25 Co 167/2023-221 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha - východ (dále jen: „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 46 C 112/2022 - 95 (dále jen: „napadený rozsudek“), ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 4 547 512,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 4 547 512,76 Kč od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve výroku II. pak žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 451 766,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 451 766,68 Kč od , datum, do zaplacení a konečně ve výroku III. pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 431 617,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a , právnická osoba, ., byla dne , datum, uzavřena smlouva o nájmu (dále i jen: „smlouva o nájmu“) dopravního prostředku (dále i jen: „vozidlo“). Část smlouvy byla určena odkazem na obchodní podmínky, které se podpisem smlouvy staly její nedílnou součástí. Čl. VI odst. 1 všeobecných obchodních podmínek stanoví zákaz zatížení vozidla jakýmikoliv právy třetích osob a povinnost vzniku těchto práv zabránit, především pak zákaz přenechání vozidla k užívání třetím osobám. Takovým jednáním je zcela bez pochyby uzavření smlouvy, jejímž předmětem je podnájem vozidla ve smyslu § 2215 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou DNH, a.s., uzavřela dne , datum, se společností , Anonymizováno, (dále i jen: „smlouva o podnájmu“). Nárok v žalobě proti žalované byl uplatněn z titulu jejího prohlášení jako ručitele ve smyslu § 2018 o. z. Žalovaná se v prohlášení učiněném v písemně formě žalobkyni zavázala splnit za , právnická osoba, . dluhy ze smlouvy o nájmu, pokud nebudou splněny z její strany. V prohlášení bylo současně přesně vymezeno, jakého závazku se prohlášení týká a soud prvního stupně shledal toto prohlášením platným, když poukázal mimo jiné na ustanovení § 2019 o. z. Nárok žalobkyně na zaplacení 2 396 242,86 Kč včetně daně z přidané hodnoty požadovaný v souladu s čl. XIV odst. 10 bodu 2 všeobecných obchodních podmínek představující pouze kalkulovanou zůstatkovou hodnotu vozidla je oprávněný. Z důvodu odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy ze strany žalované současně žalobkyni v souladu s čl. XIV odst. 10 bodu 3 všeobecných obchodních podmínek vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 % z budoucích splátek nájemného, splatných po dni odstoupení od smlouvy, stanovených ve smlouvě, tj. ze součtu zbylých 51 splátek z celkových 60 splátek, ve výši 205 269,90 Kč, a dále pak nárok na zaplacení smluvní pokuty v souladu s čl. XIII odst. 7 všeobecných obchodních podmínek ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení s vrácením vozidla, a to ve výši 1 946 000 Kč za období od , datum, do , datum, . Soud prvního stupně dále žalobkyni přiznal úrok z prodlení od data následujícího po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě. Žaloba však byla zamítnuta v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částek odpovídajících smluvním pokutám, tj. ve výši 43 106,68 Kč a 408 660 Kč, jelikož smluvní pokuta je institutem utvrzení dluhu, která dani z přidané hodnoty, na rozdíl od kalkulované zůstatkové hodnoty vozidla představující odměnu za poskytnutí služby za úplatu, nepodléhá.2. Proti shora uvedenému rozsudku podala odvolání žalovaná, a to proti jeho výrokům I. a III. Uvedla, že v průběhu celého řízení nebyl předložen originál smlouvy o podnájmu ze dne , datum, , ze které soud prvního stupně dovodil, že došlo k podstatnému porušení smlouvy o nájmu ze dne , datum, . Žalovaná přitom v průběhu celého řízení upozorňovala na to, že se jedná o pouhou kopii, přičemž stanovisko žalované je setrvale takové, že žalovaná sporuje pravost svého podpisu na této smlouvě. Ze strany soudu prvního stupně však byla tato tvrzení žalované označena jako účelová a soud prvního stupně se jimi odmítl dále zabývat. V civilním řízení mohou za důkaz sice sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, tedy i kopie smluv, avšak takovýto důkaz nemá stejné účinky jako originál listiny, na níž je vlastnoruční podpis účastníka řízení, jak vyplývá mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018. Žalovaná dokonce navrhla i provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem zjištění pravosti podpisu žalované, avšak tento důkazní návrh byl zamítnut. Soud prvního stupně své závěry o oprávněnosti nároku žalobkyně opřel i o úřední záznamy o výslechu , jméno FO, a žalované, z nichž údajně vyplývá, že smlouva o podnájmu byla uzavřena. Tím byl však narušen princip rovnosti účastníků v civilním soudním řízení, jelikož žalobkyně nemohla čerpat důkazy z přípravného trestního řízení a navíc užití protokolu o výslechu svědka z trestního řízení obchází svědeckou výpověď před civilním soudem, při které by bylo možné klást svědkovi otázky. Žalovaná i výslech , jméno FO, výslovně navrhovala, avšak i tento důkazní návrh byl zamítnut. Soud prvního stupně se pak vůbec nezabýval námitkou žalované, že , jméno FO, dané vozidlo užíval z pozice člena dozorčí rady , právnická osoba, ., a nikoliv na základě oné tvrzené smlouvy o podnájmu. Vzhledem k tomu tak nemohlo dojít k podstatnému porušení smlouvy o nájmu, a žalobkyně tudíž nebyla oprávněna od smlouvy o nájmu odstoupit, a žalované proto nevznikl ručitelský závazek. Soud prvního stupně pak ani v rámci předběžné otázky neposoudil platnost odstoupení žalobkyně od smlouvy o nájmu ze dne , datum, . Rovněž byla zcela opominuta námitka žalované, že vozidlo nebylo vráceno společností , právnická osoba, . z důvodu, že bylo převzato do úschovy , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, z podnětu žalobkyně, a to na základě usnesení Policie ČR. Podle § 2022 o. z. přitom platí, že může ručitel plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Vzhledem k tomu, že nemohlo dojít k vrácení vozidla zcela z důvodu na straně žalobkyně jakožto věřitele, je žalovaná oprávněna plnění žalobkyni odepřít. S ohledem na vše uvedené žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn ve výroku I. tak, že žaloba bude zcela zamítnuta.3. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že existence smlouvy o podnájmu i skutečnost, že byla podepsána přímo žalovanou, byla prokázána z protokolů o podaných vysvětleních pana , jméno FO, i žalované. I v řízení o vydání vozidla , právnická osoba, . ještě ve svém vyjádření ze dne , datum, potvrzovala uzavření smlouvy o podnájmu, když argumentovala, obdobně jako žalovaná v rámci podání vysvětlení, že smlouva pouze nebyla fakticky naplněna. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) pak v žádném ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze jejich originály. Protokoly o podaných výpovědích jsou proto přípustnými důkazy, jelikož podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Jeden z napadaných protokolů pak ostatně zachycuje vysvětlení podané žalovanou, tedy účastníkem tohoto řízení, a za této situace má proto provedení tohoto protokolu jako důkazu dokonce přednost před případným účastnickým výslechem žalované. Soud prvního stupně pak zcela správně nepřihlédl k důkazním návrhům žalované výslechem , jméno FO, a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, neboť tyto důkazní návrhy byly navrženy až po koncentraci řízení, a jejich provedení je tak nepřípustné, a současně byly navrženy k prokázání skutečností, které již byly dostatečně zjištěny z jiných důkazních prostředků, pročež by připuštění dalších důkazních návrhů bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Argument, že žalovaná má jako ručitel právo odepřít plnění z důvodu nemožnosti plnění primárního dlužníka vinou věřitele je pak pouze účelovým tvrzením, jelikož žalovaná a , právnická osoba, . vydání vozidla žalobkyni aktivně brání. Žalobkyně od počátku a opakovaně žádala o okamžité vydání vozidla z úschovy, nejprve v rámci trestního řízení a později v rámci civilního řízení. Uložení vozidla do policejní a následně soudní úschovy tedy nijak nebránilo společnosti , právnická osoba, . splnit i v takové situaci svůj závazek, tedy vrátit vozidlo žalobkyni, jelikož by postačilo, kdyby , právnická osoba, . s vydáním vozidla z úschovy vyslovila souhlas. Procesní postup , právnická osoba, . byl nicméně od počátku přesně opačný, jelikož od počátku vydání vozidla z úschovy aktivně brání. Žalobkyně naopak od počátku upozorňuje, že po vydání a zpeněžení vozidla by byl dluh , právnická osoba, . a žalované o výnos zpeněžení vozidla ponížen. I přesto je však vydání vozidla nadále bráněno. Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen.4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal napadený rozsude