27 Co 64/2026-102 – Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 12. 2025, č. j. 16 C 81/2025-75 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 88 051 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žaloba byla zamítnuta co do částky 45 870,56 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 111 689 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, částky 22 232,56 Kč, úroku ve výši 68,35 % ročně z částky 93 596,85 Kč od 25. 3. 2025 do 17. 4. 2025 ve výši 4 094,40 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 93 596,85 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 25. 3. 2025 dosáhne částky 331 603 Kč (výrok II.). Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15 365,70 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice dne 14. 11. 2024 uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 94 000 Kč se smluvním úrokem 68,35 % ročně, kterou se žalovaná zavázala splatit ve 48 měsíčních splátkách po 5 949 Kč. Jistina byla žalované vyplacena dne 15. 11. 2024. Bylo vycházeno z toho, že žalovaná byla v době uzavření smlouvy starobní důchodkyní s příjmem 17 722 Kč, byla rozvedená a bydlela sama ve vlastním bytě. Její skutečné výdaje nebyly doloženy. Žalobkyně vyšla z normativních částek 4 860 Kč na životní minimum a 4 621 Kč na bydlení. Žalovaná měla další závazky ve výši 859 974 Kč. Na úvěr žalovaná zaplatila jedinou splátku 5 949 Kč a pro další neplnění žalobkyně úvěr ke dni 23. 3. 2025 zesplatnila. Soud prvního stupně dále zjistil, že smlouva upravovala vedle smluvního úroku smluvní pokutu 499 Kč při prodlení se splátkou po dobu nejméně 30 dnů, náklady prodlení 200 Kč za opožděnou splátku a po zesplatnění vytvoření nové jistiny součtem nesplacené jistiny a nezaplacených úroků, která měla být znovu úročena, jakož i smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny. Tato ujednání posoudil jako kumulaci sankcí nad přípustnou mez a jako rozporná s dobrými mravy. Za další a samostatný důvod neplatnosti smlouvy soud prvního stupně považoval nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně podle jeho závěru zjistila pouze příjem žalované, neověřila její skutečné výdaje a náklady bydlení a náležitě nezohlednila její již existující zadlužení. Z normativních částek nelze bez dalšího spolehlivě usuzovat na reálnou výdajovou stránku konkrétního spotřebitele. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně porušila zákonnou povinnost důkladně posoudit úvěruschopnost žalované a úvěrová smlouva je neplatná. V důsledku neplatnosti smlouvy považoval soud prvního stupně za důvodný pouze požadavek žalobkyně na vrácení dosud nesplacené jistiny 88 051 Kč, tedy rozdílu mezi vyplacenou částkou 94 000 Kč a zaplacenou splátkou 5 949 Kč. Ostatní smluvní nároky a příslušenství zamítl. Návrhu žalované na povolení splátek po 500 Kč měsíčně nevyhověl, neboť by takto byl dluh splácen téměř 15 let, což považoval za nepřiměřené z hlediska ochrany práva žalobkyně na vrácení poskytnutého plnění. O náhradě nákladů rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a poměru úspěchu účastnic, když postup podle § 150 o. s. ř. neshledal namístě.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání do výroků I. a III. Namítala nesprávné skutkové zjištění i právní posouzení věci. Zdůraznila, že byla-li smlouva neplatná pro porušení povinnosti posoudit její úvěruschopnost, musí být i doba vrácení jistiny posouzena podle zvláštní úpravy § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), podle níž spotřebitel vrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Napadla proto celý výrok I. rozsudku, neboť pohledávka ve výši 88 051 Kč dosud není splatná. Poukázala na své vyjádření a návrh dohody o určení splatnosti ze dne 25. 3. 2025, který byl žalobkyni doručen dne 26. 3. 2025 a nebyl přijat. Namítla, že žalobkyně ve výzvách požadovala jinou částku, než jaká mohla být z neplatné smlouvy právem požadována, a nemohly proto bez dalšího založit splatnost nároku na vrácení jistiny. Třídenní lhůta ani jednorázové plnění jejím příjmovým, majetkovým a sociálním poměrům neodpovídají. Navrhla splácení dluhu po 500 Kč měsíčně. Žalovaná dále brojila proti výroku o náhradě nákladů. Tvrdila, že příčinu sporu vyvolala žalobkyně tím, že jako profesionální poskytovatel uzavřela smlouvu v rozporu se zákonem, aniž řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Proto měl podle žalované být použit § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů žalobkyni neměla být přiznána.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání připustila možnost splácení, avšak nejméně po 2 880 Kč měsíčně, když splátku 500 Kč označila za neúměrně nízkou, protože by doba splácení přesáhla 14 let. Nesouhlasila ani s požadavkem, aby nesla veškeré náklady řízení, neboť žalobu podala proto, že žalovaná dluh včas nezaplatila. Potvrdila, že návrh žalované na dohodu o splatnosti jí byl dne 26. 3. 2025 doručen, nebyl však přijat, neboť v té době nebylo prokázáno, že by smlouva byla neplatná, když soudní řízení ještě neproběhlo. Navržená výše splátek 500 Kč měsíčně byla též nepřijatelná, s ohledem na příliš dlouhou dobu úhrady dluhu. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku a požádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním napadené výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.6. Výrok II. rozsudku, jímž byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta, nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.). Předmětem odvolacího přezkumu tak byla povinnost žalované zaplatit 88 051 Kč a závislý výrok o náhradě nákladů řízení.7. Z hlediska skutkových zjištění lze v zásadě odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně se právně zaměřil na otázku platnosti uzavřené smlouvy a řešil zkoumání úvěruschopnosti žalované. Jasně popsal, jaké důkazy byly předloženy a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik žalobkyně žalované půjčila a kolik měla žalovaná zaplatila, takže zbývá na jistině 88 051 Kč, které dosud žalovaná nezaplatila.8. Odvolací soud pouze podle § 213 o. s. ř. doplnil dokazování předloženými listinami k tomu, kdy a jakým způsobem byla žalovaná žalobkyní vyzvána k plnění a jak na výzvu žalovaná reagovala. Z listin předložených žalobkyní, potvrzených shodnými tvrzeními stran se podává, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána dopisem ze dne 23. 3. 2025, odeslaným téhož dne, aby jí zaplatila dlužnou částku 111 689 Kč (celý nesplacený zbytek jistiny úvěru spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) „okamžitě“ nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení. Žalovaná na tuto výzvu reagovala přípisem své zástupkyně , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 25. 3. 2025 adresovaným žalobkyni, s návrhem dohody o určení splatnosti, která byla doručena 26. 3. 2025 žalobkyni. Tento návrh nebyl žalobkyní přijat a ani následně k dohodě o splatnosti pohledávky nedošlo. Další předložené výzvy žalobkyně žalované měly být podle tvrzení žalobkyně odeslány obyčejnými zásilkami a k jejich odeslání a doručení nebyly navrženy žádné důkazy. Bylo nesporné, že žádná ze stran nepodala žalobu o určení splatnosti spotřebitelského úvěru. Předžalobní výzvou ze dne 22. 9. 2025, jak dokládá podací arch, odeslanou dne 22. 9. 2025, byla žalovaná před podáním žaloby opětovně vyzvána k zaplacení celé žalované částky.9. Soud prvního stupně věc správně posoudil po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud zde odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, povinnosti vrátit případně jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru zcela ztotožňuje. Při příjmu žalované 17 722 Kč a evidovaných dalších závazcích 859 974 Kč nemohlo postačovat mechanické převzetí normativních nákladů na život a bydlení bez ověření skutečných pravidelných výdajů, nákladů domácnosti, splátek stávajících závazků a způsobu jejich plnění. Bez spolehlivého zjištění a porovnání příjmů, reálných výdajů a existujících závazků nemohla žalobkyně s odbornou péčí uzavřít, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet 5 949 Kč měsíčně. Následkem je neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěrů a povinnost žalované vrátit pouze poskytnutou