25 Co 72/2026-179 – Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 20. 10. 2025, č. j. 17 C 229/2024-124, Okresní soud v , adresa, (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. určil, že věcné břemeno jízdy zatěžující pozemek parc. č. , hodnota, o výměře 134 m2, ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, zapsané ve prospěch pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 2374 m2, trvalý travní porost, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 1467 m2, trvalý travní porost, to vše v katastrálním území , adresa, , je promlčeno. Výrokem II. rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 52 336 Kč do tří dnů k rukám zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je od 11. 6. 2008 vlastnicí služebného pozemku, který je zatížen služebností vozové cesty zřízenou zápisem do pozemkové knihy dne 12. 10. 1881 ve prospěch panujících pozemků, jejichž vlastníky se v průběhu řízení stali žalovaní. Z provedeného dokazování dovodil, že služebný pozemek je fakticky uzavřený a jeho užívání je podmíněno součinností žalobkyně či její rodiny, přičemž v rozhodném období od 11. 6. 2008 do 11. 6. 2018 nebylo prokázáno, že by žalovaní nebo jejich právní předchůdci vykonávali právo odpovídající této služebnosti. Za poslední výkon služebnosti ve formě jízdy považoval soud prvního stupně jednání z 90. let minulého století. V rozhodné době služebný pozemek užívala pouze žalobkyně a její rodina, zejména její otec, avšak toto užívání nelze považovat za výkon práva ze služebnosti, nýbrž za užívání odvozené od vlastnického práva žalobkyně. Současně bylo zjištěno, že přístup k panujícím pozemkům byl fakticky možný i jinou cestou, a to podél koryta potoka. Po právní stránce soud prvního stupně kvalifikoval dotčené právo jako věcné břemeno – služebnost vozové cesty vzniklou podle císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, ve znění účinném v době jejího vzniku, jehož obsah vyložil evolutivním výkladem jako právo jízdy dopravními prostředky přes služebný pozemek za účelem hospodářského využití pozemku panujícího. Zdůraznil, že jde o věcné právo působící erga omnes, jehož výkon spočívá výlučně v oprávnění k jízdě, nikoli k obecnému vstupu či chůzi. Otázku promlčení posoudil podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni počátku běhu promlčecí doby, ve spojení s přechodnými ustanoveními § 3028 odst. 2 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, s tím, že běh a dokončení promlčecí doby se řídí dosavadní právní úpravou. Za výkon práva považoval pouze takové jednání, které odpovídá obsahu služebnosti, tedy jízdu za účelem hospodářského využití panujícího pozemku, zatímco jiné formy užívání, zejména pěší přístup či užívání osobami jednajícími se souhlasem vlastníka služebného pozemku, posoudil jako právně nerelevantní. Na tomto základě uzavřel, že v rozhodné desetileté době k výkonu práva spojeného s uvedeným věcným břemenem nedošlo, a proto došlo k jeho promlčení, s důsledkem možnosti jeho výmazu z veřejného seznamu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).2. Žalovaní napadli shora uvedený rozsudek v celém rozsahu včasným odvoláním. Namítali vady řízení, neprovedení navržených důkazů, nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Předně brojili proti závěru soudu prvního stupně, že právo odpovídající věcnému břemenu nebylo v rozhodném období vykonáváno, a tvrdili, že výkon služebnosti byl prokázán, a to zejména prostřednictvím třetí osoby (otce žalobkyně), který podle nich hospodařil i na pozemcích ve vlastnictví žalovaných, převážel jejich mechanizaci a pozemky pro ně kultivoval. Dovozovali, že výkon služebnosti může být realizován i prostřednictvím třetích osob jednajících v zájmu oprávněného, a že soud prvního stupně nesprávně takový výkon odmítl uznat. Dále namítali nesprávný právní závěr, že služebnost vozové cesty nezahrnuje právo chůze, přičemž zdůrazňovali, že chůze byla v daném případě funkčně spojena s hospodařením na panujících pozemcích a měla být považována za výkon služebnosti. Současně rozporovali skutkové závěry soudu prvního stupně o neexistenci výkonu práva, když poukazovali na provedené důkazy (zejména svědecké výpovědi a listiny), z nichž podle nich vyplývá opak, a vytýkali soudu prvního stupně selektivní hodnocení důkazů. Žalovaní dále namítali procesní pochybení spočívající především v neprovedení navrženého místního šetření a dalších důkazů, které podle nich mohly objasnit skutečný stav věci, zejména existenci a reálnost jiných přístupových cest k panujícím pozemkům. V odvolacím řízení předložili rovněž nové důkazy k prokázání absence jiného přístupu k pozemkům. Konečně poukazovali na rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy a na zneužití práva, jakož i na nedostatek jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Z uvedených důvodů navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaných uvedla, že považuje odvolací námitky za nedůvodné, případně již vypořádané soudem prvního stupně. Předně trvala na tom, že měla naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť existoval stav právní nejistoty vyvolaný formálním trváním věcného břemene při jeho faktickém dlouhodobém nevykonávání a současném požadavku žalovaných na jeho výkon. K procesním námitkám uvedla, že soud prvního stupně nepochybil, když některé důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost, a že účastníci byli řádně poučeni. Dále odmítla argumentaci žalovaných ohledně rozsahu služebnosti a zdůraznila, že služebnost vozové cesty představuje primárně právo jízdy, přičemž případné zahrnutí práva chůze je vždy nutno posuzovat s ohledem na účel konkrétní služebnosti, který byl v daném případě hospodářský. I kdyby bylo právo chůze součástí služebnosti, nebylo podle ní prokázáno, že by k výkonu práva v rozhodném období docházelo. Žalobkyně zásadně nesouhlasila s tvrzením, že služebnost byla vykonávána prostřednictvím jejího otce, neboť ten podle ní služebný pozemek užíval výlučně na základě souhlasu vlastníka a za účelem obhospodařování jiných než panujících pozemků, takže nešlo o výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni. Rovněž uvedla, že žalovanými tvrzené jednotlivé vstupy či průchody osob nesměřovaly k výkonu práva ve prospěch panujících pozemků a nebyly způsobilé přerušit běh promlčecí doby. K námitkám ohledně neexistence jiné přístupové cesty žalobkyně uvedla, že přístup k panujícím pozemkům byl a je fakticky možný jinými způsoby, zejména od potoka Pšovky nebo přes sousední pozemky, a že nově předložené nesouhlasy vlastníků těchto pozemků jsou časově irelevantní. Neprovedení místního šetření nepovažovala za vadu řízení, neboť skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn jinými důkazy. Za nedůvodnou označila i námitku rozporu s dobrými mravy a zneužití práva s tím, že žalobou pouze uplatnila své vlastnické právo v situaci dlouhodobého nevykonávání služebnosti. Uzavřela, že v řízení bylo prokázáno, že k výkonu práva z věcného břemene v rozhodném desetiletém období nedocházelo, a proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a zjistil, že odvolání není důvodné.5. Odvolací soud předně konstatuje, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2025, č. j. 17 C 229/2024-49, bylo rozhodnuto o vstupu žalovaných , Jméno žalované A, a , Jméno žalované B, do řízení podle § 107a odst. 1 o. s. ř., neboť po zahájení řízení (žaloba podána dne 15. 10. 2024) došlo k převodu vlastnického práva pozemku parc. č. , Anonymizováno, /1 v k. ú. , adresa, , tedy k pozemku, v jehož prospěch bylo zřízeno věcné břemeno, jehož promlčení se žalobkyně určovací žalobou domáhá (původní panující pozemek), a to z původního žalovaného , jméno FO, na žalované (směnná smlouva ze dne 20. 1. 2025). Žalobkyně pak při jednání soudu prvního stupně dne 30. 5. 2025 změnila žalobu s ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo v poměru k původnímu panujícímu pozemku (parc. č. , Anonymizováno, o výměře 3841 m2 – dále jen „původní panující pozemek“) ke změně, a sice k oddělení jeho části a vzniku dvou nových pozemků, a to pozemků označených nově jako parc. č. , Anonymizováno, (o výměře 1467 m2) a parc. č. , Anonymizováno, (o nové výměře 2374 m2). Výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. , Anonymizováno, se stala 2. žalovaná a výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, pak 1. žalovaný. Soud prvního stupně změnu žaloby dle § 95 odst. 1 o. s. ř. připustil. Žalobkyně se tak nadále domáhala určení promlčení věcného břemene jízdy zatěžujícího pozemek parc. č. , hodnota, zřízeného ve prospěch pozemků parc. č. , Anonymiz