26 CO 123/2022-85 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 970 Kč, částky 30 Kč, smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 2 370 Kč od [datum] do [datum], z částky 2 570 Kč od [datum] do [datum], z částky 2 770 Kč od [datum] do [datum] a z částky 2 970 Kč od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 370 Kč od [datum] do [datum], z částky 2 570 Kč od [datum] do [datum], z částky 2 770 Kč od [datum] do [datum] a z částky 2 970 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 140 080 Kč, spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 658,21 Kč, smluvního úroku ve výši 12 305,80 Kč, smluvního úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 179 708,21 Kč od [datum] do [datum], smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 179 708,21 Kč od [datum] do [datum], z částky 177 338,21 Kč od [datum] do [datum], z částky 177 138,21 Kč od [datum] do [datum], z částky 176 938,21 Kč od [datum] do [datum] a z částky 176 738,21 Kč od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 628,21 od [datum] do [datum], z částky 37 258,21 Kč od [datum] do [datum], z částky 37 058,21 Kč od [datum] do [datum], z částky 36 858,21 Kč od [datum] do [datum] a z částky 36 658,21 Kč od [datum] do zaplacení (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 59,2 % náhrady celkových nákladů řízení, tedy částku ve výši 6 404,90 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. V důvodech svého rozhodnutí, jde-li o zamítavý výrok II. rozsudku, soud prvního stupně uvedl, že v dané sporné věci účastníků bylo třeba se v prvé řadě zabývat otázkou platnosti mezi účastníky uzavřené úvěrové smlouvy ze dne [datum], a sice z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně před vlastním uzavřením této úvěrové smlouvy byla splněna jeho zákonná povinnost poskytovatele úvěru zkoumat s odbornou péčí tzv. úvěruschopnost žalovaného, tj. žadatele o poskytnutí úvěru podle § 86 odst. 1,2, § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V řízení zjištěný skutkový stav věci svědčí pak pro závěr, že nelze mít za splněnou tuto žalobkyni zákonem uloženou povinnost řádně posoudit před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným, která je předmětem tohoto řízení, tzv. úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele) na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, než mu poskytla úvěr ve výši 250 000 Kč. Žalobkyně se totiž spokojila ve větší míře s příjmem žalovaného prokazovaným daňovým přiznáním, z něhož učinila závěr o ročním příjmu žalovaného 200 760 Kč, aniž by faktické příjmy a příjmy rodiny dále zkoumala. Řádně žalobkyně nezkoumala ani výdaje rodiny žalovaného, včetně splácení dalších půjček žalovaným, jím doložené listiny neověřovala. Žalobkyně ani po poučení soudem prvního stupně podle § 118 a odst. 3 o. s. ř. svá tvrzení ohledně dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neprokázala. Soud prvního stupně uzavřel, že za této situace postup žalobkyně nelze označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně se tak nezachovala s odbornou péčí poskytovatele úvěru, neposoudila schopnost žalovaného v postavení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, o který požádal, řádně. Slabší smluvní stranou je beze sporu v projednávaném smluvním vztahu žalovaný, jako spotřebitel. Právě na ochranu slabší smluvní strany zákonodárce stanovil zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy poskytovateli úvěru, od něhož se očekává, že, jako profesionál v daném oboru, k této své povinnosti přistoupí s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Za situace, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel úvěru tzv. dostál své zákonné povinnosti či nikoliv, s důsledky možného závěru o porušení této jeho povinnosti v podobě neplatnosti (absolutní) konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru, jako následku porušení právní úpravy na ochranu postavení spotřebitele s poukazem na ustanovení o relativní neplatnosti smlouvy, dle zákona o spotřebitelském úvěru v platném znění od [datum], pak by takový výklad zákona o spotřebitelském úvěru ve svém důsledku znamenal, že by relativní neplatnost smlouvy, jako zákonný následek nedodržení zákonné povinnosti poskytovatele úvěru s plnou odpovědností posoudit schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet před uzavřením smlouvy, účinně nevyvažovala slabší postavení spotřebitele ve smluvním vztahu, v důsledku čehož by se pak stala zákonem nastavená ochrana postavení spotřebitele v zák. č. 257/2016 Sb., účinném od 1. 12. 2016, jen velmi relativní a slabou právní ochranou tohoto postavení spotřebitele. Soud prvního stupně proto uzavřel, jde-li o otázku posouzení platnosti zkoumané smlouvy v souvislosti s výše uvedeným svým závěrem o nesplnění zákonné povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet tento spotřebitelský úvěr, že v tomto řízení posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (s využitím § 588 zák. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ), V návaznosti na tento závěr tak žalobkyni svědčí vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. OZ), protože žalobkyně prokázala poskytnutí částky 250 000 Kč žalovanému na základě neplatného smluvního ujednání a na úhradu této částky žalovaný dosud žalobkyni zaplatil 106 920 Kč. Proto byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 140 080 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) počínaje dnem [datum] (sedmý den po odeslání předžalobní výzvy). Lhůta pro splnění žalovanému uložené platební povinnosti v rozsudku byla stanovena v zákonné délce tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 občanského soudního řádu). V souvislosti s přijatým závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemohly pak žalobci náležet další peněžité nároky jím uplatněné v tomto řízení. (Výrokem I. napadeného rozsudku, jak shora blíže uvedeno, bylo řízení před soudem prvního stupně částečně zastaveno pro plnění ze strany žalovaného po podání žaloby, na které žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby). Jde-li o náklady řízení mezi účastníky, s ohledem na vzájemný poměr vyhovující a zamítavé části tohoto rozhodnutí byl přijat závěr ve vztahu k celkovému předmětu tohoto řízení, že žalobkyně byla v tomto řízení úspěšná co do 79,6 %, neúspěšná co do 20,4 %, žalovanému tak svědčí povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v rozsahu 59,2 %, jež představují náklady na zaplacený soudní poplatek a náhradu hotových výdajů žalobkyně (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.). 3. Žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti zamítavému věcnému výroku III. a závislému výroku IV. o nákladch řízení, podala včasné odvolání. V důvodech svého odvolání žalobkyně argumentuje proti nesprávnému právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, jde-li o jím přijatý závěr o absolutní neplatnosti posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle názoru žalobkyně byla z její strany prověřována úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru řádně, je to v prvé řadě žalovaný, kdo má povinnost uvést údaje o svých příjmech a výdajích správně, úplně a pravdivě. Pokud této povinnost nedostojí, nemůže být za toto postihován ten, komu byly takto nesprávně, neúplně a nepravdivě údaje sděleny. Jiné informace o příjmech a výdajích žalobkyně nemůže získat. Žalobkyní bylo ověřováno to, zda je žalovaný majitelem účtu, zda má pracovní poměr, prověřovala žalovaného v registru dlužníků a insolvenčním rejstříku, přičemž na základě tohoto zjišťování stanovila svůj interní scoring žalovaného. Nesouhlasí s bodem 17. napadeného rozsudku, kdy se nejedná o dokument žalobkyně, ale zprávu z Bankovního a Nebankovního registru klientských informací. Pokud žalovaný zatajil určité výdaje nebo je uvedl v nižších, než skutečných, částkách, pak to nemůže být přičítáno k tíži žalobkyně. Žalobkyně přihlédla rovněž k tomu, že žalovaný před čerpáním poskytnutého úvěru neměl žádný další aktivní úvěrový produkt. Má tedy za to, že na základě jí předložených tvrzení a důkazů lze uzavřít, že byla splněna z její strany zákonná podmínka zkoumat úvěruschopnost žalovaného, že beze zbytku splnila svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní a proto jde z tohoto pohledu o platnou úvěrovou smlouvu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že se žalovanému ukládá povinnost zaplatit žalobci dále i ta plnění, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto zamítavě výrokem III. napadeného rozsudku. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a směřuje proti