23 CO 164/2022-570 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 838 733 Kč (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 208 995 Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Výrokem III. zamítl žalobu v části 571 862 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 410 595 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení. Splatnost povinnosti stanovené žalované ve výrocích I. a II. určil ve splátkách po 20 000 Kč měsíčně splatných vždy k dvacátému dni v měsíci se splatností první splátky v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém nabude rozsudek právní moci s tím, že nejprve budou splátky připadat na splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení a po jejím splnění na povinnost ve věci samé, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok IV.). Výrokem V. stanovil žalobci povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 697 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně. 2. Předmětem řízení byl nárok žalobce na vrácení peněžních prostředků jím vynaložených na investice do domu a garáže na adrese [ulice a číslo] [obec] na pozemku [anonymizována dvě slova], který je ve výlučném vlastnictví žalované, a to po dobu společného soužití účastníků, které dle žalobce skončilo [datum]. Peněžní prostředky vynaložené v celkové výši žalované částky žalobce v žalobě specifikoval jako 53 jednotlivých plateb a v tomto rozsahu se domáhal jejich vrácení s tím, že účastníci žili v partnerském vztahu od roku 2000 a v letech 2010 - 2013 vybudovali rodinný dům ve výlučném vlastnictví žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že právním důvodem investic žalobce bylo společné soužití účastníků, a to na základě vzájemné dohody, byť i konkludentní. I když žalovaná tuto skutečnost popírala, svědčí pro tento závěr jeho dlouhodobost (od roku 2000) společná výchova syna a stavba nemovitosti. Zrušením tohoto společného soužití (soudem prvního stupně stanoveno ke dni [datum]) vznikl žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě vložených investic do výlučného majetku žalované. S ohledem na dobu jejich společného soužití, tj. od roku 2000, soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Soud prvního stupně neshledal důvodnou žalobou v rozsahu částky 571 862 Kč, když se jednalo o v rozsudku specifikované konkrétní platby, které se žalobci nepodařilo prokázat. Ve zbylém rozsahu shledal žalobu důvodnou, neboť ve výši částky 1 838 733 Kč žalobce prokázal investice ze svého výlučného majetku do nemovitosti žalované. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení, kterou žalovaná uplatnila s tím, že v souladu s ustanovením § 107 obč. zák. je v případě bezdůvodného obohacení dána tříletá promlčecí doba objektivní a dvouletá subjektivní. Vzhledem k tomu, že soužití účastníků bylo ukončeno ke dni [datum], od následujícího dne, tedy [datum] začala plynout tříletá objektivní promlčecí doba, která tedy skončila ke dni [datum]. Žaloba, která byla podána [datum], byla z hlediska objektivní tříleté promlčecí doby podána včas. Pokud jde o počátek subjektivní dvouleté promlčecí doby, shledal soud prvního stupně počátek jejího běhu v den vydání rozsudku odvolacího soudu v řízení o určení spoluvlastnického podílu žalobce k nemovitostem (do kterých investoval v rozsahu žalované částky v tomto řízení) tj. od [datum]. Soud prvního stupně v tomto směru uzavřel, že do doby vydání rozsudku žalobce z přiměřených důvodů věřil, že je spoluvlastníkem uvedené nemovitosti. I z hlediska subjektivní dvouleté promlčecí doby byla tedy žaloba podána včas. Soud prvního stupně žalobci nepřiznal jím požadovaný úrok z prodlení, když přihlédl k tomu, že žalobce své prostředky investoval z důvodu společného soužití, a pokud se mu nazpět dostávají jím vložené prostředky, je třeba přihlédnout k tomu, že z bydlení u žalované měl jistě vyšší výhodu, než jen skutečnost, že nemusel jinde platit náklady bydlení. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že z hlediska vzájemných osobních vztahů účastníků není přiznání úroku z prodlení v žalobcem požadované vysoké výši (ke dni vydání rozhodnutí v kapitalizované výši 402 506 Kč) smysluplné. 3. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci. Žalobce podal odvolání proti zamítavému výroku III. a nákladovým výrokům II., IV. až V. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci, když dle jeho názoru soud prvního stupně chybně stanovil výši bezdůvodného obohacení, neboť měl nejprve zjistit hodnotu vynaložených prostředků investovaných žalobcem, a poté zkoumat zhodnocení majetku žalované. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o nepřiznání úroku z prodlení. Soudu prvního stupně vytýkal, že při závěru o společném životě účastníků vycházel pouze z jednostranných tvrzení žalované. Žalobce měl za to, že žijí jako rodina, finančně zajišťoval běžný chod společné domácnosti. Jeho výdaje převyšovaly výdaje žalované. Žalobce se chtěl vždy dohodnout, byl ochoten snížit požadovanou částku, ale žalovaná na dohodu nepřistoupila, rozporovala veškeré platby žalobce. Pokud jde o úrok z prodlení, soud prvního stupně měl vzít v úvahu i skutečnost, že žalobce nechtěl úrok z prodlení již od vzniku bezdůvodného obohacení, tedy od dubna 2017, ale až od [datum]. Pokud jde o námitku žalované, že nárok žalobce je promlčen, v tomto směru se žalobce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Z opatrnosti však namítal, že námitka promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná zneužila institut předžalobní výzvy, kdy v první reakci na ni z března 2020 upozorňovala na připravenost k případné dohodě a tento postoj zastávala až do [datum] (avšak nakonec i přes dodání požadované dokumentace žalobcem postoj změnila a platby popřela). Je tedy nepochybné, že počítala s promlčením. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná podala odvolání proti výrokům I. a II. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Ztotožnila se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud jde o aplikaci právní úpravy účinné do 31. 3. 2012, kdy nárok žalobce byl posouzen jako majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. V souladu s ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák. je v takovém případě stanovena dvouletá subjektivní promlčecí doba. Soud prvního stupně však pochybil, pokud vycházel z toho, že počátek běhu této promlčecí doby nastal až rozhodnutím soudu o zamítnutí žaloby žalobce na určení spoluvlastnického podílu k nemovitostem, když poukazovala na to, že takový rozsudek není konstitutivní, ale deklaratorním rozhodnutím a nemá tedy vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky. Nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že společné soužití účastníků (jehož existenci však stále popírá) mělo skončit až [datum]. Toho dne si žalobce odvezl z rodinného domu v [obec] poslední věci, avšak už [datum] uzavřel nájemní smlouvu se sjednanou dobou nájmu od [datum], tedy již v tento den věděl, že mu vznikl nárok na bezdůvodné obohacení a počátek subjektivní promlčecí doby nastal proto již [datum]. Skutečnost, že podal žalobce žalobu na určení spoluvlastnického podílu namísto žaloby na plnění, na běhu promlčecí doby nic nemění, když žalobce požadoval určení spoluvlastnictví k nemovitosti v rozsahu jedné poloviny podílu, tedy hodnoty minimálně 10 000 000 s vědomím, že investoval necelých 2 500 000 Kč. Pokud by byl až do [datum] v dobré víře, že je spoluvlastníkem nemovitosti, neuzavíral by již [datum] jako jednatel svých společností smlouvy o postoupení pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení na svou osobou. Pro úplnost žalovaná namítala, že žalobce neprokázal některé z dalších investic, a to konkrétně platbu ve výši 20 000 Kč ve prospěch [právnická osoba], platbu ve výši 38 000 Kč jako zálohu na nábytek a platbu ve výši 13 000 Kč za altán, když se jednalo o platby za movité věci, nikoliv investice do nemovitosti. Rovněž zpochybňovala platbu ve výši 71 282 Kč, když příjemce byl v insolvenčním řízení a potvrzení o přijetí platby není podepsáno insolvenčním správcem ale neznámou osobou. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl žalobu v plném rozsahu. 5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. 6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalovaná je vlastníkem pozemku p. č. st. [anonymizováno], domu [adresa] a garáže, které jsou jeho součástí, v [obec]. Od roku 2000 do dubna 2017 žili jako druh a družka, vychovávali společně syna (naro