23 CO 49/2022-112 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kladně (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 223 C 139/2021 – 74, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 135 532 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Do částky 26 051,03 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 161 583,03 Kč od [datum] do [datum], z částky 26 051,03 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 10,99 % ročně z částky 161 583,03 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 30 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovanou, dne [datum], a na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka ve výši 147 000 Kč. Žalovaná se dle úvěrové smlouvy zavázala k 84 měsíčním splátkám po 2 633 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila řádně povinnosti ze smlouvy o úvěru, domáhala se žalobkyně úhrady zesplatněné celé dlužné částky 147 861,04 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč, úrok v kapitalizované výši ke dni zesplatnění 9 658,92 Kč a neuhrazeného pojistného ve výši 702 Kč. 2. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek, když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel porušila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, jako spotřebitele. Žalovaná v době uzavírání smlouvy o úvěru byla zaměstnána s příjmem 18 000 Kč měsíčně. Žalobkyně neměla k dispozici žádné údaje o výdajích žalované včetně nákladů na bydlení a vycházela pouze z žalovanou uvedené částky 4 000 Kč. Převzetí finančních prostředků ve výši 147 000 Kč (poskytnuta byla sice částka 150 000 Kč, ale 3 000 bylo započteno na úhradu poplatku za sjednání úvěru) žalovanou posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení na straně žalované a s přihlédnutím k již vrácené částce ve výši 9 329,07 Kč shledal žalobu důvodnou pouze v částce 135 532 Kč, představující rozdíl mezi výší bezdůvodného obohacení a částkou žalovanou uhrazenou. 3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. Poukazovala na to, že soud prvního stupně pochybil, pokud rozhodl bez nařízeného jednání, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky a tento postup měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně neověřovala výdaje žalované. Poukazovala na to, že přezkum tvrzení žadatelů má své meze. Vycházela z tvrzení žalované, které ověřila náhledem do katastru nemovitostí, kdy bylo zjištěno, že žalovaná žije na adrese shodné jako vlastník nemovitosti shodného příjmení a lze tedy vycházet z toho, že se jedná o společnou domácnost v rámci příbuzenského vztahu. Dále byly výdaje žalované ověřeny výpisem z bankovního účtu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu. 4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I., a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci. 5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizováno] (následně [právnická osoba]), [IČO], a žalovanou byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 150 000 Kč (z toho částka 3 000 Kč byla započtena na popllatek za sjednání úvěru). Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni celkovou částku 220 965,68 Kč v 84 měsíčních splátkách po 2 867 Kč hrazených nejpozději 18. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta jako pevná ve výši 10,99 % ročně. Výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na úvěr byla stanovena 12,26 %. Pro neplnění podmínek žalovanou žalobkyně ke dni [datum] úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k jednorázové úhradě dlužné částky. Žalovaná uhradila na úvěrovou smlouvu částku 9 329,07 Kč a to ve čtyřech měsíčních splátkách. Při posuzování schopnosti splácet úvěr žalovanou vycházela žalobkyně z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalobkyně 18 000 Kč (pracovní poměr) s přihlédnutím k poměrům žalované, která je vdova, bezdětná, bydlí„ u rodičů nebo rodinných příslušníků“. Žalobkyně vycházela z výdajů žalované v celkové výši 7 414 Kč. Jako volné zdroje posoudila žalobkyně částku 10 696 Kč měsíčně. Ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy mezi účastníky měla žalovaná dosud nesplněné závazky z další úvěrové smlouvy, které splácela částkou 2 458 Kč měsíčně. 6. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaná je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Např. § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR v závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějaké