23 CO 38/2022-242 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se se souhlasem soudu změněnou žalobou u [název soudu] domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 229 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení z titulu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. 2. [název soudu] (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) uložil žalované zaplatit žalobkyni 196 292,80 Kč s úrokem z prodlení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu do částky 33 307,20 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 20 144,88 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.) a v téže lhůtě České republice na soudním poplatku 4 807,50 Kč (výrok IV.). 3. Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že rozsudkem [název soudu] ze dne ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla výpověď z pracovního poměru u žalované, doručená žalobkyni dne [datum], shledána neplatnou, přičemž žalobkyně sdělila žalované dopisem ze dne [datum], že trvá na dalším zaměstnávání. Námitku žalované, že uvedený dopis žalované neobdržela, neshledal soud prvního stupně důvodnou, když vycházel ze zjištění, že žalobkyně oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, odeslala žalované dne [datum] prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, na adresu zaměstnavatele uvedenou v pracovní smlouvě. S odkazem na ustanovení § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením § 4 zákoníku práce konstatoval, že se má za to, že zásilka byla doručena třetí pracovní den po odeslání. Uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru ode dne [datum] až do právní moci rozsudku, kterým bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, tj. do [datum]. A protože se žalobkyně v řízení domáhala náhrady mzdy za období od [datum] do [datum], posoudil uplatněný nárok za období od [datum] do [datum], kdy žalovaná nadále žalobkyni neumožnila výkon práce dle pracovní smlouvy, jako nárok na náhradu mzdy z titulu překážky v práci na straně zaměstnavatele. 4. Žalovanou uplatněný návrh na moderaci náhrady mzdy soud prvního stupně neshledal důvodným, když porovnáním prací, které žalobkyně vykonávala u jiných zaměstnavatelů, nebylo lze dospět k závěru, že se jednalo o práci vykonávanou za stejných nebo dokonce lepších podmínek než byla práce, kterou žalobkyně vykonávala u žalované. Pokud žalovaná v této souvislosti namítala, že se žalobkyně mohla nechat zaměstnat v oboru pohostinství u jiných zaměstnavatelů s tím, že nabídek z tohoto oboru je dle analýzy neobsazených míst dostupných na webu Ministerstva práce a sociálních věcí několik set jen pro region hlavního města Prahy, soud prvního stupně konstatoval, že důkazy, které k tomuto tvrzení žalovaná na jeho výzvu navrhla„ neprokázaly rozhodné skutečnosti, tedy to, že žalobkyně vykonávala, respektive měla objektivní možnost vykonávat práci za stejných či lepších podmínek, než u žalované, a žalovaná v tomto směru tedy neunesla důkazní břemeno“. Při určování výše náhrady mzdy vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně v rozhodném období odpracovala celkem 21 dnů v říjnu a listopadu 2016, kdy dosahovala průměrného hodinového výdělku ve výši 58,59 Kč. 5. Proti tomuto rozsudku, a to jeho výrokům I., III. a IV., podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Shodně jako v řízení před soudem prvního stupně namítala jednak nesprávné posouzení toho, zda žalobkyně skutečně žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, když vytýkala soudu prvního stupně, že přestože žalovaná popřela pravost podacího poštovního lístku ze dne [datum], vzal soud jeho prostou kopii za dostatečný a jednoznačný důkaz o tom, že oznámení o trvání žalobkyně na dalším zaměstnávání, bylo žalované doručeno, namísto toho, aby žalobkyni vyzval k předložení jeho originálu. Podle žalované však žalobkyně předložením pouhé kopie podacího lístku, z něhož ani není zřejmé, jaká konkrétní písemnost byla zasílána, neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání a že toto oznámení bylo žalované skutečně doručeno. Za tohoto stavu měla být situace podle žalované posouzena tak, že nastala fikce rozvázání pracovního poměru žalobkyně dohodou, který tak skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní doby ke dni [datum], přičemž za toto období již byla žalobkyni náhrada mzdy vyplacena. Druhou odvolací námitkou žalované bylo nesprávné posouzení možnosti aplikace § 69 odst. 2 zákoníku práce na daný případ, když podle žalované „ v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně měla objektivní možnost získat práci za obdobných či lepších podmínek jako v původní zaměstnání, a tuto práci po určitou dobu skutečně vykonávala“. Přihlédnuto mělo být i k hodnocení chování žalobkyně provedenému Městským soudem v Praze v rámci insolvenčního řízení žalobkyně, kdy insolvenční soud„ konstatoval, že žalobkyně nevyvíjí žádnou aktivitu k dosažení příjmů z vlastní pracovní činnosti, je zřejmé, že se o dosažení těchto příjmů nesnažila v době, kdy poptávka zaměstnavatelů převyšovala nabídky, nijak neosvětlila, z jakého důvodu poptávala pouze práci barmanky či číšnice a nezajímala se i o jiné možnosti, stále mění a střídá zaměstnavatele, opakovaně ukončuje pracovní poměry, spoléhá se na podporu v nezaměstnanosti a pomoc třetích osob a současně netvrdí ani nedokládá žádné zdravotní indispozice, které by jí v nalezení zaměstnání bránily“. Podle žalované„ chování žalobkyně při zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) nebylo korektní, neboť vlastní vinou soustavně zanedbávala možnost vydělat si a tak alespoň zčásti nahradit ušlý příjem“. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení, popřípadě, aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvoláním nedotčený výrok II. napadeného rozsudku samostatně nabyl právní moci. 8. Vzhledem k době, kdy měl vzniknout zažalovaný nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, tj. od [datum], je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění [účinnost], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 460/2016 Sb. (dále jen„ zákoník práce“). 9. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. 10. Soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci. Správně vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dne [datum] je neplatná, o čemž bylo soudem pravomocně rozhodnuto ke dni [datum]. Dále se správně zaměřil na zkoumání mezi účastníky sporné skutečnosti, zda a kdy žalobkyně žalované oznámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, což se podle tvrzení žalobkyně mělo stát dopisem ze dne [datum], odeslaným žalované doporučeně prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne [datum], což žalovaná zpochybňovala. 11. Ač lze z obecného hlediska souhlasit s argumentací žalované týkající se důkazního břemene k prokázání pravosti soukromých listin a důkazní síly prosté (neověřené) kopie listiny, nelze z toho bez dalšího dovodit závěr o nepřípustnosti důkazu prostou kopií soukromé listiny. Není pochyb o tom, že originál listiny či její úředně ověřená kopie mají výrazně vyšší důkazní sílu, než prostá kopie téže listiny, nicméně i prostá kopie listiny, nevyvolává-li zjevné pochybnosti o tom, nebyla-li oproti originálu nějak účelově upravena, může být spolu s dalšími důkazy součástí řetězce nepřímých důkazů, na jejichž základě lze dovodit skutkový závěr o prokazované skutečnosti. 12. V projednávané věci fotokopie podacího lístku České pošty, s. p., podle něhož byla dne [datum] na poště [PSČ] [obec a číslo] podána„ R“ (doporučená) zásilka č. [anonymizováno] o hmotnosti 0,028 kg, odesílatel: [jméno] [příjmen