27 Co 202/2024-688 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v , adresa, rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), ve výroku I. tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1 185 106,80 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p.a. z této částky od 21. 9. 2020 do zaplacení. Ve výroku II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení další částky 84 574 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,25 % p.a. z této částky od 21. 9. 2020 do zaplacení. Výrokem III. pak přiznal procesně úspěšnějšímu žalobci poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši vypočtené v částce 258 429 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.2. Žalobce se žalované částky domáhal s tím, že na účet žalované 1) byla dle dohody s žalovanými zaslána 24.1.2018 kupní cena, kterou získal z prodeje svého bytu v , Anonymizováno, , a to dle žaloby ve výši 1 296 651,33 Kč (správně 1 296 032,80 Kč). Žalobce se krátce po prodeji daného bytu odstěhoval do , Anonymizováno, , kde hodlal podnikat, v druhé polovině roku 2019 se však vrátil zpět do ČR. Žalovaní měli ze složené částky žalobci hradit zdravotní pojištění a v případě potřeby mu složené prostředky vydat. Částka zaplacená žalovanými za žalobce na zdravotním pojištění ve výši 26 352 Kč byla žalobcem odečtena, žalobou se (po částečném zpětvzetí a zastavení řízení o 618,53 Kč) domáhal vrácení zbývající složené částky ve výši 1 269 680,80 Kč, když tvrdil, že žalovaní ani na výzvu dané prostředky nevrátili.3. Účastníci učinili nesporným, že na účet žalované 1) byla zaslána dne 24.1.2018 z prodeje bytu žalovaného částka 1 296 032,80 Kč (nikoli, jak v žalobě původně uváděno, 1 296 651,33 Kč) a že žalovaní uhradili za žalobce zdravotní pojištění ve výši celkem 26 352 Kč; žalovaná částka (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení) tak odpovídá zůstatku složené částky po odečtu zaplaceného zdravotního pojištění. V dalším řízení se soud prvního stupně zaměřil na dokazování týkající se obrany žalovaných, spočívající v tvrzení, že postupně žalobci valnou část na účet obdržené částky vydali, či za něj z této částky hradili další výdaje, případně, že ve zbytku se dohodli, že vrácena nebude, s ohledem na předchozí výsledky společného podnikání žalobce a žalovaného 2). Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je v převážné části důvodná a že žalovaní neunesli břemeno důkazní ohledně tvrzení o dalších platbách, případně o tom, že dle dohody stran již nic dalšího nedluží. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku podotýkal, že podstatou sporu je to, že jedna ze stran uvádí nepravdu, tedy lže. Soud dle svého odůvodnění bral v potaz odlišnou mentalitu a zvyky účastníků, resp. žalobce a žalovaného 2), rozdílnou z hlediska nazírání a jednání běžného Evropana v určitých situacích, přesto samotné přenechání daných finančních prostředků na účtu žalovaných i jejich tvrzení o předávání jednotlivých plateb v hotovosti bez jakéhokoli potvrzení označoval za málo pochopitelné. Při hodnocení důkazů, a zejména při porovnání účastnických výpovědí žalobce a žalovaného 2), pak dospěl k závěru, že výpověď žalobce považuje za věrohodnější. Soud zdůraznil jím popisované rozdíly či změny v tvrzení žalovaných o nakládání s danou částkou, za nevěrohodnou označil výpověď matky žalované 1) svědkyně , jméno FO, , i , Anonymizováno, , vyslechnuté dožádaným ruským (moskevským) soudem. V případě posledně uvedené svědkyně, shodně jako u svědkyně , jméno FO, , Anonymizováno, , soud uvedl, že hodnocení jejich výpovědi ovlivnilo to, že jejich svědectví žalovaný neustále „vymáhal“. U svědkyně , jméno FO, , Anonymizováno, vyšel z toho, že svědkyně u jednání soudu popřela předání jakýchkoli částek mezi žalovanými a žalobcem, a pokud se týká obsahu audionahrávek jejích hlasových zpráv zasílaných žalovanému 2), dle soudu tyto samy o sobě žádné úhrady nepotvrzují a „jsou vytržené z kontextu“, kdy nelze poznat, na co konkrétně odesilatel odpovídá. Tvrzení žalovaných o vrácení většiny prostředků a o vzájemné dohodě o tom, že po zaplacení (naposled zaplacené) částky 49 000 Kč jsou strany vyrovnány, měl soud prvního stupně za neprokázané. Obsah žalovanými k tomu předkládané vzájemné komunikace stran v audiozprávách provedených k důkazu měl soud prvního stupně za nedostatečně průkazný. Dle soudu prvního stupně nelze z takto izolovaného textu (bez dalších souvislostí) dojít k závěru o žalovanými tvrzeném vyrovnání dluhu z převzaté částky přes 1,2 mil. Kč. Soud tak ve prospěch žalovaných započítal pouze částky, jejichž úhradu žalobce nesporoval, a to i když uváděl jiný důvod daných plateb. Soud prvního stupně tak žalobu zamítl pouze v části odpovídající celkem částce 84 574 Kč. Ta sestávala z částky 1 000 € (resp. tomu odpovídající částky 25 450 Kč, kdy soud při převodu na koruny vycházel z kurzu 25,45 Kč/Euro jakožto kurzu v té době průměrného), a částky 49 000 Kč, jejíž úhradu žalobce nesporoval (byť tvrdil, že se jednalo o platbu z vypořádání ceny společného vozidla , Anonymizováno, , nikoli o vrácení složené částky), dále z plateb jízdenek a letenek celkem ve výši 3 066 Kč (odpovídající částkám uhrazeným v eurech: 25,42 € +27,79 € +25 € +42,46 €) a úhrad (nedoplatků) za byt žalobce 7 058 Kč. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě do částky 1 185 106,80 Kč (1 269 680,80 - 84 574) spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky, kdy za počátek prodlení vzal den následující po uplynutí lhůty k plnění (do 20.9.2020) dle předžalobní výzvy ze dne 8.9.2020. Po právní stránce soud daný nárok žalobce hodnotil vzhledem k zjištěnému ujednání stran o přenechání finančních prostředků v dispozici žalovaných s tím, že žalovaní byli s žalobcem dohodnuti o provádění určitých plateb z těchto prostředků (zejména průběžném placení zdravotního pojištění žalobce) jakožto nárok typově podřaditelný pod smlouvu o úschově v kombinaci s příkazní smlouvou, za použití § 2402, § 2404 a § 2430 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), a dále v případě přiznání úroků z prodlení za použití § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy prodlení žalovaných odvozoval od uplynutí lhůty k plnění dle předžalobní výzvy ze dne 8.9.2020. Náhradu nákladů řízení přiznal poměrně úspěšnějšímu žalobci dle zásady procesního úspěchu ve věci za použití § 142 odst. 2 o.s.ř. v odpovídající poměrné výši.4. Proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní včasné odvolání. Zamítavý výrok II. nebyl odvoláním napaden, byť měli žalovaní výhrady k odůvodnění zamítnuté části žaloby, opírající se především o připuštění dotčených plateb žalobcem. Žalovaní ve svém odvolání namítali nesprávné vyhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, i nerovný přístup soudu při hodnocení těchto důkazů, včetně účastnických výpovědí žalobce a žalovaného 2). Žalovaní měli za to, že v řízení doložili, že vyplatili žalobci v hotovosti postupně od ledna 2018 do prosince 2019 konkrétní částky (20 000 €, 11 000 €, 4 000 €, 200 000 Kč a 49 000 Kč) v celkové výši (po přepočtu eur na koruny) 1 178 978 Kč. V řízení bylo dle žalovaných dále prokázáno, že žalovaný 2) měl v předmětné době větší množství výdělečných aktivit spočívajících v obchodování s ojetými osobními vozidly, z nichž disponoval s prostředky v řádu tisíců eur, a že na těchto („podnikatelských“) aktivitách se opakovaně podílel i žalobce. Prokázáno bylo dle žalovaných i to, že mezi účastníky byly peníze předávány v hotovosti, když žalobce žalovaným číslo svého účtu nesdělil, a ani v řízení nedoložil, že by účet měl, resp. tvrdil jim, že účet nemá. Žalovaní zdůraznili, že soud prvního stupně sice zmínil, že významným faktorem v daném sporu byla odlišná mentalita účastníků, s níž se pojí existence vztahů postavených (jen) na vzájemné důvěře a s tím spojené přebírání vysokých částek bez dalších garancí, nicméně při hodnocení důkazů tyto okolnosti dle žalovaných soud fakticky vůbec nereflektoval. Shodně nebral v potaz, že žalobce v průběhu řízení uváděl vzájemně rozporná tvrzení a svá tvrzení v průběhu řízení měnil dle výsledku dokazování. Nesouhlasili s hodnocením výpovědi žalobce jako věrohodné. Poukazovali na nevěrohodnost (rozpornost) jeho výpovědi o tom, že (již) v březnu 2019 měl žalobce od žalovaného obdržet za auto , Anonymizováno, 1 000 €, při porovnání s jeho hlasovými zprávami z listopadu 2019, kde žalobce uvádí, že si peníze z prodeje tohoto vozidla rozdělí napůl. Zdůrazňovali, že sám žalobce ve svých hlasových zprávách hovořil o ceně za polovinu auta a současně o částce 49 000 Kč jakožto o dvou odlišných a nesouvisejících částkách, přičemž nikde v této souvislosti nezmiňoval, že by již žalobci bylo za dané auto uhrazeno ze strany žalovaných 1 000 €. Pokud žalobce tvrdil, že mu žalovaní mohli peníze zaslat na jeho účet, žalovaní připomínali fakt, že peníze z prodeje svého bytu si žalobce nechal zaslat (právě) na jejich účet (a nikoli na svůj), a že jim žádné číslo svého účtu nesdělil. Poukazovali také na to, že žalobce se snažil svá tvr