27 CO 18/2022-81 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 6. 2021, č.j. 22 C 246/2021-40 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 96 301,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.). Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z úvěru ve výši 14,9 % ročně z částky 95 701,75 Kč od [datum] do [datum], úrok (smluvní pokutu) ve výši 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný úrok z úvěru od [datum] do [datum] ve výši 3 601,91 Kč, byla zamítnuta (výrok II.). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 853 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). 2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě předložených listinných důkazů vzal za prokázané, že dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu, jejímž předmětem byla povinnost předat finanční prostředky oproti povinnosti tyto prostředky uhradit sjednanými úplatami. Smlouva byla označena jako„ rámcová smlouva o našich službách“, kterou právně posoudil jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovanému byly finanční prostředky poskytnuty v časové návaznosti na uzavření smlouvy, smlouva o zápůjčce může být sjednána jako úplatná, předmětem smluvního vztahu nebyl závazek rezervovat finanční prostředky po celou dobu trvání smlouvy. Smluvní vztah, z nějž se žalobce domáhá plnění, nebyl založen Rámcovou smlouvou [číslo] nýbrž smlouvou č. HU00877488, kdy předmětem této smlouvy nebyl závazek prostředky rezervovat a plnit k žádosti žalovaného, nýbrž plnit ihned v návaznosti na uzavřenou smlouvu. Žalobkyně však nedostála své povinnosti provést řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tj. neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěrů. Odborná péče je korektiv jednání věřitele, které se zakládá jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívající v pečlivosti konkrétního věřitele. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy toto rozhodnutí je aplikovatelné i v režimu zákona č. 257/2016 Sb.,„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidovaný v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L. a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. [obec]: C. H. [příjmení], 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Pro úplnost lze rovněž odkázat na nález Ústavního soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž soud vyslovil, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale v širším pojetí i sama společnost jako taková. Při zkoumání úvěruschopnosti je nutno se zaměřit a zjistit nejenom příjmy klienta, ale i výdaje a jím uváděné a prokazované údaje porovnat i s příslušnými veřejně přístupnými statistickými údaji tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o příjmy a výdaje v místě obvyklé. Tedy provedení přezkumu úvěruschopnosti musí být provedeno pečlivě a tak, aby byla zjištěna reálná situace žadatele o úvěr. V souzené věci však toto nebylo řádně provedeno, z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že ani nemohlo. Kontraktační proces byl veden prostředky na dálku, strany smlouvy kromě zadání údajů k realizaci plateb nebyly v kontaktu. Ohledně příjmů ani výdajů žalovaného není ve smlouvě uvedeno ničeho. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného a nelze tak než konstatovat, že smlouva o úvěru je tak neplatná. Soud pak dále odkazuje na právní názor Krajského soudu v Praze, který v rozsudku ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113 dospěl k závěru, že„ výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (výklad teleologický), kontinuitu (výklad historický) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.“ S ohledem na právě citované tak soud prvního stupně smlouvu o zápůjčce č. B0005965210040318 dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. shledal absolutně neplatnou, pročež je tak nutno peněžní prostředky, které byly dány žalovanému k dispozici, posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit poskytnutou částku po odečtení jeho plateb. Žalovaný však tuto svou povinnost nesplnil řádně a včas, musí tedy plnit nejpozději po výzvě žalobkyně, která byla učiněna. Žalovaný je proto povinen uhradit částku ve výši 95 701,75 Kč. Protože je žalovaný v prodlení s peněžitým plněním, soud přiznal žalobkyni též nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v sazbě 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od [datum], tedy ode dne následujícího po dni skončení lhůty, kterou žalobkyně žalovanému poskytla v předžalobní upomínce, do zaplacení. Žalovaný je dále povinen uhradit žalobkyni náklady na vymáhání dluhu ve výši 600 Kč, když bylo prokázáno, že žalobkyně žalovaného opakovaně k úhradě dluhu vyzývala. V uvedeném rozsahu bylo žalobě vyhověno (výrok I. rozsudku). V části, v níž se žalobkyně domáhala přiznání smluvního úroku 14,9 % ročně z částky 95 701,75 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 601,91 Kč za období od [datum] do [datum] a dále smluvního úroku 8,25 % ročně z částky 95 701,75 Kč od [datum] do zaplacení, jehož výši žalobkyně určila v souladu s § 122 odst. 4 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, byla žaloba posouzena jako nedůvodná a zamítnuta (výrok II. rozsudku). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení, sestávající ze soudního poplatku ve výši 3 853 Kč (výrok III. rozsudku), když žalobkyně v základu sporu byla úspěšnou, neúspěch měla pouze v té části, v níž se domáhala přiznání příslušenství pohledávky, přičemž toto nebylo samostatným předmětem sporu. [příjmení] nákladů řízení byla určena v souladu s návrhem žalobkyně, která navrhla, nechť je žalovanému uloženo k plnění 3 853 Kč, ve zbytku se tedy nároku na plnění nákladů řízení vzdala. 3. Proti zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým byl napaden i závislý nákladový výrok III. rozsudku. V odvolání argumentovala tím, že v žalobě uvedla tvrzení, že„ provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů“ a v rámci tohoto tvrzení vyhodnocení stručně popsala. Následně žalobkyně rovněž uvedla, že důkazy v případě potřeby k výzvě soudu předloží. Dne [datum] obdržela usnesení soudu prvního stupně, kterým byli účastníci řízení mimo jiné vyzváni k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání a pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, čímž v souladu s výše uvedeným usnesením konkludentně vyjádřila