obvinění nebo pomluvy, zůstává nedotčena. Závěru soudu I. stupně, že obhajoba obžalovaného může být, s výjimkou korektivu § 345 trestního zákoníku, bezbřehá ve smyslu absence ochrany osobnostních práv jiných osob, odporuje celá řada závěrů Nejvyššího soudu ČR. Nejpřiléhavěji lze odkázat na rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 489/2017, kde byla obviněným zpochybňována věrohodnost poškozené bezdůvodným tvrzením, že byla v době útoku obviněného pod vlivem alkoholu. Tento způsob obhajoby bez jediné indicie pravdivosti byl označen jako jednání naplňující znaky přečinu pomluvy dle § 184 odst. 1 trestního zákoníku. Za nikoli nepodstatné žalobce považuje i skutečnost, že žalovaný sám v průběhu jednání před soudem I. stupně byl ochoten se v jednací místnosti žalobci za jím učiněné výroky v rámci trestního řízení omluvit. Jinými slovy žalovaný sám subjektivně vnímá nepřiměřenost a nevhodnost svého chování, které je způsobilé zasáhnout sféru osobnostních práv žalobce i ohrozit jeho podnikání. 9. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zdržet se tvrzení o tom, že žalobce je alkoholik, a dále k uveřejnění omluvy prostřednictvím veřejnosti dostupné skleněné vývěsky umístěné do domě na adrese [adresa], [příjmení] [příjmení] se omlouvám panu [jméno] [příjmení] za to, že jsem v rámci trestního řízení vedeného proti mojí osobě u Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. [spisová značka] o něm nep