22 CO 140/2022-255 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 64 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 18 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného a ve výrocích IV. a V. rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit náklady řízení státu, do tří dnů od právní moci rozsudku, do pokladny Okresního soudu Praha - západ, ve vztahu k žalobci ve výši 7 451 Kč a ve vztahu k žalovanému ve výši 1 862 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků II., III. a IV., podal žalobce včasné odvolání, v němž namítá, že rozsudek je překvapivý, když vybočuje z toho, co bylo předmětem žaloby, pokud byla žalobci přiznána polovina obvyklého nájmu z roku 1990, ačkoliv předmětem řízení bylo období roku 2017 a v tomto směru odkazuje i na to, že náklady řízení musí zaplatit v cenách aktuálních. Soud logicky nevysvětlil, proč si za základ výpočtu nájemného vybral právě rok 1990, tedy rok, kdy si účastníci nemovitost pořídili. Soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování k tomu, jak bylo s nemovitostí v jednotlivých letech nakládáno, kdo a jak ji upravoval, opravoval a udržoval či využíval. Soud vzal za prokázané, že nemovitost na své náklady opravoval a udržoval výlučně žalovaný, což nemá oporu v provedených důkazech. Neprovedl dokazování výslechem žalobce či výslechem [jméno] [příjmení], tedy osob, které jsou s nemovitostí spojeny od jejího pořízení v roce 1990. Soud prvního stupně zcela pominul i písemné vyjádření žalobce, že do doby nastěhování žalovaného do nemovitosti v roce 1995 nemovitosti opravovali a udržovali všichni společně. Soud se nevypořádal ani s tvrzením, že [jméno] [příjmení], matka účastníků, se až do své smrti významně finančně podílela na nákupech materiálu na údržbu nemovitosti. Z rozsudku vyplývá absurdní závěr, že žalovaný má za užívání cizího majetku platit částku odpovídající ekonomické situaci před více než čtvrtinou století. Soud prvního stupně dále zcela opominul, že stejně jako běží promlčecí doba pro uplatnění nároku na obvyklý nájem, tak běží i promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu investic vynaložených na údržbu nemovitosti. Listiny a fotky, z nichž soud prvního stupně učinil závěr o tom, že to byl žalovaný, který vynakládal prostředky na úpravu a údržbu nemovitosti, jsou neprůkazné. Neprůkazné je i útržkovité vyjádření v médiích z roku 2005, na němž nelze založit závěr o tom, že to byl výlučně žalovaný, který po celou dobu 27 let výlučně hradil náklady spojené s údržbou nemovitosti. I kdyby žalovaný hradil náklady na společnou věc výlučně sám, je třeba vzít v potaz, že to byl žalovaný s rodinou, který nemovitosti užíval. Žalovaný si mohl svůj nárok na úhradu adekvátní části vynaložených nákladů u žalobce uplatnit. Soud tak v podstatě svým rozhodnutím rozhodl i o nároku žalovaného na úhradu těchto nákladů, aniž by takový nárok byl předmětem řízení. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pak lze investice vložené do nemovitosti uplatnit až v řízení o vypořádání spoluvlastnictví a pokud jde o investice vynaložené se souhlasem druhého spoluvlastníka, pak nárok na jejich úhradu se promlčuje ve třech letech od vynaložení. Pro posuzovaný případ to znamená, že veškeré nároky žalobce na náhradu nákladů investic vynaložených v 90. letech se souhlasem spoluvlastníka jsou dávno promlčené. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích. Pomine-li žalovaný, že celý uplatněný nárok je nemravný (žalovaný sice užíval společné nemovitosti ve [obec], žalobce však užíval společné nemovitosti v [anonymizováno], žalobce do předmětných nemovitostí ničeho neinvestoval, nestaral se o ně), pak nelze přehlédnout postavení jednotlivých stran, které tíží břemeno tvrzení i důkazní. Postup soudu, který výši náhrady za bezdůvodné obohacení určil ze závěru znaleckého posudku o výši obvyklého nájmu nemovitostí v roce 2017, avšak podle jejich stavu v roce 1990, považuje za správný. Při úvaze o jeho obohacení na úkor žalobce totiž vzal soud prvního stupně v úvahu, že žalovaný užíval část společného domu, který vlastními náklady a prací uvedl do současného stavu, tedy že se obohatil v důsledku toho, že se o dům a zahradu staral bez přičinění žalobce. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v zamítavém výroku II. a v závislých nákladových výrocích III., IV. a V. a dospěl k závěru, že je zde důvod jen pro změnu nákladových výroků. 5. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že dne [datum] žalobce podal proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 120 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] a pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ předmětné nemovitosti“) a jelikož jsou tyto ve výlučném užívání žalovaného, dochází k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. Žalovaná částka představovala peněžitou náhradu za toto užívání za dobu od [datum] do [datum] (20 000 Kč x 6 měsíců). Při jednání dne [datum] žalobce vzal žalobu zpět co do částky 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení částky 75 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení. 6. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů dospěl k následujícím zjištěním. Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne [datum] s tím, že tyto nemovitosti byly pořízeny za finanční pomoci jejich rodičů. Z plné moci ze dne [datum], ze založených faktur a platebních dokladů, učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že žalovaný do rekonstrukce nemovitostí investoval nemalé finanční prostředky a nadále je udržoval bez finančního přispění žalobce. Dům byl postaven před rokem 1940, když do roku 1990 byl užíván pouze k rekreaci. V době, kdy ho účastníci koupili, neměla stavba žádné zdravotně vybavení, voda byla donášena ze studny, WC bylo suché, stavba byla bez inženýrských sítí. Po rozsáhlé rekonstrukci byl dům užíván k bydlení rodinou žalovaného asi od roku 1994 nebo 1995. Žalobce byl podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v [obec], a to pozemku parc. [číslo] pozemku parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], přičemž svůj podíl převedl kupní smlouvou ze dne [datum] na svého syna [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum]. Žalobce tedy vlastnil a bydlel s manželkou v těchto nemovitostech a neměl potřebu užívat předmětné nemovitosti ve [obec] a neměl důvod ani do těchto nemovitostí investovat. V řízení sice nebylo prokázáno, že by byla mezi účastníky uzavřena nějaká dohoda o užívání společných předmětných nemovitostí, bylo však nesporné, že žalovaný s rodinou předmětné nemovitosti takto fakticky užíval. Žalobce požadavek na zaplacení peněžité náhrady za užívání jeho spoluvlastnického podílu vznesl až v okamžiku své povinnosti uhradit peněžitý trest, do té doby bezplatné užívání ze strany žalovaného toleroval. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny, odhady nemovitostí, bylo zjištěno, že obvyklé nájemné za užívání předmětných nemovitostí činí za rok 2018 částku 25 000 Kč měsíčně, obvyklé nájemné za rok 2017 by muselo být poníženo oproti této částce o inflaci (asi o 0,8 %), avšak v těchto částkách by nebyly zohledněny náklady spojené s údržbou domu, zahrady. Obvyklé nájemné v roce 2017 za užívání předmětných nemovitostí ve stavu k roku 1990 odhadl na částku 3 500 Kč měsíčně. 7. Soud prvního stupně na takto zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 1123 a § 2991 o. z. Dospěl k závěru, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky nemovitých věcí, které výlučně užívá toliko žalovaný, tedy užívá společnou věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž na jeho straně dochází na úkor žalobce ke vzniku bezdůvodného obohacení spočívající v peněžité náhradě, jež se odvíjí od obvyklého nájemného. Při úvaze o výši této peněžité náhrady soud prvního stupně vzal v úvahu, že to byl žalovaný, který uvedl společnou věc do aktuálního stavu, a proto svoji úvahu o výši náhrady založil na tom, že žalobci vznikl nárok na peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájemného za užívání společné věci ve stavu v době pořízení. V