21 CO 268/2021-120 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem č.j. 13 C 132/2021 – 70 ze dne 23. 8. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 11 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 550 Kč od [datum] do [datum]. Výrokem III. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15 738 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. 2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhala proti žalované na zaplacení částky 11 550 Kč s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Tvrdila, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa] [PSČ] (dále také jen„ právní předchůdce žalobkyně“), uzavřela smlouvu [číslo] o poskytnutí finančních prostředků ve výši 15 000 Kč. Žalovaná nesplnila povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně, který na předmětnou smlouvu zaplatil žalované celkem částku 26 550 Kč. Žalovaná částka je tak bezdůvodným obohacením žalované s ohledem na neplatnost uvedené smlouvy. Namítala rovněž rozpor s dobrými mravy v části sjednaného úroku ve smlouvě o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou ze dne [datum] a tato skutečnost byla žalované sdělena současně s předžalobní výzvou z téhož dne. Ta ale nijak nereagovala a bezdůvodné obohacení žalobkyni nevydala. 3. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za zjištěné, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce, na základě níž se žalovaná zavázala poskytnout právnímu předchůdci žalobkyně v hotovosti částku 15 000 Kč, a že tak učinila. Právní předchůdce žalobkyně se zavázal vrátit poskytnutou částku společně s úrokem 5 250 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 3 300 Kč (celkem se tak zavázal zaplatit částku 26 550 Kč), a to v šedesáti týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč v hotovosti k rukám osoby určené žalovanou. První splátka byla splatná [datum], každá následující sedm dní po datu splatnosti předchozí splátky. Právní předchůdce žalobkyně zaplatil celkem částku 26 550 Kč, kdy poslední částka byla zaplacena dne [datum]. Právní předchůdce žalobkyně se domáhal vydání bezdůvodného obohacení po žalované z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, když tuto pohledávku za žalovanou postoupil smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni ke dni [datum] a žalobkyně žalovanou o úhradu dlužné částky upomínala. Žalovaná zjišťovala od právního předchůdce žalobkyně jeho úvěruschopnost vyplněním evidenční karty s tím, že žalovaný měl jediný příjem - pracoval jako gumař ve [právnická osoba] a.s. na plný pracovní úvazek s průměrným čistým měsíčním příjmem za měsíce [číslo] ve výši 34 950 Kč. Jeho výdaje však nebyly ničím prokázány, pouze jím byly tvrzeny ve výši 7 000 Kč nájem/inkaso, výdaje na jeden úvěr u žalované 2 000 Kč, výdaje na jeden úvěr u [anonymizováno] 2 000 Kč a výdaje domácnosti 8 000 Kč. Dále bez ověření právní předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy o úvěru tvrdil, že bydlel v nájmu, kde žily tři osoby, v domácnosti byla jedna vyživovaná osoba. Měl mít základní vzdělání, svobodný, měl vlastnit automobil, žádnou nemovitou věc a měl„ někdy“ spotřebitelské úvěry u žalované. Disponibilní zůstatek údajně činil částku 15 950 Kč. Při vyplňování karty předložil pracovní smlouvu, tři výplatní pásky a občanský průkaz. Z interní listiny žalované, která obsahovala informace o klientovi, vyplynulo, že bylo ověřeno zaměstnání, ECC, byl uveden počet členů domácnosti 1, z toho nezaopatřených 0. Prvostupňový soud vzal za prokázané, že žalovaná nezkoumala řádně úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací v interním systému žalované a evidenční kartě klienta, nýbrž zejména ze skutečnosti, že nikterak nebyly zkoumány pravidelné výdaje právního předchůdce žalobkyně, když se žalovaná spokojila pouze s tvrzeními uvedenými právním předchůdcem žalobkyně. 4. Zjištěný skutkový stav posoudil podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a současně podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), s odkazem na ust. § 2395 o.z., ust. § 86 odst. 1, 2 ZsÚ. Konstatoval, že zakotvením ust. § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8). Prvostupňový soud dále odkázal na ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z., ust. § 2993 o.z., ust. § 1958 odst. 2 o.z., ust. § 609 o.z., ust. § 610 odst. 1 o.z. a ust. § 621 o.z., se zohledněním závěrů rozsudků Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 143/2019 – 113 ze dne 18. 7. 2019, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]. Předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalovaná neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně splácet poskytnutý úvěr. Poukázal na to, že úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně zkoumala toliko vyplněním evidenční karty, předložena byla při sepisu karty pracovní smlouva, tři výplatní pásky (10 – [číslo]), ale nebyly blíže zkoumány jeho konkrétní výdaje, např. na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Konstatoval, že ani nebyly zkoumány další běžné měsíční výdaje jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. a z a tímto účelem nebyl vyžádán např. úplný výpis z jeho běžného účtu. Uzavřel, že neověření výdajů uváděných ze strany právního předchůdce žalobkyně tak implikuje snahu žalované o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Zdůraznil, že poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází a až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla právnímu předchůdci žalobkyně peněžní prostředky, které jí tento vrátil v celkové výši 26 550 Kč, zaplatil tedy o 11 550 Kč více, než byla jeho povinnost. Žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, t.j. částky 11 550 Kč, také vrátit, když tato pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. Soud prvního stupně uložil žalované rovněž povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 11 550 Kč podle ust. §§ 1968 a 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti, t.j. po uplynutí lhůty stanovené žalobkyní v předžalobní výzvě. K námitce promlčení nároku žalobkyně vznesené žalovanou soud prvního stupně konstatoval, že vědomost právního předchůdce žalobkyně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nastala až konzultací se žalobkyní, t.j. dne [datum], kdy nastal počátek plynutí subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na bezdůvodné obohacení a nárok tak promlčen není. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když výši určil s odkazem vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT”), a to její ust. § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), ust. § 13 AT, ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky MPSV č. 589/2020 Sb., ust. § 14 odst. 1, 3 AT ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání tím, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce žalobkyně. Konstatovala, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele postupovala v souladu s ust. § 86 odst. 1 ZSÚ, když vycházela z informací a podkladů získaných od právního předchůdce žalobkyně, přičemž prostřednictvím předložení výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy, SIPA atd. tyto informace ověřila. Skutečnost, že toto reálné ověření proběhlo, následně z důvodu důkazní jistoty, zaznamenala do smluvní dokumentace. Vzhledem k nízké výši poskytnutého spotřebitelského úvěru žalovaná informace a podklady předlož