28 CO 198/2022-233 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému platit jí výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně počínaje dnem podání žaloby. Tvrdila, že účastníci uzavřeli manželství dne [datum], z manželství se narodili v letech [rok] a [rok] tři synové. Manželství je od září [rok] trvale nefunkční, řízení o rozvod je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 226/2017, v současnosti je přerušeno do doby rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí účastníků. Žalobkyně dále uvedla, že žije ve [příjmení] [jméno] a její hmotná a kulturní úroveň nedosahuje úrovně žalovaného, tuto úroveň, příjmy a výdaje účastníků podrobně popsala. 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Tvrdil, že žalobkyně v roce [rok] porušila manželskou věrnost, v současnosti navíc trvale žije s jiným mužem, se kterým má dítě, takže on v těchto skutečnostech spatřuje okolnosti odporující dobrým mravům. 3. Okresní soud v Kolíně (dále jen soud prvního stupně) výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému platit žalobkyni na její výživu počínaje dnem [datum] částku 25 000 Kč měsíčně (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 98 605 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok II.). 4. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění, ke kterým dospěl po provedeném dokazování. Účastníci jsou manželé, řízení o rozvodu je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 226/2017. Z manželství se narodily tři nezletilé děti, které žijí společně s žalobkyní v Anglii, žalovaný žije v České republice. Žalobkyně má jiného partnera, ze soužití s ním se jí narodilo v březnu [rok] dítě. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně navázala a udržovala v době pobytu v [země] intimní vztah s jiným mužem, po rozchodu s ním bylo tomuto muži v [země] zákázáno, aby se k žalobkyni přibližoval. Následně žalobkyně navázala vztah s dalším mužem. 5. Soud prvního stupně nejprve řešil svou příslušnost a otázku rozhodného práva se závěrem, že české soudy mají pravomoc podle čl. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne [datum], o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, neboť žalovaný má místo obvyklého pobytu v České republice. Rozhodné právo je třeba určit podle čl. 15 uvedeného nařízení Haagským protokolem ze dne [datum], o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti; v souladu s čl. 5 tohoto protokolu vznesla žalobkyně důvodnou námitku týkající se rozhodného práva, neboť v České republice měli manželé poslední společný pobyt. Soud prvního stupně proto správně aplikoval právo české. 6. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce co do existence vyživovací povinnosti mezi manžely, jejího rozsahu a způsobu plnění podle § 687, § 697, § 912 odst. 1, § 913, § 921 a § 922 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Podle § 2 odst. 3, § 6 odst. 2 a § 8 o. z. hodnotil soud prvního stupně soulad požadavků žalobkyně s dobrými mravy. Soud prvního stupně shledal v projednávané věci na straně žalobkyně skutečnosti odporující dobrým mravům, pro jejichž existenci nelze podle jeho názoru přiznat žalobkyni výživné pro manželku. Konkrétně se jedná o porušení manželské věrnosti ze strany žalobkyně, která již v době pobytu v [země] navázala intimní vztah s jiným mužem či s více muži, a i v době podání žaloby žila s jiným mužem, se kterým počala dítě. Za situace, kdy žalobkyně sama konstatovala, že je manželství dysfunkční již od roku [rok], považoval soud prvního stupně taktéž za nemravné, že z konglomerátu manželských práv a povinnosti vyděluje pouze jedinou povinnost žalovaného (platit jí výživné), přičemž sama žádné povinnosti zjevně nehodlá plnit. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a přiznal je plně úspěšnému žalovanému. Za účelně vynaložené náklady považoval soud prvního stupně náklady na zastoupení žalovaného advokátkou, která provedla 5 úkonů právní služby při tarifní hodnotě 1 500 000 Kč, vynaložila na cestovně 2 687 Kč, promeškala 12 půlhodin času a je plátcem daně z přidané hodnoty. Za účelně vynaložené náklady žalovaného nepovažoval soud prvního stupně ani náklady na služby detektivní agentury v [země], ani náklady na ověřené překlady listinných důkazů. 8. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav potřebný pro rozhodnutí v této věci, neboť zcela pominul tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně vztahující se k důvodům a době rozvratu manželství účastníků, a tedy ke skutečnosti, že žalobkyně navázala jiný vztah až po rozpadu manželství. Soud prvního stupně naopak provedl důkazy navržené žalovaným, které byly získány v rozporu se zákonem, jako např. videonahrávku pořízenou bez vědomí a souhlasu žalobkyně, na které je zachycena s třetí osobou. Žalobkyně soudu prvního stupně dále vytýkala, že na věc aplikoval již překonanou judikaturu, měl vycházet ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3175/11. Podle jejího názoru by taktéž mělo být přihlédnuto k tomu, že situaci, kdy manželství účastníků dosud není rozvedeno, zapříčinil žalovaný, který podal návrh na rozvod u českých soudů a bojkotuje veškeré snahy o úpravu poměrů nezletilých dětí účastníků. Současnou situaci nezavinila žalobkyně a nijak ji nehodlá zneužít, její návrh na výživné je zcela legitimní. Je to naopak žalovaný, který situaci zneužívá a vyhovuje mu, že nemusí dokladovat své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Soud prvního stupně se měl komplexně zabývat situací účastníků a jejich poměry. Žalobkyně také nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení s tím, že rozhodně nelze aplikovat § 8 odst. 2 advokátního tarifu, neboť nelze vůbec předpokládat, že by za stavu vztahů mezi účastníky pobírala výživné pro manželku po dobu 5 let, zároveň jsou s ohledem na chování žalovaného dány důvody pro použití § 150 o. s. ř. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. K odvolání žalovaného uvedla, že pokud by žalovaný souhlasil s rozvodem u anglického soudu, mohlo být manželství dávno rozvedeno, takto nutí žalobkyni setrvávat v manželství, aniž by vůči ní jakkoliv hodlal plnit své povinnosti, nadto, když žalobkyně pečuje o tři společné děti účastníků. Již jen z toho důvodu by se měl žalovaný postarat o její výživu ve stejné úrovni, jakou má on. 9. Žalovaný podal odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně totiž nijak nespecifikoval, z jakého důvodu nepřiznal žalovanému náhradu všech nákladů vynaložených v souvislosti s mediací, zejména za situace, když byla účastníkům nařízena povinnost prvního setkání s mediátorem, a mediaci považuje žalovaný za pro soudní řízení efektivní postup účastníků. Žalovaný měl dále za to, že náklady na detektivní agenturu v [země] jsou pro toto řízení podstatné, neboť s takto pořízenými důkazními prostředky bylo pracováno a na jejich základě byl zjištěn pro věc potřebný skutkový stav. Žalovanému by měla být nahrazena i částka vynaložená na pořízení překladů jím předložených listin do českého jazyka, neboť v návaznosti na ně žalobkyně potvrdila obsah e-mailové a SMS komunikace mezi účastníky, k čemuž by bez těchto listin nedošlo. Navrhoval změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že mu bude přiznána náhrada veškerých jím vynaložených nákladů. K odvolání žalobkyně uvedl, že meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně i právně správné. Žalobkyně totiž v době podání žaloby tajila, že má jiný vážný vztah, z něhož se jí v průběhu řízení narodilo dítě, naopak dlouhou dobu vystupovala jako matka samoživitelka. Žalovaný vnímá vývoj života žalobkyně jako logický a nevyčítá jí jej, zároveň však již vůbec není dán jakýkoliv základ pro její žalobní žádání. Žalobkyně neuvedla ani žádnou konkrétní příčinu rozvratu manželství předcházející její nevěře v roce [rok]. Pokud tvrdila nevěru žalovaného v roce [rok], tak z ní zjevně závěr o rozpadu manželství ani sama nevyvozovala, když v následujících letech bylo soužití účastníků funkční. Tvrzení o rozvratu manželství v roce [rok] pak uvedla až po vznesení obrany žalovaného, nikoliv v samotné žalobě, což by – pokud by její tvrzení odpovídala realitě – jistě učinila. Navrhoval, aby odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. 10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru,