10 CO 14/2022-319 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 421 371,22 Kč s 9 % úrokem z prodlení ročně z částky 421 371,22 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 203 040 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce, namítaje odvolací důvody ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Následně tyto doplnil poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné kladoucí důraz na požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí s tím, že napadený rozsudek toto postrádá. Právní závěr o neoprávněnosti nároku z titulu osobního ohodnocení žalobce, neexistence nároku na vyplacení odměny z Dohody o cílech a neprokázání vykonané práce přesčas nenavazuje na konkrétní bezrozporná skutková zjištění. Soud prvního stupně nekriticky vycházel z tvrzení žalované, která z většiny nebyla v řízení prokázána, přičemž při hodnocení účastnických výpovědí žalované a žalobce se nedůvodně ztotožnil s tvrzením [anonymizováno] [příjmení] bez zohlednění námitek a logické rozpornosti provedených důkazů a této výpovědi. Z napadeného rozsudku není zřejmé, jaká zjištění z provedených důkazů přispěla k utvoření právního závěru soudu. Žalobce považuje napadený rozsudek za nesrozumitelný, v otázce posouzení jednotlivých finančních nároků se neztotožňuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením provedeným soudem prvního stupně. 3. K nároku týkajícího se osobního ohodnocení žalobce ve výši 15 500 Kč za měsíc září 2018 poukázal na skutečnost, že praxe v odměňování zaměstnanců v rámci žalované byla taková, že k přiznání pohyblivé složky mzdy zaměstnanců nevydávala žádná rozhodnutí. Byť soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil tím, že se jedná o fakultativní a nenárokovou složku mzdy, jejíž vyplacení bylo plně v diskreci žalované, žalobce odkázal na tabulku provedenou k důkazu, z níž vyplývají kritéria pro přiznání osobního ohodnocení zaměstnanců THP, které žalobce v měsíci září 2018 naplnil. Fakt, že přiznání pohyblivé složky mzdy neodviselo pouze od uvážení nadřízeného zaměstnance, ale od pracovních výsledků v daném měsíci, potvrdil svědek [jméno] [příjmení] a tato skutečnost vyplývá i ze Mzdového a prémiového řádu (pohyblivá složka mzdy je nenároková a pro její přiznání je rozhodující plnění měsíčního cíle produktivity a dále počet externích reklamací dle aktuálních kritérií. Měsíční cíl stanovuje vedení společnosti). Žalovaná ani nesplnění těchto kritérií nerozporovala. Dle žalobce pro přiznání osobního ohodnocení byla tedy žalovanou stanovena kritéria, po jejichž splnění zaměstnanci vznikl nárok na osobní ohodnocení. Navíc osobní ohodnocení bylo po celou dobu trvání pracovního poměru v plné výši vypláceno bez dalšího vyjma měsíce září 2018. Žalobce dále namítl, že závěr soudu o tom, že [anonymizováno] [příjmení] nebyl dlouhodobě spokojen s manažerským vedením žalobce, nemá jakoukoliv oporu v provedeném dokazování vyjma účastnické výpovědi [anonymizováno] [příjmení], která je dle žalobce nepřesvědčivá. Standardním postupem v pracovněprávních vztazích v případě dlouhodobé nespokojenosti zaměstnavatele s pracovními výsledky či výkony zaměstnance jsou výtky či jiné formy upozornění na nespokojenost s pracovními výsledky vedoucí k případnému jednostrannému rozvázání pracovního poměru. V případě žalobce však k takovému postupu nedošlo. Žalobce naopak považuje za prokázané, že si své pracovní povinnosti plnil vždy řádně a v souladu s pokyny žalované až do skončení pracovního poměru, tj. k 30. 9. 2020. Žalobce v uvedeném ohledu poukázal na svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří potvrdili obětavost a loajalitu žalobce k žalované. O spokojenosti žalované s žalobcem svědčí i skutečnost, že žalobce byl dne 19. 9. 2018 žalovanou vyslán na pracovní cestu na mezinárodní veletrh do [anonymizována dvě slova] [rok]“ pořádaný ve dnech [anonymizováno] – [datum], aby zde reprezentoval žalovanou a její činnost. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by pracovní výsledky žalobce byly v měsíci září 2018 odlišné od předchozích měsíců, ve kterých bylo žalobci osobní ohodnocení v plné výši přiznáváno. Naopak z grafu„ externí [anonymizována tři slova] [právnická osoba]“ a„ Zákaznické reklamace a [anonymizováno] [právnická osoba]“ vyplývá výrazný pokles v reklamacích v období září 2018. Žalobce je přesvědčený, že neudělení osobního ohodnocení je v příčinné souvislosti s ukončením jeho pracovního poměru, když takový model v chování žalované k zaměstnancům, jejichž pracovní poměr končí a kterým nebylo přiznáno žádné osobní ohodnocení, byl potvrzen mimo jiné výpovědí svědka [jméno] [příjmení]. Nevyplacení pohyblivé složky mzdy za září 2018 bez opory v pracovních výsledcích žalobce je projevem porušení zásady rovného zacházení ve smyslu ust. § 16 odst. 1 zákoníku práce, kdy uvedené jednání nemůže požívat právní ochrany. Při určení výše osobního ohodnocení žalobce vycházel z uplatňované praxe u žalované, kdy v případě čerpání dovolené toto bylo poměrně sníženo a v případě žalobce tak odpovídá osobnímu ohodnocení ve výši 15 500 Kč. 4. Ve vztahu k Dohodě o cílech žalobce uvedl, že tato představovala jednu z motivačních forem odměňování zaměstnanců u žalované, jež byla sjednávána se zaměstnanci na manažerských pracovních pozicích, na základě které se žalovaná zavázala k vyplacení odměny po splnění v dohodě vymezených kritériích. Dohoda o cílech byla mezi účastníky řízení uzavřena dne 31. 5. 2018 a vyplývá z ní nárok žalobce na vyplacení určitého procenta z roční odměny v návaznosti na úsporu z produktivity layoutu, snížení počtu operátorů a využití pracovní doby. Přiznání odměny z této Dohody o cílech tradičně nepředcházelo žádné rozhodnutí žalované, toto finanční plnění nebylo upraveno žádným vnitřním předpisem žalované a odměna byla vázána výlučně na objektivní ekonomické ukazatele vymezené v ní. Je tudíž bez relevance, zda pracovní poměr žalobce trval po celý kalendářní rok či pouze jeho část, když toto kritérium není v Dohodě o cílech ani v žádném jejím dodatku uvedeno. Skutečnost, že výsledky plnění cílů z Dohody o cílech byly sledovány a vyhodnocovány průběžně v kalendářním roce, potvrdil svědek [jméno] [příjmení] a uvedenému odpovídá i tabulka označená jako„ Akce průběžný zlepšovací proces – [anonymizováno] [právnická osoba] [rok] – [anonymizováno]“, v níž jsou úspory sledované po jednotlivých kalendářních měsících a nic tak nebrání vyhodnocení cílů dohody v dílčích časových úsecích. Žalobce připomněl nepoctivé jednání žalované, která se na počátku procesní komunikace snažila zaměnit odměnu z Dohody o cílech, jež není upravena žádným vnitřním předpisem žalované, za„ roční bonus“, který je tzv. vánočním bonusem a je přiznáván dle vnitřního předpisu vždy na konci kalendářního roku a teprve v průběhu řízení svůj postoj žalovaná přehodnotila. Dále namítl, že se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou, že Dohoda o cílech byla uzavřena jako dvoustranné právní jednání mezi účastníky řízení a žalobce při uplatňování této částky vycházel vedle kritérií uvedených v této dohodě rovněž z praxe u žalované ohledně výše vyplácené odměny. S odkazem na ust. § 18 zákoníku práce žalobce zdůraznil, že nemůže být bráno k jeho tíži, pokud v Dohodě o cílech není jako jedna z podmínek výplaty odměny stanovena nutnost trvání pracovního poměru po celý kalendářní rok. Žalobce tato kritéria dohody o cílech v době ukončení pracovního poměru splnil, a tudíž mu nárok na odměnu z této dohody vznikl. Soud prvního stupně potvrdil, že úspory za období ledna až září 2018 ve výši 49 981 EUR dosáhl, ale neoprávněně nárok na odměnu podmínil konstitutivním rozhodnutím žalované. Uvedená úspora odpovídá 50 % odměny z Dohody o cílech, tj. 53 750 Kč. Výpovědi svědků ve vztahu k možnému plnění odměny z této dohody jsou bez relevance k projednávané věci, neboť nebylo prokázáno, v jakém znění či formě měli tito svědci Dohodu o cílech uzavřenou. 5. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že práci přesčas ve smyslu ust. § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce vykonal s tím, že závěr odůvodnil jednak podmíněností práce přesčas vyplněním přesčasového lístku, vědomím žalobce, že za započtenou dobu je považována vždy doba osmi hodin v jednotlivých pracovních dnech, uplatněním nároku žalobce až po skončení jeho pracovního poměru, skutečností, že žalovaná neměla možnost zamezit žalobci přístup na pracoviště nad rozsah stanovené pracovní doby a skutečností, že žalobce vykonával i manuální práce, přestože nespadaly do náplně jeho práce, žalobce se s tímto nemůže ztotožnit. Žalobce poukázal na přístup žalované k prokazování pracovní doby, na skutečnost, že nevyhověla výzvám soudu a na procesní strategii žalované. Zdůraznil, že žalovaná soudu prvního stupně předložila lživou evidenci pracovní doby, jíž se snažila přesvědčit, že k žádné přesčasové práci na straně žalobce nedocházelo. Soud prvního s