23 Co 327/2025-150 — Krajský soud v Praze

1. Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaného u žalobce, které žalovaný učinil přípisem ze dne 15. 4. 2025. Namítal, že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, který v něm žalovaný uvedl (tedy že žalobce měl dlouhodobě porušovat právní předpisy vztahující se k vykonávané práci řidiče autobusu), nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ve smyslu § 56 zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným proto žalobce pokládal za neplatné.2. Okresní soud v Rakovníku, jako soud prvního stupně, v záhlaví označeným rozsudkem vyslovil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného u žalobce provedené přípisem žalovaného ze dne 15. 4. 2025 je neplatné (výrok I.), a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 052,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).3. Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 5. 2024 na pozici řidiče vnitrostátní a mezinárodní dopravy. Dne 14. 4. 2025 žalovaný požádal žalobce o zrušení pracovního poměru dohodou, což žalobce odmítl. Následně žalovaný zaslal žalobci dokument označený jako okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance datovaný dnem 15. 4. 2025, kterým měl v úmyslu okamžitě zrušit pracovní poměr. Jako důvody vedoucí k okamžitému zrušení pracovního poměru žalovaný uvedl, že žalobce jej dlouhodobě nutí řídit vozidla ve špatném technickém stavu a opakovaně jej nutil k porušování pravidel AETR. Žalobce žalovanému sdělil, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, a vyzval žalovaného k nástupu do práce, což žalovaný odmítl. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval § 56 zákoníku práce, podle něhož může zaměstnanec okamžitě zrušit pracovní poměr jen jestliže a) podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu neumožnil v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku výkon jiného pro něho vhodné práce, nebo b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti. Soud prvního stupně vycházel z toho, že jde o výčet taxativní, a dospěl k závěru, že důvody uváděné žalovaným nelze podřadit ani pod jeden ze dvou zákonných důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem. Proto žalobě vyhověl.4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. V něm (nad rámec doslovného zopakování argumentace obsažené ve vyjádření k žalobě) namítal, že soud prvního stupně postupoval ryze formálně, pokud na věc aplikoval § 56 zákoníku práce. V posuzované věci je totiž podstatné, že žalovaný byl při své práci žalobcem opakovaně nucen porušovat právní předpisy (řídit autobusy v nenáležitém technickém stavu, porušovat pravidla pro odpočinek mezi směnami) a tím ohrožovat život a zdraví své i cestujících. Za to už žalovaný nechtěl nadále nést odpovědnost, a proto po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby situaci řešil podáním výpovědi podle § 50 odst. 3 zákoníku práce. S tou je totiž spojena dvouměsíční výpovědní doba (§ 51 odst. 1 zákoníku práce) a po tuto dobu by byl žalovaný dále vystaven riziku (včetně trestní a přestupkové odpovědnosti), jež už nebyl ochoten nést. Při jednání konaném dne 6. 1. 2026 žalovaný doplnil, že je právní laik a v dané situaci si nevěděl rady, a proto snad využil na věc nepřiléhající právní institut, neviděl však jinou cestu, jak se coby zaměstnanec proti popsaným praktikám zaměstnavatele bránit. Dále žalovaný poukázal na to, že soud prvního stupně měl žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Pokud totiž žalobce netrvá na dalším zaměstnávání žalovaného, pak je jediným důvodem podané žaloby snaha žalovaného majetkově poškodit (vyhnout se povinnosti poskytnout mu náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce). Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem Prvního stupně i řízení odvolacího. Při jednání pak žalovaný navrhl, aby soud postupoval podle § 150 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaný má s ohledem na aktuálně probíhající změnu zaměstnání nižší příjem a živí i svou manželku.5. Žalobce navrhl, aby soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. K odvolacím námitkám uvedl, že v případě žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je naléhavý právní zájem dán ze zákona, a není tedy třeba jej zkoumat. Žalobce ostatně neměl jinou možnost než žalobu podat, jinak by musel žalovanému poskytnout náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce. Pokud jde o věc samu, žalobce podotkl, že tvrzení žalovaného o porušování předpisů žalobcem a špatném stavu autobusů nejsou pravdivá – ovšem i kdyby byla, nejedná se o důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. K právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalovaného u žalobce, které je předmětem tohoto řízení, došlo 15. 4. 2025. Proto soud projednávanou věc posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 120/2025 Sb. (dále jen „zákoník práce“).8. Podle § 56 odst. 1 zákoníku práce může zaměstnanec pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže,a) podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu neumožnil v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku výkon jiné pro něho vhodné práce, nebob) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).9. Podle § 56 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 4.10. V první řadě se odvolací soud zabýval odvolací námitkou žalovaného, že ve věci nebyl dán naléhavý právní zájem, a tudíž bylo na místě žalobu zamítnout. Tomu odvolací soud nepřisvědčil. U žalob podle § 72 zákoníku práce se naléhavý právní zájem nezjišťuje, protože je dán ze zákona. Komentářová literatura i konstantní judikatura se shodují, že (mj.) žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (jakož i jiné žaloby podané ve smyslu § 72 zákoníku práce), není určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř., nýbrž žalobou směřující ke zjištění právní skutečnosti. S ohledem na to není třeba naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru v řízení před soudem tvrdit a ani prokazovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5 2003, sp. zn. 21 Cdo 131/2003, a ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, nebo DRÁPAL, L. Komentář k § 72. In: Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023. 1682 s.). Jestliže soudy v některých pracovněprávních sporech existenci naléhavého právního zájmu zkoumají, pak jde buď o situace, které nespadají pod § 72 zákoníku práce (např. v již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1951/2009), nebo o situace, kdy pracovní poměr v mezidobí skončil jiným způsobem (např. výpovědí, dohodou, nebo uplynutím doby; srov. nález Ústavního soudu z 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16). To však není posuzovaný případ.11. Již jen nad rámec právě uvedeného odvolací soud dodává, že ani skutečnost, že žalobce deklaroval (v žalobě na č. l. 3 spisu), že s ohledem na danou situaci netrvá na dalším zaměstnávání žalovaného, nezapříčinila absenci naléhavého právního zájmu. Na posouzení otázky (ne)platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru totiž závisí nárok zaměstnance (žalovaného) na náhradu mzdy podle § 56 odst. 2 zákoníku práce. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru přitom může vyslovit pouze soud.12. Pokud jde o věc samu, tedy otázku, zda bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2025 učiněno platně či nikoliv, odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, jak jsou rekapitulovány v bodě 2 tohoto rozsudku: důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, který žalovaný formuloval v písemnosti ze dne 15. 4. 2025, nelz