26 Co 43/2022-830 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Berouně (dále jen ,,soud prvního stupně) shora označeným rozsudkem zřídil služebnost práva chůze a práva cesty před pozemek parc. č. , Anonymizováno, obec , adresa, , katastrální území , adresa, , zapsaný na LV č. , hodnota, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , který je ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. , hodnota, ze dne 11. 3. 2010 vypracovaném , tituly před jménem, , jméno FO, , který je nedílnou součástí rozhodnutí, a to ve prospěch každého vlastníka pozemků: pozemek parc. č. , Anonymizováno, ostatní plocha, pozemek parc. č. , Anonymizováno, ostatní plocha, pozemek parc. č. , Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. , Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří, vše v obci , adresa, , katastrální území , adresa, , zapsané na LV č. , hodnota, u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , katastrální pracoviště , adresa, , který je ve vlastnictví žalobkyně, a to pro přístup k budově čp. , Anonymizováno, jež je součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. , Anonymizováno, plocha a nádvoří s tím, že tato služebnost se zřizuje jako bezúplatná (výrok I.), rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 122 479 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně náhradu nákladů státu ve výši 7 742,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že Kupní smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 1. 3. 2010 žalovaná jako prodávající prodala žalobkyni jako kupující pozemky parc. č. , Anonymizováno, , a dále nově oddělenou pozemkovou parcelu parc.č. , Anonymizováno, , oddělenou z pozemku parc. č. , Anonymizováno, ve vlastnictví žalované (dále i jen ,,Pozemky“), bez přístupu k veřejně přístupné komunikaci. Žalovaná znemožňuje žalobkyni přístup k Pozemkům přes pozemek parc. č. , Anonymizováno, .3. Z hlediska právního posouzení vycházel soud prvního stupně za použití § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) z ustanovení § 1029, § 1032 odst. 1 a § 1033 o. z. a uzavřel, že žalobou požadovaný nárok je po právu. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty, když žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2010 od žalované mimo jiné pozemek parc. č. , Anonymizováno, , který vznikl oddělením z pozemku ve vlastnictví žalované parc. č. , Anonymizováno, . Tímto oddělením nemovitosti nabyté žalobkyní ztratily přístup k veřejně přístupné komunikaci. Původní pozemek parc. č. , Anonymizováno, byl v době prodeje a stále je „napojen“ na veřejně přístupnou komunikaci – , adresa, , koridorem na pozemku parc. č. , Anonymizováno, . Na oddělení pozemku se podílela pouze žalovaná, když žalobkyně nebyla účastníkem žádného správního řízení týkajícího se oddělení pozemku. Žalovaná v kupní smlouvě učinila příslib přístupu na kupované pozemky přes pozemek ve vlastnictví žalované a žalobkyně neměla důvod pochybovat, že jí žalovaná přestane přístup umožňovat. Žalovaná však v roce 2017 na nově vybudovaný asfaltový povrch, přes který dříve umožňovala žalobkyni přístup k jejím pozemkům, použila zátarasy a žalobkyně tak pro přístup ke své provozovně začala využívat přístup přes pozemek parc. č. , Anonymizováno, ve vlastnictví společnosti , právnická osoba, . Soud prvního stupně uzavřel, že výpověďmi svědků , Anonymizováno, , , tituly před jménem, , právnická osoba, sdělením , právnická osoba, , adresa, , silničního a správního úřadu, ze dne 21. 8. 2020, bylo prokázáno, že přístupová cesta spojující , adresa, s ulicí , adresa, , je využívána i obyvateli obce a je evidována jako účelová, veřejně přístupná komunikace, avšak část bezprostředně sousedící s pozemkem parc. č. , Anonymizováno, , využívaná jako přístupová cesta k Pozemkům, není účelovou veřejně přístupnou komunikací. Soud prvního stupně neshledal zákonné důvody, se kterými ustanovení § 1032 o. z. spojuje nepovolení nezbytné cesty, tedy, že by zřízením nezbytné cesty přes pozemek žalované vznikla škoda, která by převýšila výhodu této cesty, a zároveň dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Při koupi Pozemků předpokládanou smlouvu o zřízení věcného břemene neuzavřela, protože spoléhala na příslib žalované umožňovat jí přístup k prodávaným nemovitostem, jednateli žalované důvěřovala a věřila, že smlouva o zřízení věcného břemene nebyla uzavřena jen proto, že žalovaná hledá jiné, výhodnější řešení. Za situace, kdy soud prvního stupně vyhověl žalobě na zřízení nezbytné cesty, protože pozemek parc. č. , Anonymizováno, ztratil spojení s veřejnou cestou oddělením, na kterém se podílela jen žalovaná, byla nezbytná cesta zřízena bezúplatně.4. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“) a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů. O nákladech státu rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve sporu neúspěšná žalovaná je povinna nahradit náklady spojené se státem vyplacenou odměnou znalce.5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala, že rozsudek byl vydán v rozporu se zákonem a je výsledkem zcela nepředvídatelného a nezákonného postupu soudu prvního stupně. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že se zabýval dělením pozemku parc. č. , Anonymizováno, v roce 2009, jehož jakýkoliv přezkum je pro věc samu zcela irelevantní a nemůže být předmětem tohoto řízení. Soud evidentně neodlišoval správní řízení od jiných zákonem stanovených postupů stavebního úřadu. Z hlediska veřejnoprávního při dělení pozemku parc. č. , Anonymizováno, přístupová cesta k oddělenému pozemku parc. č. , Anonymizováno, zajištěna byla. Pokud pak jde o soukromoprávní stránku věci, podle ujednání ve Smlouvě o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřené dne 1. 3. 2010, současně s Kupní smlouvou měla žalobkyně možnost si smluvní cestou zřídit ve svůj prospěch věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek žalované. Žalobkyně ale ve lhůtě dohodnuté ve Smlouvě o budoucí smlouvě nevyzvala žalovanou k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a nárok žalobkyně na zřízení přístupové cesty tak zanikl. Žalovaná si nemožnost přístupu ke svým nemovitostem zavinila sama svou nečinností v důsledku své hrubé nedbalosti, když promarnila možnost uzavřít se žalovanou smlouvu o bezplatném zřízení věcného břemene, jak prokazují rozsudky Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 9. 2013, č. j. 3 C 2011 – 110, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 31 Co 131/2014 – 226, kde soudy uzavřely, že nárok žalobkyně na uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene k pozemku parc. č. , Anonymizováno, , umožňujícího přístup k nemovitostem žalobkyně, je nedůvodný, protože žalobkyně marně nechala uplynout lhůtu k uzavření smlouvy. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou právního charakteru přístupových komunikací k nemovitostem žalobkyně, nacházejících se v areálu bývalého , Anonymizováno, , ve smyslu žalovanou uváděného ustanovení § 7 zák. č. 13/1997 Sb. zákona o pozemních komunikacích. Žalovaná namítala, že nemovitosti žalobkyně mají dostatečné spojení s veřejnou cestou, když nejen žalobkyně, ale i neomezený okruh dalších osob, užívají k přístupu k nemovitostem žalobkyně historicky vzniklé účelové komunikace, nacházející se na pozemcích p. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, , které jsou ze zákona i veřejně přístupnými komunikacemi. Budova nyní vlastněná žalobkyní měla historicky dva přístupy k veřejné cestě, jedna z těchto cest vedla po historicky vzniklé účelové komunikaci na okraji pozemku, který má nyní parc. č. 1080/16 a je ve vlastnictví společnosti , právnická osoba, . Tato komunikace má podobu přístupového koridoru a je stejně jako komunikace v , adresa, účelovou komunikací ve smyslu § 7 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Pokud soud konstatoval, že část komunikace bezprostředně sousedící s pozemkem p. č. 1080/2, využívaná jako přístupová cesta k předmětným pozemkům, není účelovou veřejně přístupnou komunikací, pak tento závěr soudu nemá žádnou právní oporu a nemá oporu ani v dokazování. V roce 2017, kdy žalobkyně podle svého vlastního tvrzení začala jako jedinou přístupovou cestu užívat předmětný koridor, nebyla společnost , právnická osoba, . ještě vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, ani jiných nemovitostí v areálu, tedy nemohla vyslovit souhlas s užíváním uvedeného pozemku a jediný „nesouhlas“ je obsažen až v přípisu z 21. 9. 2020, který byl účelově vyhotoven poté, kdy žalovaná začala v tomto řízení namítat, že i v předmětném koridoru vede veře