21 Co 306/2025-61 — Krajský soud v Praze

1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou dne , datum, domáhá na žalovaném zaplacení částky 64 445 Kč s 12% zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení. Podle jejích žalobních tvrzení uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu dne , datum, poskytla pro účely jeho podnikání úvěr ve výši 30 000 Kč. Za jeho poskytnutí byl účastníky sjednán poplatek ve výši 14 970 Kč a jako odměna za poskytnutí úvěru úrok ve výši 9,52 % p.m. (8 970 Kč) z jistiny úvěru. Pro případ prodlení se splacením úvěru či jeho příslušenství se žalovaný zavázal na písemnou výzvu žalobkyně uhradit smluvní pokutu ve výši 50 % z jistiny úvěru, tj. 15 000 Kč. Úvěr, včetně smluveného úroku a poplatku za sjednání, měl být vrácen žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 4 495 Kč splatných k 16. dni měsíce podle splátkového kalendáře tvořícího přílohu smlouvy s datem splatnosti první splátky dne , datum, a poslední splátky dne , datum, . Žalovaný k datu splatnosti první splátky žalobkyni nic neuhradil. V souladu s čl. 9 obchodních podmínek žalobkyně tak došlo k zesplatnění celé zbývající pohledávky představující částku 53 940 Kč. Žalobkyně poté zaevidovala pouze úhradu částky 4 495 Kč dne , datum, . Dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč do , datum, , avšak bezvýsledně. Žalobkyně tak za žalovaným ke dni podání žaloby eviduje dluh představující částky 25 505 Kč za nedoplatek jistiny úvěru, 14 970 Kč za poplatek za poskytnutí úvěru, 8 970 Kč za úrok z poskytnutého úvěru a 15 000 Kč za smluvní pokutu, celkem 64 445 Kč. Uplatňuje též nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení z uvedené částky od data následujícího po datu, kdy měl žalovaný plnit podle předžalobní upomínky, tj. od , datum, .2. Žalovaný proti žalobě namítl, že smlouva o úvěru je neplatná, neboť nedošlo k jejímu uzavření, když mu žalobkyně nikdy nedoručila řádně podepsané paré smlouvy. Nadto k žalobě nepřikládá ani výpis z bankovního účtu prokazující, že by k poskytnutí peněžních prostředků došlo. Stejně tak nepřikládá ani netvrdí, že by ověřila úvěruschopnost žalovaného před údajným poskytnutím úvěru. Smlouva o úvěru je totiž svým obsahem smlouvou o spotřebitelském úvěru, když pro určení, zda se jedná o podnikatelský charakter vztahu, je třeba vždy vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, ). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Tento závěr potvrdil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne , datum, , podle něhož pro takové určení není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, ale je třeba zkoumat faktický stav věci. Je tedy podstatné odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Z toho vyplývá, že i osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu také jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu tak je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti. Žalovaný měl záměr financovat vlastní zájmy a uhradit své dluhy. Smyslem úvěru tedy nemělo být financování podnikatelské činnosti.3. I v případě, že by soud dovodil, že se o spotřebitelský úvěr nejedná, podle žalovaného platí, že se úvěruschopností podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ) a Ústavního soudu (srov. nález ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, ) musí pod sankcí neplatnosti zabývat každý úvěrující, nehledě na to, zda jedná se spotřebitelem či podnikatelem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je žalobce za účelem ochrany práv žalovaného, který není expertem v oblasti poskytování úvěrů, povinen pří poskytování úvěru prověřit jeho úvěruschopnost, přičemž musí přinejmenším vycházet ze znalosti nemovitého majetku žalovaného, znát jeho podnikání (angažovanost v obchodních společnostech), případně příjmů osob alespoň navenek provázaných se žalovaným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Nic takového však žalobkyně neučinila, ani to netvrdí.4. Žalovaný považuje smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, zejména pro její rozpor s dobrými mravy, s nimiž je v rozporu i výše úrokové sazby 9,52 % p.m., což odpovídá 114,24 % ročně. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR nelze sjednat úvěr s úrokovou sazbou, která podstatně převyšuje obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úvěru pro rozpor s dobrými mravy. Jako nemravnou lze jistě označit sazbu dosahující čtyřnásobku sazby obvyklé, natož sazbu více než dvanáctinásobnou, jako je tomu v tomto případě (obvyklý úrok v červenci 2024 byl u spotřebitelských úvěrů cca 9,01 % p.a.). Žalovaný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , kde Nejvyšší soud označil úrokovou sazbu 68,66 % ročně z nesplacené výše úvěru za rozpornou s dobrými mravy. K obdobnému závěru došel Nejvyšší soud ČR i v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, .5. Soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost ve lhůtě do tří dnů od jeho právní moci zaplatit žalobkyni částku 25 505 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I.), žalobu v rozsahu částky 38 940 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od , datum, do zaplacení zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalovanému poměrnou část nákladů řízení ve výši 180 Kč (výrok III.).6. Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně vzal za prokázané, že žalovaný má živnostenské oprávnění od , datum, na dobu neurčitou s předmětem podnikání silniční motorová doprava – osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče. Účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal je splácet. Úrok byl sjednán ve výši 9,52 % měsíčně. Poplatek za sjednání úvěru činil fixní částku 14 970 Kč. V případě prodlení se splácením úvěru byl žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 50 % jistiny úvěru. Smlouva byla opatřena elektronickým podpisem žalovaného. Měsíční splátky byly ujednány ve výši 4 495 Kč s první splátkou splatnou dne , datum, a poslední dne , datum, . Celková částka k zaplacení činila 53 940 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil částku 4 495 Kč. Žalobkyně jej vyzvala k úhradě dlužných částek ve výši 49 445 Kč a 15 000 Kč, tj. celkem 64 445 Kč, nejpozději do , datum, . Výzva byla žalovanému doručena následujícího dne.7. Soud I. stupně věc po právní stránce posoudil podle ust. , Anonymizováno, , § 580 odst. 1, , Anonymizováno, , § 2991 odst. 1, 2, § 1879 a § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Uzavřel, že závazek žalovaného byl smlouvou koncipován tak, že žalobkyni zaplatí jistinu úvěru, poplatek za sjednání úvěru ve výši 14 970 Kč a smluvní úrok ve výši 9,52 % měsíčně. Poplatek za sjednání úvěru však není smlouvou ani smluvními podmínkami blíže definován. Ze smlouvy nevyplývá, že by měla žalobkyně vyvíjet jakoukoli jinou než zcela běžnou administrativní činnost nutně související s každým úvěrem či zápůjčkou, kterou musí běžně vykonávat každý poskytovatel zápůjčky či úvěru. Soud má proto za to, že poplatek účtovaný předmětnou smlouvou ani neodpovídá skutečným nákladům, které musí věřitel v souvislosti s uzavíráním smlouvy vynaložit. Svou podstatou představuje kapitalizovaný úrok. Sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru je tak třeba hodnotit jako úplatu za půjčení peněz, což je definice smluvního úroku. Tento závěr podporuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Při výši jistiny 30 000 Kč, kapitalizovaného úroku 14 970 Kč a smluvního úroku ve výši 9,52 % p.m., tj. ve výši 8 970 Kč, jinými slovy výši kapitalizovaného úroku celkem 23 940 Kč, se soud zabýval tím, zda úrok v této výši není úrokem nepřiměřeným, tedy zda jeho výše není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o.z. Za takový je třeba považovat úrok ve výši, která podstatně přesahuje úrok