Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 18 C 180/2025 – 290 ze dne 13. 3. 2026 uložil žalovanému povinnost přispívat žalobkyni na výživu částkou 18 000 Kč měsíčně od 1. 10. 2024 do 12. 3. 2026 (výrok I.) a částkou 34 500 Kč měsíčně od 13. 3. 2026 (výrok II.). Současně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni dlužné výživné ve výši 306 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21 235,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.).2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 8 až 46 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 48.3. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ust. § 911 o.z., ust. § 913 o.z., ust. § 915 odst. 1 o.z. a ust. § 922 odst. 1 o.z. a své právní závěry uvedl v odst. 56 až 64. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 7 AT, ust. § 9 odst. 2 AT, ust. § 11 odst. 1 AT a ust. § 13 odst. 4 AT.4. Proti všem výrokům rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítal především neúplné zjištění skutkového stavu, neprovedení znaleckého dokazování, nesprávné posouzení nákladů soukromé psychoterapeutické péče, nedostatečné zjištění majetkových poměrů matky žalobkyně, nepřiměřenou výši výživného a rozpor jeho přiznání s dobrými mravy.5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že její zdravotní stav a neschopnost samostatné obživy byly dostatečně prokázány, psychoterapie představuje nezbytnou součást dlouhodobé odborné péče a přiznaná částka odpovídá jejím potřebám i nadstandardním možnostem a majetkovým poměrům žalovaného.6. V průběhu odvolacího jednání uzavřeli účastníci řízení smír, ve znění uvedeném v odst. II. rozsudku odvolacího soudu.7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) nejprve zjistil, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.). Žalovaným uplatněné odvolací námitky lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř.]. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné v rozsahu výroků I. a II.8. Podle ust. § 910 odst. 1 o.z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.9. Podle ust. § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.10. Schopností samostatně se živit se rozumí schopnost oprávněného vlastním přičiněním a z vlastních zdrojů pravidelně a dlouhodobě zabezpečovat všechny své odůvodněné potřeby. Nejde pouze o abstraktní pracovní schopnost nebo o schopnost vykonat jednotlivé běžné činnosti. Rozhodující je, zda je oprávněný fakticky schopen získávat pravidelný příjem dostačující k zajištění vlastní výživy.11. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně této schopnosti v rozhodném období nedosáhla. Z posudků o invaliditě, zpráv ošetřujících lékařů, propouštěcích zpráv z psychiatrických hospitalizací a další zdravotnické dokumentace vyplývá, že žalobkyně dlouhodobě trpí závažnými psychickými obtížemi, které podstatně omezují její sociální fungování, schopnost zvládat pravidelnou zátěž, samostatně opouštět bydliště a účastnit se studia nebo zaměstnání.12. Zpráva , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 20. 1. 2026 uvádí, že žalobkyně není schopna studia ani zaměstnání mimo vysoce chráněné prostředí určené osobám s duševním onemocněním. Také další odborné zprávy popisují výraznou psychickou vulnerabilitu žalobkyně, disociativní projevy, sociální fobii, emoční nestabilitu a závislost na podpoře osob blízkých.13. Uvedená zjištění nejsou vyvrácena tím, že žalobkyně může být v některých obdobích schopna nakoupit, připravit si stravu, věnovat se pohybové aktivitě nebo udržovat omezený sociální kontakt. Zvládání jednotlivých činností každodenního života nelze ztotožňovat se schopností pravidelně docházet do zaměstnání, dlouhodobě podávat pracovní výkon a získávat příjem dostačující k vlastní obživě.14. Stejně tak nelze ze stanovení poklesu pracovní schopnosti o 45 % dovodit, že žalobkyně má zachovánu schopnost zabezpečit si vlastní výživu ve zbývajícím rozsahu. Posudek o invaliditě byl vyhotoven pro účely důchodového pojištění. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti není mechanickým vyjádřením míry, v níž je osoba schopna obstarávat si vlastní obživu.15. Přiznání invalidního důchodu nevylučuje trvání vyživovací povinnosti rodiče, jestliže důchod spolu s dalšími příjmy oprávněného nepostačuje k úhradě jeho odůvodněných potřeb. Tento závěr odpovídá rovněž judikatuře Ústavního soudu vztahující se k souběhu dávek sociálního zabezpečení a vyživovací povinnosti rodičů (např. nález sp. zn. I. ÚS 1996/12 ze dne 24. 7. 2013).16. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neschopnost žalobkyně samostatně se živit není důsledkem její pasivity nebo nezájmu, nýbrž objektivním následkem jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.17. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že závěr o neschopnosti žalobkyně samostatně se živit nebylo možné učinit bez znaleckého posudku.18. Otázka, zda zdravotní stav žalobkyně umožňuje pravidelnou pracovní činnost, má nepochybně odborný základ. V projednávané věci však soud prvního stupně nečinil vlastní medicínské závěry ani samostatně neurčoval diagnózu žalobkyně. Vycházel z rozsáhlého souboru odborných listin, mezi něž patřily posudky o invaliditě, zprávy ambulantního psychiatra a dokumentace z opakovaných psychiatrických hospitalizací.19. Tyto důkazy vytvářejí vzájemně souladný obraz funkčních omezení žalobkyně. Odborné zprávy se neomezují pouze na uvedení diagnóz, ale popisují také jejich praktický dopad na schopnost žalobkyně zvládat běžnou zátěž, studium, zaměstnání, sociální kontakt a každodenní fungování.20. Odvolací soud proto uzavírá, že znalecký posudek nebyl nezbytný nikoli primárně z důvodu hospodárnosti řízení nebo možné zátěže žalobkyně, ale proto, že rozhodné funkční dopady jejího zdravotního stavu byly dostatečně objasněny jinými odbornými podklady.21. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2121/07 na věc přímo nedopadá. V uvedené věci soud bez odpovídajícího odborného podkladu sám posuzoval medicínskou povahu konkrétního nálezu. V nyní projednávané věci se soud opíral o řadu odborných zpráv a posudků a sám žádnou medicínskou diagnózu nevytvářel.22. Samotná okolnost, že žalovaný se závěry odborných zpráv nesouhlasí, nezakládá povinnost soudu ustanovit znalce, pokud provedené odborné důkazy poskytují pro rozhodnutí dostatečný podklad.23. Podle ust. § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.24. Náklady zdravotní a terapeutické péče mohou představovat odůvodněnou potřebu oprávněného. Pro jejich zohlednění není nutné prokazovat, že jde o jedinou myslitelnou formu léčby. Musí však být doloženo, že taková péče odpovídá zdravotnímu stavu oprávněného, je skutečně poskytována nebo má být poskytována a její rozsah a náklady nejsou zjevně nepřiměřené.25. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně potřebuje dlouhodobou psychiatrickou a psychoterapeutickou péči. Pokračování psychoterapie jí bylo doporučeno také po psychiatrické hospitalizaci na jaře 2025. Potřeba terapeutické péče tedy nevyplývá pouze z vyjádření žalobkyně nebo , tituly před jménem, , jméno FO, , ale i z dalších odborných zpráv.26. , tituly před jménem, , jméno FO, zná žalobkyni od roku 2018 a terapeutická spolupráce probíhá od roku 2019. Žalovaný tuto péči po řadu let financoval. V roce 2023 vložil na zvláštní účet částku 250 000 Kč určenou k úhradě terapií. V návrhu vyhotoveném v únoru 2024 počítal s výživným ve výši 18 000 Kč měsíčně a s dalším příspěvkem na terapie až do výše 25 000 Kč měsíčně.27. Uvedené skutečnosti samy o sobě nezakládají právní uznání nároku žalobkyně v uvedené výši. Představují však významnou indicii, že žalovaný potřebu terapie, rozsah nákladů na ni a svou schopnost se na těchto nákladech podílet v minulosti akceptoval.28. Žalovaný není jako otec zletilé a svéprávné žalobkyně oprávněn řídit její terapeutický proces nebo podmiňovat plnění vyživovací povinnosti sdělováním důvěrných informací o obsahu terapie. Současně mu však nelze upřít právo namítat v řízení o výživném, že určitý výdaj nepředstavuje odůvodněnou potřebu. Tuto námitku je třeba posoudit podle objektivních okolností, nikoli podle představy, že žalovaný má právo konkrétního terapeuta žalobkyni určovat.29. Odvolací soud nepřebírá úvahu soudu prvního stupně, že žalovaný přestal terapie financovat proto, že terapeutická péče otevřela trauma žalobkyně z dětství. Konkrétní subjektivní motivace žalovaného nebyla pro rozhodnutí o výživném podstatná a nebyla ani dostatečně prokázána.30. Pro rozhodnutí postačuje závěr, že psychoterapie představuje vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobkyně odůvodněnou potřebu, že kontinuita terapeutického vztahu má pro žalobkyni význam a že žalovaný má objektivní možnosti se na nákladech této péče přiměřeně podílet.31. Stejně tak odvolací soud nečiní kategorický závěr, že zastavení plateb žalovaného bylo jedinou příčinou hospitalizace žalobkyně na jaře 2025. Podstatné je, že k hospitalizaci došlo po podstatném omezení kontinuity terapeutické péče a že odborné zprávy potvrzují nutnost dlouhodobé psychiatrické a psychoterapeutické podpory žalobkyně.32. Žalobkyně má vedle běžných životních potřeb zvýšené potřeby vyvolané zdravotním stavem. Její běžné náklady zahrnují podíl na bydlení a provozu domácnosti, stravu, ošacení, obuv, hygienu, drogerii, dopravu, telefon, léky a další obvyklé osobní výdaje. Vedle nich je třeba zohlednit náklady psychiatrické a psychoterapeutické péče a zvýšené náklady spojené s omezenou samostatností žalobkyně.33. Soud prvního stupně použil doporučující tabulku Ministerstva spravedlnosti pouze jako pomocné východisko. Neomezil se na mechanický výpočet procenta z příjmu žalovaného, ale přihlédl také ke zdravotnímu stavu žalobkyně, jejím vlastním příjmům, nákladům odborné péče, rozsahu osobní péče matky a celkovým majetkovým poměrům žalovaného.34. Doporučující tabulka nemůže nahrazovat individuální posouzení věci, může však být jedním z orientačních podkladů rozhodnutí. Výsledek musí vždy odpovídat konkrétním potřebám oprávněného a celkovým poměrům povinného.35. Soud prvního stupně zjistil, že pravidelný měsíční příjem žalovaného dosahuje přibližně 200 000 Kč. Žalovaný má příjem ze zaměstnání, z pronájmu nemovitosti a z pravidelných plateb z nerozděleného zisku společnosti , právnická osoba, . Současně vlastní padesátiprocentní obchodní podíl v této společnosti a další nemovitý majetek.36. Nerozdělený zisk společnosti nelze bez dalšího považovat za osobní příjem žalovaného. Soud prvního stupně jej však nepovažoval za částku určenou žalovanému k okamžité osobní spotřebě, nýbrž za jeden z ukazatelů jeho celkového majetkového zázemí. Takové hodnocení není nesprávné, zejména jestliže žalovaný současně pravidelně čerpá částku 85 000 Kč měsíčně z dříve nerozděleného zisku.37. U žalovaného byly zohledněny také jeho další dvě vyživovací povinnosti a náklady na bydlení. Ani po započtení těchto povinností nepředstavuje částka 34 500 Kč měsíčně vzhledem k jeho příjmům a majetku nepřiměřenou zátěž.38. Žalobkyně má vlastní pravidelný příjem pouze v podobě invalidního důchodu ve výši přibližně 8 500 Kč. Tento příjem nepostačuje ani k úhradě jejích běžných životních potřeb, natož nákladů spojených s dlouhodobou odbornou péčí.39. Matka žalobkyně poskytuje žalobkyni bydlení a každodenní osobní péči, zajišťuje její běžné potřeby a nese náklady společné domácnosti. Tato osobní a naturální péče představuje plnění její vyživovací povinnosti a současně omezuje její výdělečné možnosti.40. Odvolací soud proto shledal částku 34 500 Kč měsíčně přiměřenou odůvodněným potřebám žalobkyně a schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného. Přiznaná částka nepřesahuje návrh žalobkyně a je nižší než celkový rozsah plnění, s nímž žalovaný sám počítal v návrhu z února 2024.41. Námitka, že soud prvního stupně nezjišťoval poměry matky žalobkyně, neodpovídá obsahu spisu.42. Soud zjistil její příjem přibližně 32 000 Kč měsíčně, náklady na bydlení, výši úspor, vlastnictví nemovitosti užívané babičkou žalobkyně a skutečnost, že matka se žalobkyní a dalším dítětem bydlí v domě patřícím do nevypořádaného společného jmění bývalých manželů.43. Užívání domu v , Anonymizováno, představuje majetkovou výhodu v tom smyslu, že matka nehradí tržní nájemné. Nelze je však hodnotit jako její osobní disponibilní příjem. Matka hradí provozní náklady domu, v domě bydlí také žalobkyně a bydlení poskytované žalobkyni představuje současně naturální plnění vyživovací povinnosti matky.44. Nemovitost v , adresa, užívá babička žalobkyně a podle provedených důkazů z ní matce žalobkyně neplyne pravidelný příjem.45. Soud prvního stupně proto zjistil poměry matky v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí. Případné podrobnější ocenění naturální výhody spojené s bydlením v domě v , Anonymizováno, by vzhledem k zásadnímu rozdílu mezi příjmovými poměry rodičů a rozsahu osobní péče matky nemohlo vést k jinému závěru o výši vyživovací povinnosti žalovaného.46. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že přiznání výživného je v rozporu s dobrými mravy, kdy při jejím posouzení vycházel z ust. § 2 odst. 3 o.z.47. Z komunikace mezi účastníky vyplývá, že žalobkyně odmítá kontakt se žalovaným, nepřeje si od něj dostávat dárky a některé své požadavky formulovala nevhodně a hrubě. Takové jednání však samo o sobě nedosahuje mimořádné intenzity, která by odůvodňovala odepření nebo snížení zákonného nároku na výživu.48. Odvolací soud přihlédl také ke zdravotnímu stavu žalobkyně, její dlouhodobé psychiatrické léčbě, období destabilizace a celkově narušeným vztahům v rodině. Odmítání kontaktu nelze v těchto poměrech bez dalšího hodnotit jako svévolné nebo účelové jednání směřující k poškození žalovaného.49. Pro rozhodnutí není nutné zjišťovat původ traumatických obsahů uváděných žalobkyní ani určit, zda a v jakém rozsahu je žalobkyně subjektivně spojuje s osobou žalovaného. Postačuje, že provedenými důkazy nebylo prokázáno tak závažné jednání žalobkyně, které by činilo přiznání prostředků k její obživě rozporným s dobrými mravy.50. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.51. Jak již bylo shora uvedeno, v průběhu odvolacího jednání uzavřely obě procesní strany smír ve shora uvedeném znění, a to pokud jde o dlužné výživné.52. Soudní smír je procesní institut, jímž se má umožnit účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody a sami tak odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor. V tom proto spočívá podstata rozdílu mezi soudním smírem a autoritativním meritorním rozhodnutím, což nalézá svůj výraz i v jejich odlišné právní úpravě. Zjištění potřebná ke schválení smíru se v zásadě omezují na shromáždění skutkových podkladů pro posouzení, zda smír není v rozporu s kogentními předpisy nebo je neobchází.53. Jak již bylo shora uvedeno, v průběhu odvolacího jednání uzavřeli účastníci řízení smír ve shora uvedeném znění, a to ohledně dlužného výživného. Uzavřený smír není v rozporu s právními předpisy, ani neobchází zákon, a byly proto splněny podmínky pro jeho schválení podle ust. § 99 odst. 1 a 2 o.s.ř. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. podle ust. § 220 odst. 2 o.s.ř. změnil tak, že uzavřený smír schválil. Rozsudek soudu prvního stupně nebylo třeba v této části rušit, neboť o nároku na dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2024 do 2. 9. 2026 by odvolací soud vzhledem k předmětu řízení rozhodoval sám.54. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť se obě procesní strany tohoto práva při odvolacím jednání výslovně vzdaly.