21 CO 252/2021 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem č.j. 8 C 19/2019 – 157 ze dne 20. 5. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou má být uloženo žalovanému platit žalobkyni výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, a to vždy k 5. dni příslušného měsíce, a to počínaje měsícem srpnem roku 2018. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum] domáhala stanovení povinnosti žalovanému platit jí na výživném pro rozvedenou manželku částku 10 000 Kč měsíčně. Tvrdila, že jejich manželství bylo rozvedeno a jejím jediným příjmem je starobní důchod, který pobírá ve výši 5 148 Kč měsíčně. Uvedla, že po většinu doby trvání manželství účastníků pečovala o domácnost a dvě děti a doprovázela žalovaného při jeho zahraničních angažmá, kde žalovaný působil jako profesionální hráč ledního hokeje a tak vykonávat výdělečnou činnost. Tvrdila, že ji starobní důchod v současné době nestačí ani na pokrytí jejích základních životních výdajů, na nichž se musí podílet její syn a sestra. Poukazovala na to, že jí v průběhu manželství vznikly závažné psychické potíže, které byly způsobeny verbálními i fyzickými útoky žalovaného, kterých se dopouštěl často pod vlivem alkoholu. Tvrdila, že žalovaný měl v průběhu manželství mimomanželský poměr. Vyslovila své přesvědčení, že její neschopnost se živit má svůj původ manželství. K majetkovým poměrům žalovaného tvrdila, že v letech 1974 až 1993 působil jako vrcholový profesionální hráč ledního hokeje, s angažmá mimo jiné v Německu a Finsku. Konstatovala, že se společnými finančními prostředky nakládal nezodpovědně a poskytoval z nich vysoké půjčky jeho známým, které mu nebyly vždy v celé výši splaceny. Tvrdila, že v době podání žaloby žalovaný působil jako člen disciplinární komise hokejového klubu a pobíral za to mzdu ve výši 30 000 Kč. Ve své žalobě dále tvrdila, že žalovaný zatajuje své příjmy, a to v daňových přiznáních a v řízení před ČSSZ, ve kterém bylo rozhodnuto o výši jeho starobního důchodu. Konstatovala, že mu do něho nebyly zahrnuty jeho příjmy ze zahraničí a starobní důchod tak mohl mít daleko vyšší. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalovaná pracovala v době podání žaloby jako trenérka mládeže v hokejovém klubu [obec] a pobírala za tuto činnost mzdu. Zdůrazňoval, že se na rozvodu manželství podílela především ona, a to z velké části kvůli jejímu hospodaření s finančními prostředky, kdy vytvořila četné dluhy, které byly vymáhány v exekuci. Připomínal, že exekuce však směřovaly proti němu, neboť žalobkyně neměla na své jméno vedený žádný bankovní účet a že za ni uhradil dluhy vzniklé ze společného jmění manželů ve výši 161 015 Kč. Tvrdil, že její psychické problémy jsou způsobeny pouze jejím vlastním počínáním a podíl na tom nese i to, že vykonávala trest odnětí svobody. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala ani tvrzenou neschopnost se sama živit, ani její původ v manželství. Poukazoval, na to, že jejich majetkové poměry nejsou nijak významně odlišné s tím, že mu nestačí jeho starobní důchod ve výši 10 492 Kč měsíčně, a proto je zaměstnán jako řidič rozvážející obědy. Tvrdil, že žalobkyni za prodej nemovitostí ve společném jmění manželů byla vyplacena částka 2 399 000 Kč. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechy svědků a účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že oba účastníci v současné době pobírají starobní důchod, žalobkyně od [datum] ve výši 5 148 Kč měsíčně a žalovaný od [datum] ve výši 10 492 Kč měsíčně. Žalobkyně si v období od [datum] do [datum] přivydělávala jako trenérka hokeje, za což jí náležela odměna v nespecifikované výši. Žalovaný předtím, než začal pobírat starobní důchod, pracoval jako řidič pro společnost [právnická osoba] a v období od měsíce ledna do měsíce července roku 2019 mu za to náležela odměna v průměrné výši okolo 13 300 Kč. Žalobkyně nemá žádné náklady na bydlení, neboť bydlí u svého syna, žalovaný hradí nájem za bydlení ve výši 10 000 Kč. Za období od ledna do července 2019 převyšovaly výdaje žalovaného jeho příjmy o více jak 10 000 Kč a žalovaný vykázal v daňovém přiznání za rok 2018 příjem v čisté výši 63 312 Kč. Žalobkyně nehradí náklady na bydlení, které by, podle žalobkyní předloženého šetření, měly odpovídat částce 7 500 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nepřednesla žádné tvrzení ohledně skutečné výše jejích výdajů ani k tomuto neoznačila žádný důkaz. Vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla svému synovi zápůjčku ve výši okolo 2 300 000 Kč, kdy tyto peněžní prostředky jsou v současné chvíli vloženy ve společnosti, v níž její syn působí. Prvostupňový soud dále uvedl, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaný mohl mít vyšší příjem ze starobního důchodu, pokud by do výpočtu důchodu byla zahrnuta jeho zahraniční zaměstnání. Vzal za prokázané, že žalovaný předložil ČSSZ podklady ke všem jeho zjištěným zahraničním působením a správní orgán je při svém rozhodnutí vzal v úvahu, byť se tyto podklady do výše důchodu žalovaného nepromítly. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s připomenutím, že rozhodnutí o výměře starobního důchodu je veřejnou listinou. Uzavřel, že bylo-li prokázáno, že správnímu orgánu byly poskytnuty podklady o zahraničním angažmá žalovaného a správní orgán tyto podklady při rozhodování o výši starobního důchodu zohlednil, má soud za prokázané také to, že výše starobního důchodu vyměřená žalovanému není vyšší. Zdůraznil, že mu v tomto řízení nepřísluší přezkum rozhodnutí správního orgánu. Konstatoval, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy k prokázání tvrzení, že žalovanému měl být přiznán vyšší důchod a neprokázala, že by žalovaný např. vlastnil hodnotný majetek či se věnoval finančně náročným koníčkům. Poukázal na to, že nebyly prokázány ani jiné skutečnosti, které by svědčily o tom, že životní úroveň žalovaného by byla vyšší než její, byť byla opakovaně poučena o tom, že v řízení nebyla prokázána tvrzení ohledně údajných vyšších příjmů žalovaného, pokud jde o vyměření starobního důchodu. Soud prvního stupně uzavřel, že životní úroveň účastníků řízení je v zásadě stejná a žalobkyně tedy nemůže být úspěšná s návrhem na přiznání výživného, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby jí platil výživné, když objektivně nemá možnost požadované výživné platit. Konstatoval, že žalobkyně nemá nárok ani na tzv. sankční výživné, neboť to je hrazeno právě v takové výši, aby životní úroveň rozvedených účastníků byla v zásadě stejná. Prvostupňový soud uvedl, že nebyly splněny podmínky pro přiznání výživného rozvedené manželce. Nad rámec odůvodnění dodal, že i v případě, že by bylo prokázáno, že životní úroveň žalovaného je vyšší než úroveň žalobkyně, tak tato neprokázala ani svoji neschopnost sama se živit. Poukázal na to, že pokud poskytla svému synovi zápůjčku přesahující 2 000 000 Kč, nelze ve skutečnosti, že žalobkyně bydlí u svého syna, který se spolu se sestrou žalobkyně podílí na jejích výdajích, spatřovat neschopnost sama se živit. Připomněl, že tato okolnost by pak rovněž vedla k zamítnutí žaloby, neboť řádné hospodaření s uvedenou částkou by spolu s příjmem ze starobního důchodu stačilo k pokrytí žalobkyní tvrzených výdajů na živobytí. Soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 760 odst. 1 až 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a ust. § 762 odst. 1 o.z. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. když jejich výši určil podle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že se dostatečně nevypořádal s jejími návrhy na doplnění dokazování a jejími tvrzeními ohledně nároků žalovaného, vyplývajících z jeho zahraničních angažmá. Tvrdila, že žalovaný působil jako hráč ledního hokeje v zahraničí, a to v klubu Eissportverein Kaufbeuren od [datum] do [datum], v klubu Eissportverein Kaufbeuren od [datum] do [datum], v klubu [příjmení] [jméno] (byť se podle smlouvy jednalo o klub IPK IISALMI) od [datum] do [datum] a v klubu IPK IISALMI od [datum] do [datum] s tím, že v průběhu svých zahraničních angažmá neodváděl v Československu žádné platby na sociální zabezpečení. Vyslovila své přesvědčení, že se žalovaný svým přístupem, kdy jednotlivé zahraniční nároky nedoložil, ať již svou laxností či úmyslně, vzdal svých nároků na vyšší důchod. Dovozovala, že za situace, kdy by žalovaný své zahraniční nároky ČSSZ doložil, byl by jeho důchod podstatně vyšší a rozdíly v příjmech účastníků by byly ještě propastnější a nárok žalobkyně uplatněný v žalobě by byl shledán důvodným. Soudu prvního stupně vytýkala, že se s tí