28 CO 240/2022-94 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 24 885,39 Kč s 10,99% úrokem ročně z 22 230,16 Kč od [datum] do zaplacení a s 8,25% úrokem z prodlení ročně z 24 885,39 Kč od [datum] do zaplacení. Tvrdila, že [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), která zanikla fúzí sloučením s žalobkyní, poskytla žalovanému na základně smlouvy dne [datum] úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutý úvěr ve výši 500 Kč v 54 pravidelných měsíčních splátkách po 600 Kč měsíčně od [datum], úvěr byl úročen sazbou 10,99 % ročně. Žalovaný uhradil jen 6 089 Kč, za prodlení mu byla účtována sjednaná smluvní pokuta ve výši celkem 1000 Kč a byl úvěr v souladu se smlouvou zesplatněn k [datum] a žalovaný byl vyzván k zaplacení celé dlužné částky, tedy jistiny 22 230,16 Kč, úroků 1 496,23 Kč, smluvní pokuty 1 000 Kč a pojistného ve výši 159 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti měl poskytovatel úvěru k dispozici doklady totožnosti, výpisy z účtu za rozhodné období, vyšel dále z deklarovaného příjmu ve výši 28 000 Kč a z informace od žalovaného o tom, že má pravidelné výdaje ve výši 17 000 Kč, je svobodný a nemá vyživované děti, výše příjmu byla verifikována výpisem z účtu, důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného nevznikly ani po zjištění údajů z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti. 2. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 18 911 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části týkající se 5 974,39 Kč s 10,99% úrokem ročně z 22 230,16 Kč od [datum] do zaplacení a s 8,25% úrokem z prodlení ročně z 5 974,39 Kč od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 1 273 Kč (výrok III.). 3. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění učiněných po provedeném dokazování. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta dne [datum] částka 25 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit úvěr do [datum] v 54 měsíčních splátkách po 653 Kč, sjednán byl poplatek ve výši 500 Kč, pojistné ve výši 53 Kč měsíčně, roční úroková sazba 10,99 %. Žalobkyně disponuje kopií občanského a řidičského průkazu žalovaného, eviduje splátky ve výši celkem 6 089 Kč. Žalovaný v elektronickém přístupu uvedl, že je zaměstnán v hlavním pracovním poměru u [právnická osoba] s příjmem 28 000 Kč měsíčně, výdaje uvedl ve výši 17 000 Kč měsíčně, z toho na bydlení 9 000 Kč měsíčně. Úvěr byl zesplatněn dopisem z [datum] a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky, obdržel i předžalobní výzvu. 4. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti dle § 2395 a § 1968 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) a dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru nesplnil svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, neboť jím uvedené údaje dostatečně neověřil, a to zejména v části týkající se uváděných výdajů. Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného vedlo k neplatnosti, ke které soud přihlíží i bez návrhu, na poskytnuté plnění je proto třeba hledět jako na bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, a to ve výši mezi poskytnutou a vrácenou částkou. Prodlení žalovaného dovodil soud prvního stupně od výzvy k zaplacení v zesplatnění úvěru. Nákladový výrok odůvodnil soud prvního stupně částečným procesním úspěchem žalobkyně, která vynaložila náklady na soudní poplatek a právní zastoupením advokátem, který provedl 3 úkony právní služby dle § 14b advokátního tarifu a je plátcem daně z přidané hodnoty. 5. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně jen proti zamítavému výroku II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala, že hrubě procesně pochybil, když rozhodl bez nařízení jednání a rozhodl tak na základě neúplných důkazů. Tuto vadu nelze v odvolacím řízení dle názoru žalobkyně zhojit. Dodala, že poskytovatel úvěru verifikoval příjmy žalovaného údaji o příchozích platbách od zaměstnavatele ve výpisu z účtu, vyšší výběry v hotovosti byly vyhodnoceny jako jednorázové záležitosti zbytné povahy a do pravidelných výdajů nebyly započteny. Uvedené celkové výdaje ve výši 17 000 Kč byly verifikovány porovnáním s normativními náklady na bydlení a životní minimum, platby na další závazky byly zjišťovány z příslušných registrů, dle údajů v registrech NRKI a [příjmení] nebylo identifikováno riziko exekuce. Na základě těchto zjištění byl stanoven disponibilní příjem 7 977 Kč, tedy dostatečný k měsíční splátce úvěru ve výši 1 091 Kč. 6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 8. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na která odvolací soud v plném rozsahu odkazuje. Zjištěné skutečnosti také soud prvního stupně správně právně posoudil. 9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření výše uvedených smluv poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 15. Žalobkyně prokázala, že jí byla postoupena pohledávka z výše uvedené úvěrové smlouvy. Bylo zjištěno, že žalovaný vystupoval při uzavření této smlouvy jako spotřebitel. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že poskytovatel úvěru dostatečně nezkoumal schopnost žalovaného zaplatit úvěr, neboť takové posouzení musí zahrnovat nejen odborné posouzení informací zjištěných od dlužníka, případně i jinak, ale také jejich ověření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na [webová adresa]). Nebyly-li informace, které spotřebitel při uzavření úvěrové smlouvy poskytl k posouzení jeho schopnosti úvěr za sjednaných podmínek splácet, je třeba smlouvu posoudit jako smlouvu uzavřenou v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, ke které soud přihlíží i bez návrhu. Jen takový výklad § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním a odpovídá smyslu a účelu dané právní normy. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je totiž v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitel