21 CO 78/2022-99 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem č.j. 14 C 35/2021 – 64 ze dne 21. 12. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 70 000 Kč za bezdůvodné obohacení za přijaté výživné za období sedmi měsíců, a to od [datum] do [datum], kdy řádně nestudovala a pro rozpor s dobrými mravy. Výrokem II. byl žalobce uznán povinným zaplatit žalované na nákladech řízení částku 20 328 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Žalobce se domáhal zažalované částky s tím, že představuje bezdůvodné obohacení za přijaté výživné za období sedmi měsíců, a to od [datum] do [datum], kdy žalovaná řádně nestudovala a navíc mu dne [datum] zaslala vulgární SMS poté, co ji blahopřál k narozeninám, s tím, aby jí už nepsal. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když poukazovala na to, že mezi účastníky je závazné zamítavé rozhodnutí soudu o tom, že není důvod pro zrušení vyživovací povinnosti. Konstatovala, že zaplacení výživného bylo řádným splněním dluhu a nejedná se tedy o bezdůvodné obohacení. Nepopřela, že v roce 2015 zaslala žalobci uvedenou SMS, ale poukazovala na to, že se jednalo o reakci na jeho chování, kterým vážným způsobem ubližoval její matce i bratrovi. Pokud se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti z důvodu, že vyživovací povinnost je v rozporu s dobrými mravy, pak vznesla námitku promlčení. Uvedla, že jím namítaný důvod ke zrušení vyživovací povinnosti je promlčen, neboť tvrzený důvod pro zánik vyživovací povinnosti měl vzniknout v roce 2015 a žalobce se ho dovolal až v roce 2021. 2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a dospěl k závěru, že jeho rozsudkem č.j. 18 C 66/2020 – 48 ze dne 11. 5. 2021 byl zamítnut návrh žalobce na určení, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalované, naposledy stanovená rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 356/2014 – 169 ze dne 11. 12. 2014, se v období od [datum] do [datum] zrušuje. Nad rámec odůvodnění v něm bylo poznamenáno, že žalobce zjevně nepřijal závěry odvolacího soudu ve věci sp. zn. 13 C 16/2019 ohledně trvání vyživovací povinnosti žalobce po celou dobu trvání vysokoškolského studia žalované, tedy včetně akademického roku 2016 2017, když z citovaného rozhodnutí vyplývá jednoznačný závěr o tom, že ve sledovaném období vyživovací povinnost žalobce k žalované trvala. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 25 Co 106/2020 – 94 ze dne 24. 6. 2020 bylo konstatováno, že žalovaná po úspěšně složené maturitní zkoušce na gymnáziu začala studovat na [anonymizováno 7 slov], a to počínaje [datum]. I pokud by žalovaná ukončila studium na [anonymizováno] po zimním semestru a zahájila studium na [obec] [anonymizována dvě slova] v [obec] a na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [příjmení] v [obec] v novém akademickém roce, pak toto neznamená, že je její studium bezúčelné. Žalovaná v nejbližší možné době navázala na studium v jiném oboru a v mezičase se připravovala na přijímací zkoušky, které se konají pravidelně na jaře. Nezvolila si vysoké školy, kde by bylo nekomplikované přijetí bez přijímacích zkoušek, ani studijní obor obecného zaměření, který by spíše svědčil tomu, že její postup není dostatečně cílevědomý. Krajský soud v Praze poukázal na to, že Ústavní soud judikoval, že změnit obor tak, aby nově zvolený obor lépe odpovídal nadání, schopnostem a studijním předpokladům neznamená, že by dítě nestudovalo řádně, cílevědomě a soustavně za účelem přípravy k výkonu budoucího povolání. Žalovaná nepopřela, že žalobci v roce 2015 zaslala SMS s vulgárním obsahem. 3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 609 o.z., ust. § 610 odst. 1 o.z., ust. § 621 o.z. a ust. § 629 odst. 1 o.z. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu ČR, podle které lze změna oboru tak, aby nově zvolený obor lépe odpovídal nadání, schopnostem a studijním předpokladům neznamená, že by dítě nestudovalo řádně, cílevědomě a soustavně za účelem přípravy k výkonu budoucího povolání. Uzavřel, že vyživovací povinnost žalobce k žalované v předmětném období trvala, neboť žalovaná zahájením studia na [anonymizováno] a [anonymizováno] v akademickém roku 2017 /2018 v nejbližší možné době navázala na studium v jiném oboru, přičemž se v mezičase připravovala na přijímací zkoušky, které se konají pravidelně na jaře a připravovala se tak na budoucí povolání. Zrušení vyživovací povinnosti z důvodu, že vyživovací povinnost je v rozporu s dobrými mravy, shledal nedůvodnou, neboť tento důvod je již promlčen. Poukázal na to, že měl vzniknout v roce 2015 a žalobce se ho dovolával až v roce 2021. Pokud žalobce navrhl, aby byla námitka promlčení posouzena a neuznána pro rozpor s dobrými mravy, tak uzavřel, že žalobce zdánlivě uplatňuje dvě různé námitky v rozporu s dobrými mravy (1. chování žalované, 2. promlčení), ale obojí vychází z týchž skutkových okolností. Konstatoval, že tedy nejde o dvě, ale jednu námitku, která de facto směřuje proti promlčení a argumentuje,,sama sebou“ (promlčení argumentuje námitkou chování žalované, přitom promlčení jako obecný korelativ má,,přednost“), takže dvojnásobné použití korelativu dobrých mravů v tomto případě nedává žádný smysl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9, § 11 odst. 1, § 13 odst. 4 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a předně poukazoval na to, že žalovaná školu ukončila o vlastní vůli, protože ji nebavila. V letním semestru 2016 měla nulovou docházku po dobu sedmi měsíců v období od [datum] do [datum] a zneužila toho, že vysoká škola provádí vylučování studentů až na konci akademického roku. Připomínal, že„ důvodem pro zánik vyživovací povinnosti je zanedbávání studia v takové míře, že není možné konstatovat, že se jedná o řádnou přípravu na budoucí povolání, tedy situace, kdy je oprávněná vedena jako student školy, avšak jedná se pouze o formální evidenci bez odpovídajícího odpovědného přístupu ke studiu a o absolutní absencí ve výuce“. Konstatoval, že takováto situace na straně žalované prokazatelně nastala. Poukazoval na to, že žalovaná neprokázala, že by se během uvedené doby soustavně a cílevědomě připravovala na přijímací řízení na určitý typ školy a neunesla tedy důkazní břemeno. Konstatoval, že„ její studium nenese znaky soustavnosti v uvedeném mezidobí, když tato se řádně nepřipravovala na budoucí povolání a prokazatelně nenavštěvovala jiné školy, které jsou zákonem o zaměstnanosti [číslo] Sb. § 5 písm. d) uznávány jako řádná a příprava na budoucí povoláni a proto vyživovací povinnost zanikla“. Tvrdil, že se studiu nevěnovala s dostatečnou péčí a rovněž žádné snaze zajistit si vlastní příjem po dobu, kdy nestudovala, což u zletilého dítěte lze očekávat. Zdůrazňoval, že by žalovaná měla nést následky za to, že svým zaviněním a na základě vlastního rozhodnutí ukončila studium na [anonymizováno] a neplnila své studijní povinnosti, když by nebylo správné, aby ji byl žalobce nucen podporovat v době, kdy nestudovala. V tomto směru se dovolával závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To246/2011 ze dne 12. 7. 2011 a odkazoval i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2618/17 ze dne 24. 7. 2018. Dovozoval, že bylo prokázáno závadné jednání žalované, a to vulgární a neuctivé, vůči němu, které se zcela vymyká běžnému žádoucímu chování dítěte ke svému rodiči a že tedy žalovaná svým jednáním a chováním zavdala příčinu k podání žaloby. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno a byla mu přiznána náhradu nákladů řízení v celkové výši 37 600 Kč, s odkazem na vyhlášku č. 254/2015 Sb. V případě, že by odvolací soud odvolání nevyhověl, navrhl, aby žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to s ohledem na dobré mravy, neboť nezavdal příčinu ke vzniku sporu. 5. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného. Poukazovala na to, že žalobce ve svém odvolání pouze opakuje, byť z jiných pohledů, svou výhradu, že žalovaná v rozhodném období řádně nestudovala. Zdůrazňovala, že obsáhlost odvolání neznamená, že by jeho obsah přinesl nějaké nové informace či právní námitky, způsobilé změnit rozsudek soudu prvního stupně. K argumentaci, že promlčecí doba ještě neuplynula, připomínala, že v rozhodnutích o obdobných žalobách, které proti ní žalobce vedl, soudy konstatovaly, že„ vyživovací povinnost žalobce k žalované v předmětném období trvala, neboť žalovaná zahájením studia na [anonymizováno] a [anonymizováno] v akademickém roku 2017 /2018 v nejbližší možné době navázala na studium v jiném oboru, přičemž se v mezičase se připravovala na přijímací zkoušky, které se konají pravidelně na jaře, připravovala s