21 CO 269/2022-156 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Kolíně svým rozsudkem č.j. 19 C 38/2022 – 99 ze dne 29. 4. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 176 325, 19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % p.a. z částky 173 039, 80 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu zamítl v části, pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 255 844, 43 Kč s úrokem ve výši 9,9% p.a. z částky 359 945, 95 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 186 906, 15 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tím, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 413 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit společně s úrokem ve výši 9,9 % p.a., a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 289 Kč a že se dále zavázal platit jí úhradu za svou účast na pojištění schopnosti splácet částku 413 Kč měsíčně. Tvrdila, že v důsledku prodlení žalovaného s plněním ujednaných splátek dospěly dluhy založené smlouvou o úvěru na základě výzvy žalobkyně dne [datum] jako celek. Žalovaný je tak povinen zaplatit jí částku 359 945,95 Kč na jistině pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků, 9 499 Kč na úhradě za účast žalovaného na pojištění schopnosti splácet za období od října 2019 do srpna 2021, 250 Kč na„ poplatku“ za upomínku ze dne [datum] a po 500 Kč na„ poplatcích“ za upomínky ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum], celkem tedy 372 194, 95 Kč. Na příslušenství pohledávky žalobkyně za žalovaným na vrácení poskytnutých peněžních prostředků požadovala úrok za období od [datum] do [datum] ve výši 50 342,75 Kč, úrok ve výši 9, 9 % p.a. z částky 359 945,95 Kč od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení za období od [datum] do [datum] ve výši 9 631,92 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši 8,25 % p.a. z částky 359 945,95 Kč od [datum] do zaplacení. Tvrdila, že ke splnění uvedených pohledávek žalovaného vyzvala dopisem ze dne [datum], avšak bezvýsledně. 2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] se žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu žalobkyně poskytla 329 796,10 Kč a žalovaný se zavázal je žalobkyni vrátit a zaplatit úrok ve výši 9,9 % p.a., a to v pravidelných měsíčních splátkách po 6 289 Kč. Žalovaný se dále zavázal platit žalobkyni za účast žalovaného na pojištění schopnosti plnit ujednané splátky úhradu ve výši 413 Kč měsíčně. Před uzavřením smlouvy o úvěru sdělil žalovaný žalobkyni, že dosahuje příjmu ve výši 34 048 Kč měsíčně a že jeho pravidelné měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, ostatní výdaje 2 500 Kč a splátka hypotéčního úvěru 6 400 Kč. Žalobkyně údaj o příjmech žalovaného prověřila na základě potvrzení zaměstnavatelky žalovaného ze dne [datum], ale co do pravidelných výdajů žalovaného se spokojila pouze prohlášením žalovaného. Přihlédla jen k tomu, že žalovaný má vůči ní jiný dluh a že mimo ni žádal o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 1 456 000 Kč a úvěru ze stavebního spoření ve výši 453 000 Kč, aniž by dosud byly uzavřeny smlouvy o úvěru, a že již dne [datum] dále bezvýsledně žádal o úvěr ze stavebního spoření ve výši 263 000 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení se splněním těchto dluhů, vyplývajících ze smlouvy o úvěru a proto jej žalobkyně vyzvala ke splnění dluhů založených smlouvou o úvěru jako celku. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k jejich splnění rovněž dopisem ze dne [datum]. 3. Soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), ust. § 2399 odst. 1 o.z., ust. § 104 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSÚ“), ust. § 84 odst. 1 ZoSÚ, ust. § 84 odst. 2 ZoSÚ, ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, ust. § 86 odst. 2 ZoSÚ, ust. § 586 odst. 1, 2 o.z., ust. § 588 o.z., čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice [anonymizována tři slova] [ustanovení právního předpisu EU] o smlouvách o spotřebitelském úvěru (dále jen„ směrnice“), ust. § 2291 odst. 1, 2 o.z., ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve svém rozsudku dále odkázal na řadu judikátů, a to na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, ze dne [datum rozhodnutí], uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2011, svazek 6, s. 604, pod č. 3225/2015 a rozsudky [anonymizována dvě slova] [mezinárodní organizace] ve věci [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum rozhodnutí] a ve věci [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. §§ 7, 11, 13 odst. 4 a 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. 4. Prvostupňový soud poukázal na to, že bez znalosti pravidelných výdajů žalovaného nebylo možné ze strany žalobkyně zjistit, zda má dostatek volných peněžních prostředků ke splnění povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Žalobkyně přesto údaje o výdajích žalovaného neověřovala, ačkoli ji ke zvýšené obezřetnosti měly vést již záznamy o jednáních žalovaného o uzavření dalších smluv o úvěru, jak vyplývaly z bankovního a nebankovního registru klientských informací. Připomněl, že i sama žalobkyně ve vlastním záznamu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že u něj byla zjištěna„ negativní informace“. Uzavřel, že žalobkyně – s výjimkou jiných dluhů žalovaného – vůbec neprověřila údaje, které jí před uzavřením smlouvy o úvěru sdělil o svých výdajích, a již z tohoto důvodu nemohla s vynaložením odborné péče posoudit jeho úvěruschopnost. Uvedl, že porušení povinnosti žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet nepředstavuje důvod, který by zakládal zjevný rozpor uzavřené smlouvy o úvěru s dobrými mravy nebo zjevně narušoval veřejný pořádek. Připomněl, že žalovaný námitku neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru z uvedeného důvodu nevznesl. Pravidla, uvedená ve směrnici, vyložil tak, že k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, zjistí-li, že poskytovatel spotřebitelského úvěru nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, přihlédne soud i bez návrhu. Uzavřel tedy, že smlouva o úvěru je neplatná, protože žalobkyně porušila povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Dovodil, že jí proto ve skutečnosti náleží pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve výši, která odpovídala peněžním prostředkům poskytnutým žalovanému s tím, že se jedná o částku 329 796,10 Kč. Protože tvrdila, že jí žalovaný až do zahájení řízení vrátil částku 156 756,30 Kč, má za žalovaným pohledávku ve výši 173 039,80 Kč, představující rozdíl obou částek. Konstatoval, že splatnost této pohledávky se pojí s výzvou ze dne [datum], v níž žalobkyně určila žalovanému lhůtu k zaplacení do [datum], proto přiznal od [datum] úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a., který od [datum] do [datum] kapitalizoval částkou 3 285,39 Kč. 5. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalovanému poskytla na základě uzavřené smlouvy o úvěru dalších 83 203, 90 Kč, tak konstatoval, že o tomto skutkovém tvrzení opomněla navrhnout důkazní prostředek. Zdůraznil, že z výpisů z úvěrového účtu odpovídající skutkové zjištění nezískal, neboť jde o listiny, kterébyly vyhotovené žalobkyní a které mají potud jen význam jejího skutkového tvrzení, nikoli důkazního prostředku. Jde totiž o opak kvitance, neboť jimi žalobkyně jako dlužnice sama sobě potvrzuje, že splnila povinnost poskytnout žalovanému na jeho žádost peněžní prostředky, kterou měla založit uzavřená smlouva o úvěru. Konstatoval, že jiný důkazní prostředek žalobkyně o svém skutkovém tvrzení, že žalovanému poskytla peněžní prostředky, nenavrhla, ani přes poučení podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. 6. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a předně namítala, že jí nebyly dány důvody pro zpochybnění sdělení žalovaného o jeho finanční situaci, ale i tak je konfrontovala se svými zjištěními z bankovních a nebankovních registrů, ale také s dalšími registry a databázemi, kdy ve své interní databázi nezjistila žádné zvláště závažné negativní informace. Podle insolvenčního rejstříku nebylo vůči žalovanému zahájeno insolvenční řízení a jeho doklady též nebyly evidovány v databázi neplatných dokladů. Tvrdila, že při posuzování výdajové stránky žalovaného zohledňovala nejen jeho samotná sdělení, ale tyto dále konfrontovala s instituty z oblasti státní sociální politiky