21 CO 244/2021 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem č.j. 5 C 351/2020 – 218 ze dne 17. 6. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 1 350 294 Kč a výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 144 352 Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Žalobkyně se domáhala zaplacení zažalované částky s tím, že dne [datum] koupila pozemky p. [číslo] díl pozemku [parcelní číslo] plánované jako příjezdová cesta, vše v obci [obec] a že ji před zakoupením žalovaná ujistila, že na pozemcích bude možná stavět. Tvrdila, že byla odkázána na zpracovatele územního plánu, kterého požádala emailem o stanovisko. Pozemky byly zakresleny v listinné podobě jako stavební, textová část chyběla, nacházely se zde dvě přípojky na elektřinu s věcným břemenem ČEZ Distribuce. Dne [datum] koupila žalobkyně sousední pozemky p. [číslo] polovinu pozemku p. [číslo] které na požadavek stavebního úřadu sloučila. Tvrdila, že v návrhu nového územního plánu zůstaly pozemky jako stavební, ale podle vyjádření žalované byl tento návrh vrácen Krajským úřadem Středočeského kraje k předpracování s tím, že má být redukován, proto byly pozemky p. [číslo] zakresleny jako nestavební. Proti tomuto podala žalobkyně námitky, kontaktovala místostarostku a vyvolala jednání se zpracovatelem územního plánu. V této době požádala o sloučení pozemků, avšak pozemky byly ze zastavitelného území z části vyjmuty, jejím námitkám bylo vyhověno pouze částečně a nový územní plán byl schválen a zveřejněn v dubnu 2020. Žalobkyně odkazovala na příslušná ustanovení stavebního zákona, podle kterého může být zásah do vlastnického práva pouze v odůvodněných případech a vlastníku, kterému byla omezena práva, náleží náhrada. Dne [datum] proto požádala žalovanou o náhradu vzniklé újmy a navrhla, aby ji byl převeden jiný pozemek, a to [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] jako smírné vypořádání jejího nároku, ale žalovaná tento návrh zamítla. Žalobkyně pak nechala vypracovat znalecký posudek, za který zaplatila 25 000 Kč a zaslala žalované žádost o náhradu vzniklé újmy, kterou znalec vyčíslil na částku 1 350 294 Kč, ale ta to odmítla. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že oba územní plány byly vydány v souladu se zákonem, přičemž územní plán z roku 2002 nebyl ani částečně zrušen a že pořizování územních plánů podléhá obecně veřejnému právu. Připomínala, že skutečnost, že zastavitelné plochy obce Krňany, k. ú. [část obce], byly v roce 2002 naddimenzovány, sdělil v závazném stanovisku Krajský úřad i orgán zemědělského půdního fondu. Zdůrazňovala, že je povinna respektovat nesouhlas Krajského úřadu, a proto zpracovatel musel zastavitelné plochy z předchozího územního plánu redukovat. Vyslovila nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že sporné pozemky nemohla v zákonné lhůtě zastavět z objektivních důvodů, neboť od roku 2002 to bylo možno v souladu s územním plánem až do roku 2020, přičemž k zastavění nedošlo 18 let. Žalovaná proto využila možnosti a zastavitelné plochy částečně redukovala, když současně umožnila žalobkyni na pozemcích stavbu dvou rodinných domů, čímž jí vyšla vstříc tím, že umožnila dodatečné povolení stavby. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem svědka tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že územní plán z roku 2002, který byl schválen usnesením zastupitelstva obce Krňany ze dne [datum], umožňoval na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce] umístění jednoho rodinného domu s užitkovou zahradou. Následně byl tento pozemek se souhlasem stavebního úřadu ze dne [datum] rozdělen na šest pozemků, tedy byla provedena jeho parcelace v rozporu s tehdy platným územním plánem z roku 2002 pro původní účel, tzn. že zůstaly trvalým travním porostem. Povolená parcelace nepředjímá, že do budoucna půjde o stavební pozemky, neboť pozemek se stává stavebním až určením stavby v územním rozhodnutí, a to i bez ohledu na to, že byl k některým z nich přiveden kabel elektrické energie s věcným břemenem pro ČEZ. Právní předchůdci žalobkyně tyto skutečnosti znali, proto podali námitky do návrhu nového územního plánu a namítali, že tento návrh neodpovídá geometrickému plánu a zanesení parcelace v katastru nemovitostí s upozorněním, že ke čtyřem pozemkům byla přivedena síť [právnická osoba]. Jejich námitky byly zamítnuty a rovněž žalobkyně byla upozorněna zhotovitelem Ing. [jméno] [příjmení] o tom, že platný územní plán [obec] z roku 2002 umožňuje výstavbu jednoho rodinného domu. Dále byla upozorněna na problém související s vyhláškou č. 501/2006 Sb., pokud jde o šíři pozemní komunikace 8 m, neboť v parcelaci je vymezena přístupová komunikace pouze v šíři asi 6 m, a to po pozemku [parcelní číslo]. Žalobkyně byla výslovně upozorněna, že parcelace nerespektuje vymezení zastavitelné plochy a zhotovitel dále uvedl, že předpokládá, že žalobkyně hodlá na jmenovaných pozemcích [číslo] a [číslo] postavit pouze jeden rodinný dům. Žalobkyně byla ústně i písemně informována o obsahu platného územního plánu z roku 2002 i o probíhající významné redukci navržených zastavitelných ploch v rámci připravovaného nového územního plánu. Novým územním plánem došlo k redukci zastavitelné plochy a nový územní plán byl schválen a přijat po osmnácti letech. Na sporných pozemcích ve prospěch žalobkyně umožnil v závazných regulativech textové části plánu situovat jeden až dva rodinné domy tak, aby jejich umístění respektovalo ochranu území a vhodné napojení na veřejnou komunikaci. 4. S odkazem na ust. § 102 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., v platném znění (dále je „stavební zákon“) a na skutečnost, že původní územní plán obce Krňany byl v platnosti od roku 2002, a nový územní plán nabyl účinnosti dne [datum], nebyl po dobu osmnácti let pozemek [parcelní číslo] využit k účelu stanovenému územním plánem, tedy k zastavění v souladu s jeho regulativy podle vyhlášky [číslo] 2002, poukázal prvostupňový soud na to, že zákonná pětiletá lhůta je prekluzivní a že na její běh, který počal běžet v roce 2002, nemá vliv převod vlastnictví z předchozích vlastníků na žalobkyni. Připomněl, že žalobkyni podle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), poučil o povinnosti prokázat zákonné podmínky pro přerušení běhu prekluzivní lhůty, ale že tato neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, že ona nebo její právní předchůdci získali jako vlastníci v prekluzivní pětileté lhůtě příslušné správní rozhodnutí, nebo že bylo do roku 2007 alespoň zahájeno stavební řízení, které by je opravňovalo realizovat konkrétní stavbu. Zdůraznil, že v rámci běhu prekluzivní lhůty nezjistil žádnou zákonnou překážku ve smyslu ust. § 102 odst. 4 stavebního. Konstatoval rovněž, že žalobkyně byla o možných problémech a připravovaných změnách v novém územním plánu dostatečně a včas informována, a to ještě před jejich zakoupením, že nedošlo k porušení zásady legitimního očekávání ve smyslu ust. § 2 a § 3 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a že žalovaná neporušila ani povinnost poctivě jednat v právním styku podle ust. § 6 odst. 1 o.z., ani obecnou prevenční povinnost podle ust. § 2900 o.z. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že žalovaná má právo určovat funkční využití svých pozemků v rámci samosprávy bez ohledu na existenci hranic, vyznačených v katastru nemovitostí a na parcelaci schválenou příslušným stavebním úřadem. Konstatoval, že nebylo rovněž prokázáno, že by se žalovaná ve vztahu k žalobkyni chovala šikanózně, anebo že by došlo k závažnému neproporcionálnímu zásahu do vlastnických práv pouze žalobkyně, který by ji nepřiměřeně znevýhodňoval před ostatními vlastníky, nebo že by intenzita zásahu překročila spravedlivou míru, když žalobkyně doložila redukci o 505 m2. Připomněl, že žádná zákonná norma neupravuje subjektivní právo vlastníka nemovitosti na to, aby byla konkrétní nemovitost zahrnuta územním plánem do určitého způsobu využití. Uzavřel, že nový územní plán byl schválen po uplynutí osmnácti let a zákonná prekluzivní lhůta, do kdy mohli právní předchůdci žalobkyně podat alespoň žádost o územní rozhodnutí, skončila ke dni [datum] a že nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti, pro které by mohl žalobkyni přiznat náhradu tvrzené majetkové újmy. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 5, ust. 13 odst. 3, ust. § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s vyhl. č. 589/2020 Sb. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a namítala, že ji žalovaná velmi poškodila změnou územního plánu. Vyslovila své přesvědčení, že při změně územního plánu došlo ze strany žalované k její diskriminaci, protože ani jeden z pozemků, u kterých byla rušena zastavitelnost, nebyl zakoupen v dobré víře jako stavební, na rozdíl od toho, který zakoupila ona, kde by dobrá víra měla být chráněna. Soudu prvního stupně vytýka