27 Co 36/2025-604 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2023, č. j. 7 C 76/2017-505 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že řízení o žalobě se co do částky 500 000 Kč zastavuje (výrok I.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 235 640 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 735 640 Kč jdoucím od 3. 2. 2017 do 15. 9. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 235 640 Kč jdoucím od 16. 9. 2021 do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Co do částky 814 360 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 2. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá (výrok III.). Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28 604 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného (výrok IV.). Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému v rámci separace nákladů částku ve výši 16 998,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného (výrok V.). Žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku, jejíž výše a splatnost bude určena v samostatném usnesení (výrok VI.) Žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku, jejíž výši a splatnost bude určena v samostatném usnesení (výrok VII.).2. Citovaný rozsudek bylo odůvodněn tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobkyně se žalovaným jako druh a družka spolu se synem žili od roku 2009 v nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, kde bylo obyvatelné původně pouze první podlaží domu. Po narození druhého syna a poté, kdy žalobkyně prodala svůj byt, došlo při uzavření nového hypotéčního úvěru žalobkyně jištěného nemovitostí žalovaného jako zástavou, k uvolnění finančních prostředků žalobkyně. Po společné dohodě účastníků bylo domluveno, že žalobkyně tyto prostředky ve výši cca 2 miliony Kč vloží do dokončení nemovitosti žalovaného, zejména do zobytnění druhého nadzemního podlaží (podkroví) nemovitosti. Tato investice byla vnímána jako investice do společného bydlení, oba účastníci předpokládali, že v budoucnosti budou v nemovitost spolu s dětmi i nadále společně žít. Nejednalo se o dar a od počátku, již před vynaložením těchto prostředků bylo dohodnuto, že v případě, že by společné soužití mělo být ukončeno, bude investice žalobkyně žalovaným vypořádána. V tomto smyslu také ještě před zahájením investic uzavřeli účastníci dne 26. 7. 2012 písemnou dohodu, v níž upravili, avšak neurčitým způsobem a tedy neplatně, postup, jakým po dokončení domu mělo dojít k vzájemnému vypořádání. Nesporným bylo, že k dokončení rekonstrukce domu nedošlo. Od konce roku 2012 do začátku roku 2014 probíhaly práce na dokončení nemovitosti žalovaného, zejména dostavbě podkroví a většina prací byla uskutečněna v roce 2013. Současně docházelo k nákupům zařízení do domu. Pokud některé z položek byly hrazeny z prostředků žalovaného, žalobkyně mu takto vynaložené prostředky vracela, jak to odpovídalo dohodě mezi nimi. Právě s ohledem na tuto dohodu, na doložené výzvy žalovaného k refundaci i menších částek, které v souvislosti s nákupem materiálu, či zařízení do nemovitosti, které vůči žalobkyni vznášel a zejména vzhledem k prokázané blízké časové souvislosti mezi výběry prostředků žalobkyně a platbou záloh, byl platby záloh firmě , adresa, učiněny z prostředků žalobkyně a nikoli z prostředků žalovaného. Mezi účastníky byly podrobně rozúčtovávány jednotlivé částky, jimiž se každý z nich podílel na provozu a nákladech domácnosti. Dříve než byla naplněna dohoda o investicích a než došlo k dokončení nemovitosti a vynaložení předpokládané částky 2 milionů Kč z prostředků žalobkyně, účastníci své soužití ukončili a žalobkyně společnou domácnost opustila. Mezi účastníky poté nastal spor o to, jaká částka byla žalobkyní do nemovitosti vložena. V roce 2021 žalovaný uhradil žalobkyni 500 000 Kč. K nárokům žalobkyně o platbách v souhrnné výši 93 438 Kč žalovanému a o dalších investicích do nemovitosti žalovaného nebyla přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“, doplněna konkrétní tvrzení ani důkazy, a proto nebyla prokázána. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně po dohodě se žalovaným se podílela svými finančními prostředky a svojí prací na investici do nemovitosti žalovaného spočívající v zobytnění podkroví a některých dalších úpravách nemovitosti. Důvodem pro tyto investice byla skutečnost, že účastníci spolu žili v družském svazku, nejprve s jedním a později s dvěma dětmi, a plánovali i nadále do budoucna společné soužití. Pro rozrůstající se rodinu bylo třeba nehotový dům žalovaného, kde bylo kolaudováno a způsobilé pro užívání pouze první nadzemní podlaží, učinit lépe obyvatelný. Za tím účelem a pro společné bydlení v budoucnu byly prostředky a práce vynaloženy. Investicí žalobkyně do nemovitosti žalovaného došlo k jejímu zhodnocení. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že plány účastníků nedojdou svého naplnění, když společné soužití bylo ukončeno, stalo se toto zhodnocení bezdůvodným obohacením na straně žalovaného jako vlastníka nemovitosti (§ 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Jednalo se o situaci, kdy věřitel – partner – uskutečnil plnění, jež nedluží, v očekávání, že nastane určitý následek (užívání zhodnocení nemovitosti). Investice byla realizována pro trvající soužití. Odpadnutím tohoto od počátku sjednaného důvodu pro vynaložení investic do nemovitosti dochází k bezdůvodnému obohacení na straně vlastníka nemovitosti. Dohodu ze dne 26.7.2012, kterou účastníci uzavírali právě pro případ rozchodu mezi nimi, nepovažoval soud prvního stupně za dostatečně určitou a platnou. Především podle ní nebylo zřejmé, co má být považováno za investici prostředků do dokončení domu. Přičemž v průběhu řízení se ukázalo, že za investici do domu považuje žalobkyně kromě částek na dokončení podkroví, také nákup movitých věci do domácnosti, snad i splátky úvěru hypotéky použité k získání prostředků na investice. Dohoda také uváděla nejasný způsob vypořádání, když nebylo jisté, co účastníci mínili vloženými prostředky, nebylo ani rozlišováno, zda nemovitostí mají na mysli pouze dům, nebo zda se jedná i o pozemek. Přitom podle toho by mohlo být při vypořádání kalkulováno se zcela odlišnými částkami a různým dopadem do výsledného vypořádání. Neurčitost byla takového rázu, že nebylo ani možno ji překlenout výkladem a tato dohoda uzavřená účastníky dne 26. 7. 2012 byla proto dle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“ (při použití § 3028 odst. 3 o.z.) absolutně neplatná. Navíc podle dohody mělo být postupováno až po dokončení domu žalovaného, když přesné vyčíslení investic bylo vázáno až na dokončení domu, který dosud dokončen nebyl. Proto nebylo možno podle dohody postupovat. V dopise ze dne 2. 2. 2017 sdělil také žalovaný, že žalobkyně tuto dohodu vypověděla, když jí vytýkala právní nedostatky. Dohoda však dokládá skutečnost, že investice žalobkyně měly probíhat až po jejím uzavření dne 26.7.2012 a také, že vynaložené prostředky od počátku byly míněny jako vázané na společné soužití v nemovitosti a pro případ rozchodu účastníků měly být vypořádány a nešlo o dar. Nárok žalobkyně není promlčen a námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná. Nárok, který žalobkyně uplatňuje, opírá o dohodu o investicích do společného bydlení, která byla mezi účastníky od počátku, tj. ještě před vynaložením prostředků žalobkyně. Skutečnost, že na tyto investice byly použity prostředky z úvěru, byla zcela nerozhodná. Nárok žalobkyně vychází z toho, že nastal okamžik, kdy mezi účastníky došlo k rozkolu a žalobkyně opustila společnou domácnost, a nemovitost, kterou do té doby užívala a do níž investovala, již neužívá a nikdy užívat nebude. Předpoklad, se kterým byly prostředky žalobkyně investovány, a který potvrzoval rovněž žalovaný, tedy trvalé soužití partnerů s jejich společnými dětmi, v té chvíli padl. Bezdůvodné obohacení v takovém případě vzniká v okamžiku, kdy je zřejmé, že nedojde k naplnění dohody o společném bydlení. Promlčecí lhůta počala běžet až od srpna 2015, kdy žalobkyně opustila společnou domácnost. Právní důvod investic původně existoval a teprve dodatečně došlo k jeho odpadnutí, až tímto okamžikem byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 646 o.z. je platné až od 1.1.2014 a nelze jej užít zpětně, nelze tedy dovozovat, že by mezi účastníky, kteří žili v družském vztahu došlo ke stavění promlčecí lhůty. Ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo až v srpnu 2015, žaloba byla podána dne 16.3.2017, a proto nemůže být nárok žalobkyně promlčen (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 382/2012, 28 Cdo 2666/2010, 28 Cdo 1374/2018, 25 Cdo 355/2001, 26 Cdo 831/2008 nebo 28 Cdo 3538/2011).3. Žalovaný formou procesní námitky ve smyslu § 98 o.s.ř. pro případ, že by mu byla soudem uložena platba nějaké částky žalobkyni započetl vůči nároku žalob