30 CO 154/2021-124 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 41 085 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení. Tvrdila, že poskytla žalované ve dnech od [datum] do [datum] zdravotní péči na svém gynekologicko-porodnickém oddělení, kde žalovaná porodila dne [datum] dceru. Žalovaná nebyla zdravotně pojištěna, proto jí vznikla povinnost uhradit žalobkyni náklady na poskytnutou zdravotní péči v částce 44 085 Kč, určené podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Dne [datum] žalovaná svůj dluh písemně uznala a zavázala se jej uhradit ve splátkách počínaje říjnem 2014. Téhož dne žalovaná uhradila v hotovosti v pokladně nemocnice částku 2 755 Kč, čímž svůj dluh uznala i konkludentně. Zbytek dluhu však žalovaná ani přes výzvu neuhradila. 2. Žalovaná, zastoupená z důvodu neznámého pobytu opatrovníkem, namítala nepravost podpisu na prohlášení o uznání dluhu, jenž není úředně ověřen. Dále uvedla, že i kdyby prohlášení podepsala, je cizinkou, a proto nemusela úkonu dostatečně porozumět, jeho důsledkům taktéž ne. Vznesla i námitku promlčení. 3. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem řízení zastavil co do částky 0,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 41 084,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok II.) a nahradit žalobkyni ve stejné lhůtě náklady řízení ve výši 2 555 Kč (výrok III.). 4. Při svém rozhodnutí vycházel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Žalované byly žalobkyní na jejím gynekologicko-porodnickém oddělení v souvislosti s porodem v období od [datum] do [datum] poskytnuty úkony zdravotní služby v celkové ceně 44 084,75 Kč. Jednotlivé úkony byly žalobkyní detailně doloženy hospitalizačním účtem za ošetření. Žalovaná nebyla zdravotně pojištěna. V den propuštění žalované došlo k podpisu listiny označené prohlášení o uznání dluhu, ve které se měla žalovaná mimo jiné zavázat uhradit uvedený dluh ve splátkách po 2 755 Kč, k témuž se zavázal i manžel žalované. Žalobkyně měla k dispozici doklady obou z nich a pořídila si z nich kopie, žalovaná disponuje pasem Maďarska. Soud prvního stupně nevyšel ze zjištění, že uznání dluhu bylo podepsáno žalovanou, neboť to nepovažoval za nutné, postačilo mu zjištění, že zaměstnankyně žalobkyně tuto listinu sepsala a že žalobkyně sama byla srozuměna s úhradou ve splátkách. Tentýž den žalovaná zároveň uhradila žalobkyni do pokladny částku 2 755 Kč. Žalobkyně žalovanou k zaplacení zbylé částky vyzvala, výzva byla doručována na adresu uvedenou žalovanou jako její adresa v České republice. 5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 2053, § 2054 odst. 2 a 3 a § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na úhradu poskytnutých zdravotních služeb vznikl. Uvedl, že po uznání dluhu není třeba prokazovat jeho existenci (vznik), ani právní důvod, ani jeho trvání. Naopak tím, kdo musí tvrdit a prokazovat, že dluh vůbec nevznikl nebo zanikl, se stává dlužník. Dospěl k závěru, že úhradu ve výši 2 755 Kč lze vykládat jako konkludentní uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., neboť úhrada směřovala na zažalovaný dluh, jelikož v předmětném řízení ani nikdo z účastníků netvrdil (a ani to nevyšlo ze žádného důkazu najevo), že by měla žalovaná vůči žalobkyni jiný dluh, na který by úhrada mohla směřovat, a výše úhrady odpovídá i výši splátky, jež vyplynula z dokazování. Částečnou úhradou předmětného dluhu tak žalovaná uznala i zbytek dluhu, neboť částečné plnění má za důsledek uznání zbytku dluhu tehdy, pokud plní někdo na svůj dluh a přitom výslovně nedá najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku zpochybňuje. Poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 405/2013, dle něhož platí, že druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je s ohledem na zásadu poctivosti formulovanou v § 6 o. z. oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plnění, a to i prostřednictvím třetí osoby se souhlasem dlužníka, závazek vůči ní uznává. V řízení nikdo netvrdil, že by při této úhradě žalovaná dala najevo, že by ve zbytku pohledávku zpochybňovala. Doplnil, že v době úhrady pohledávka promlčena nebyla, neuplatní se tak výjimka uvedená v § 2054 odst. 3 o. z. Vzhledem k uvedenému již nebylo třeba se zabývat podpisem žalované na uznání dluhu. Výrok I. odůvodnil soud prvního stupně částečným zpětvzetím žaloby v odpovídající části., nákladový výrok III. soud prvního stupně odůvodnil plným úspěchem žalobkyně ve sporu, uvedl, že náklady poštovného za výzvu žalobkyně nedoložila, a nadto jsou pokryty přiznaným paušálem dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. 6. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům II. a III., podala včas odvolání žalovaná. Uvedla, že nebylo prokázáno, že by žalované byly fakturované služby poskytnuty. Soud prvního stupně taktéž nesprávně posoudil částečné plnění žalované, neboť nebylo prokázáno, že částečnou úhradu ve výši 2 755 Kč učinila právě žalovaná, nelze tedy dospět k závěru o uznání dluhu částečným plněním. Pohledávka je tak promlčena. I v případě, že by částečnou úhradu žalovaná učinila, nelze ji považovat za uznání dluhu, neboť úhrada splátky dle dohody nemá povahu plnění částečného, ale dílčího, k uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. tak dojít nemohlo, poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 a 32 Cdo 786/2009. Z žalobkyní předloženého uznání dluhu dále dle názoru žalované nelze usuzovat, že jej podepsala právě žalovaná, nebylo ani prokázáno, že byl soudu předložen originál listiny. I pokud by žalovaná uznání dluhu podepsala, jako cizinka mu nemohla rozumět, neboť bylo sepsáno v českém jazyce, a nemohla ani rozumět jeho právním důsledkům. Postup žalobkyně je tak i v rozporu s dobrými mravy. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení. 7. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. 8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výrok I. nebyl odvolacím soudem věcně přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 9. Podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. 10. Podle § 2636 odst. 1 o. z. smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba. Podle § 2636 odst. 2 příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů. 11. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 12. Podle § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. 13. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 15. Žalovaná je cizím státním příslušníkem. Mezinárodní příslušnost českých soudů byla soudem prvního stupně (ač to není v rozsudku přímo uvedeno) správně posouzena, neboť podle článku 7, odst. 1, písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném člens