11 CO 196/2022-105 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 54 208 Kč (výrok II). 2. V odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k závěru, že žalobkyně požadovala peněžité plnění ve výši jedné poloviny částky 250 000 Kč, která byla sporným aktivem v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], matce obou účastnic. Toto sporné aktivum měla tvořit pohledávka zůstavitelky za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná se měla na úkor zůstavitelky bezdůvodně obohatit tím, že z účtu zůstavitelky na účet žalované byly v době od února do června 2018 převáděny finanční prostředky. Bylo proto na žalované, aby prokázala, že k převodům těchto peněz existoval právní důvod. Z provedených důkazů učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že se při jednotlivých převodech peněz jednalo o darování, kdy zůstavitelky tyto prostředky věnovala jedné ze svých dcer (žalované), která se o ni starala v době, kdy toho již sama nebyla schopna. Nejednalo se tedy o bezdůvodné obohacení žalované. Případné započtení daru na dědický podíl žalované (pokud by nešlo o obvyklá darování), lze provést pouze v řízení o pozůstalosti a nelze o něm rozhodnout po pravomocném skončení tohoto řízení. Nerozhodné pak je, na jaký účel byly darované prostředky žalovanou použity (v tomto případě zčásti na zakoupení automobilu). Žalobu proto soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalované. 3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která soudu prvního stupně vytýkala nedostatečné a neúplné dokazování, neúplná a nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Uvedla, že žalovaná byla v řízení o pozůstalosti soudním komisařem řádně poučena o možnosti započtení daru na dědický podíl, úmyslně však neuvedla dary, které od zůstavitelky obdržela několik měsíců před její smrtí za situace, kdy ovládala bankovní účet zůstavitelky. Dary, které měl žalovaná od zůstavitelky obdržet, pak nebyly předmětem započtení. Žalobkyně neměla k dispozici výpisy z účtu zůstavitelky a sama proto nemohla namítat započtení darů. O převodech peněz se dozvěděla až po skončení řízení o pozůstalosti, když jí banka zpřístupnila výpisy z účtu zůstavitelky. Žalobkyně se snažila dosáhnout spravedlivého rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky a snížit majetkové disproporce mezi dědičkami. Žalovaná však ani k její výzvě nesdělila, jaká konkrétní výše finančních prostředků převedených na její účet byla určena přímo žalované a měla tedy být předmětem darování. Z původní částky 360 000 Kč se částka 50 000 Kč projednala v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti a ohledně částky 60 000 Kč bylo zjištěno, že se jednalo o dar zůstavitelky vnučkám. U zbývající sporné částky 250 000 Kč pak žalovaná neuvedla, na co přesně měla být určena. Žalobkyně zpochybňuje výpověď svědkyně [příjmení], z níž vycházel soud prvního stupně. Pro rozpory ve výpovědi této svědkyně před soudem prvního stupně a před policejním orgánem není zřejmé, jaká částka představovala příspěvek zůstavitelky na pomoc a jaká částka byla určena na koupi automobilu. Pokud byl úmysl zůstavitelky darovat žalované prostředky na koupi automobilu, není zřejmé, proč takový příkaz zůstavitelka nepotvrdila přímo v bance a proč byla tato částka zaslána na účet žalované v postupných platbách, případně proč si nezměnila limit pro výběr či převod prostředků v internetovém bankovnictví nebo v bance. Vzhledem k tomu, že internetové bankovnictví k účtu zůstavitelky zcela ovládla svědkyně [příjmení], na jejíž mobilní telefon přicházely potvrzovací SMS zprávy, má žalobkyně důvodné pochybnosti o tom, zda měla zůstavitelka přehled o jednotlivých převodech, učiněných ve velmi krátké době. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytýkala, že nesprávně věc posuzoval podle ust. § 189 z. ř. s. a žalovanou částku nesprávně považoval za aktivum pozůstalosti. Nesprávný je také názor soudu, že je nemožné provést v tomto řízení zápočet daru na dědický podíl žalované. Žalobkyně po soudu nežádala provést takové započtení, cílem bylo spravedlivé rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky do majetku dědiček a odstranění majetkové disproporce mezi dědičkami, na což soud prvního stupně zcela rezignoval. Dle názoru žalobkyně si měl soud sám předběžně vyhodnotit, zda žalovaná obdržela od zůstavitelky v posledních třech letech před smrtí nějaké bezplatné plnění, zda žalovaná po poučení notářem v řízení o dědictví sdělila, že obdržela od zůstavitelky v posledních třech letech před její smrtí bezplatné plnění ve výši 250 000 Kč, zda byla žalovaná zvýhodněna oproti žalobkyni v rozporu se smyslem institutu započtení a zda se jednalo o obvyklé darování či nikoli. Pokud by si soud tyto otázky zodpověděl, dospěl by k závěru, že žalobkyně byla v pozůstalostním řízení znevýhodněna úmyslným jednáním žalované a že nedošlo k spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky mezi obě účastnice řízení jako nepominutelné dědičky. Institut započtení má zabránit zvýhodnění nepominutelného dědice, požadavek zápočtu má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědice a jeho cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Bankovní transakce překročily obvyklá darování odpovídající majetkovým poměrům zůstavitelky, v dědickém řízení nedošlo k spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky do majetku dědiček a majetková disproporce nebyla odstraněna a tato majetková disproporce nebyla odstraněna ani soudem prvního stupně. Dále žalobkyně uvedla, že poukazuje na škodu, která jí vznikla postupem žalované v přímé souvislosti s jejím jednáním v pozůstalostním řízení a soud prvního stupně měl případně posoudit jí uplatněný nárok jako názor z titulu náhrady škody, neboť právní kvalifikace nároku účastníkem řízení není pro soud závazná. Ze všech těchto důvodů se žalobkyně domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná považovala napadený rozsudek za správný a navrhla jeho potvrzení. S výtkami žalobkyně nesouhlasila a důrazně popřela, že by v řízení o pozůstalosti úmyslně neuvedla dary (finanční prostředky), které obdržela od zůstavitelky v první polovině roku 2018, kdy taková skutečnost v řízení před soudem prvního stupně nebyla prokázána. Nesouhlasila s tvrzením žalobkyně o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně [příjmení], která vypovídala v podstatě shodně v řízení před soudem prvního stupně i před Policií ČR a z její výpovědi je zřejmé, že finanční prostředky v celkové výši 250 000 Kč byly zůstavitelkou darovány žalované. Zda se jednalo o jediné darování či o více samostatných darování (po částech), je dle názoru žalované pro toto řízení nerozhodné, a soud prvního stupně náležitě zjistil rozsah darování. Dále uvedla, že žalobkyně nerozlišuje důvod a účel darování. Svědkyně [příjmení] popsala důvody, které zůstavitelku vedly k darování finančních prostředků žalované (péče o zůstavitelku po operaci v lednu 2018), uvedla rovněž účel darování, jímž byla koupě automobilu žalovanou. Ze skutečnosti, že svědkyně [příjmení] je dcerou žalované, nelze a priori dovozovat její nevěrohodnost. Jednalo se o darování mezi členy nejužší rodiny, o němž měl povědomí úzký okruh členů rodiny. V řízení přitom vyšlo najevo, že žalobkyně s ostatními členy rodiny, včetně svých dcer, v rozhodné době komunikovala minimálně, nebyla s nimi v blízkém rodinném kontaktu, proto jí darování finančních prostředků nebylo známo. Soud prvního stupně dospěl k správnému závěru, že zůstavitelka darovala žalované finanční prostředky. Dospěl také k správnému závěru, že započtení daru na dědický podíl žalované již není možné. Právní řád nezná krom pozůstalostního řízení jiné řízení, jehož předmětem má být spravedlivé rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců a odstranění majetkové disproporce mezi dědici. K rozdělení majetku mezi dědice dochází výhradně v pozůstalostním řízení, v němž je jedině možné provést započtení daru na dědický podíl, navíc jen tehdy, není-li uzavřena dohoda o rozdělení pozůstalosti. V dané věci bylo pozůstalostní řízení pravomocně skončeno a započtení darovaných finančních prostředků na dědický podíl žalované již není možné. Pokud žalobkyně má za to, že žalovaná drží finanční prostředky neoprávněně a že tyto prostředky byly v majetku zůstavitelky ke dni jejího úmrtí, kdy v dědickém řízení bylo vlastnictví těchto finančních prostředků sporné, dle názoru žalované je jedinou možností postup dle ust. § 189 z. ř. s . Soud prvního stupně tak správně posoudil žalobou uplatn