13 CO 176/2022-82 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 9 186 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I), řízení o žalobě co do částky 6 000 Kč zastavil (výrok II) a žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 14 242 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III). Soud dospěl k závěru, že žalovaný v řízení neprokázal plnění na úhradu dlužného nájemného za měsíce říjen, listopad 2020 a únor 2021 v zůstatkové výši 9 186 Kč, po provedení odpočtu uhrazených plateb na nájemném a provedení zápočtu žalobci částky 18 000 Kč ze složené kauce žalovaným proti nedoplatku žalovaného na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu. Přitom soud poučil žalovaného o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k prokázání neexistence dluhu, k čemuž však žalovaný nic neuvedl a nepředložil nijaký důkaz. Pokud veškerá obrana žalovaného směřovala k nesprávnosti vyčíslení vyúčtování služeb, soud se uvedenou argumentací nezabýval, neboť, jak vyplynulo z upřesnění žaloby ze dne 28. 4. 2022, předmětem řízení nebyla úhrada nedoplatku z vyúčtování služeb, ale neuhrazené nájemné za vymezené období. S ohledem na výsledek sporu, zavázal soud žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobcům, postupem podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalovaný nesouhlas s tímto rozhodnutím. Měl za to, že ve věci rozhodl podjatý soudce, který manipuloval s předmětem řízení, naváděl právní zástupkyni k tomu, jak má žalobu upřesnit, aby byli žalobci v řízení úspěšní, tykal si s ní, a v důsledku tohoto postupu se zcela nesmyslně odmítl zabývat vyúčtováním služeb, které bylo chybné, a jednostranně řešil toliko dluh na nájemném, a na argumenty žalovaného ohledně nesprávného vyúčtování služeb nebral zřetel. Na počátku jednání odmítl soud důkaz ohledně přeplatku na nájemném a službách. Podle žalovaného se soudce domluvil s advokátkou žalobců na výsledku sporu mimo jednání. Žalovaný neví, jak soud dospěl k výši dluhu 9 186 Kč, když podle žalovaného činil asi pouhých 4 000 Kč. Vzhledem k přeplatkům žalovaného na úhradě služeb spojených s užíváním bytu, a po připočtení k tomu výše nákladů, které žalovanému vznikly s tímto řízením (cesty ze SRN, pobyt v [obec], aj.), nemůže žalovaný nic žalobcům dlužit. Pokud jde o výši dluhu na nájemném, žalobci v tomto směru nic netvrdili, zejména však nic neprokazovali. Soud se zabýval pouze důkazní povinností žalovaného o neexistenci dluhu, zatímco důkazní povinnost žalobců o dluhu na nájemném a jeho výši pominul. Soud se chybně odmítl zabývat nesprávným vyúčtováním služeb spojených s užíváním bytu, což bylo pro rozhodnutí věci zásadní. Podle žalovaného měla být v řízení zohledněna rovněž skutečnost, že rozhodné období v dané věci spadalo do doby koronavirové pandemie, což se mělo promítnout do výše úhrady za nájem bytu. Z důvodu zákazů pobytu, nařízených státem, ztratil žalovaný na příjmech asi 500 000 Kč, proto by měl náklady na nájemné převzít stát. Žalobu považoval žalovaný za šikanózní. S uvedenou argumentací navrhl žalovaný změnu napadeného rozsudku, v odvoláním napadené části, na zamítnutí žaloby v celém rozsahu. K odvolání připojil žalovaný výpis z účtu vedeného u [právnická osoba] o platbách žalobcům v souvislosti s „ doplněním kauce“ a s úhradou„ nájmu a služeb ve splátkách“ za období od září 2020 do března 2022; e-mailovou korespondenci; vyúčtování služeb za rok 2020; vyúčtování spotřeby elektřiny za červenec až prosinec 2020; zprávy Úřadu práce. 3. Žalobci, kteří se ztotožnili s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhli jeho potvrzení a přiznání jim náhrady nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části odvoláním napadené (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací jednání proběhlo podle ust. § 214 odst. 1, § 211 s odkazem na ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného, jemuž bylo řádně doručeno předvolání k jednání, který se z jednání podáním ze dne 22. 11. 2022 omluvil a nežádal jeho odročení. 5. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného o podjatosti věc vyřizujícího soudce, kterou neshledal důvodnou. Ze zvukového záznamu průběhu soudního řízení, jenž je v souladu s protokolací obsaženou v protokolu o jednání, vyplývá, že řízení bylo soudcem vedeno naprosto standardním způsobem, v žádném směru nebyla krácena procesní práva účastníků, kteří měli dostatečný prostor k podání vyjádření a činění důkazních návrhů. Není pravdivé tvrzení žalovaného, že by soud odmítl nějaké jeho důkazní návrhy či předložené důkazy. Naopak soud poskytl žalovanému poučení o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., na něž žalovaný nijak nereagoval, byť s vědomím, že takový stav jde k tíži jeho poměrů. Pokud soud nevedl dokazování k vyčíslení úhrady služeb spojených s užíváním bytu, činil tak z důvodu, že úhrada plnění za poskytnuté služby nebyla předmětem řízení. Lze přisvědčit žalovanému, že soudce na začátku jednání upřesňoval dotazy na právního zástupce žalobců předmět řízení, nicméně nikoliv způsobem, že by měnil skutkový a právní rámec řízení, když předmět řízení byl vymezen samotnými žalobci. Upřesnění žaloby je postupem souladným s procesním předpisem, jímž je občanský soudní řád, neboť soud je povinen vést žalobce k přesnému vymezení žaloby a odstraňovat případné její nedostatky, jak mu to ukládá ust. § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. Soud je povinen určit sporné a nesporné skutečnosti v řízení, poučovat účastníky řízení o důkazním břemenu a povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 a § 120 odst. 1 o. s. ř., což soud prvního stupně v řízení naplnil. V žádném případě nelze dospět k závěru, že soud popsaným postupem stranil žalobcům, zvýhodňoval je v řízení, neboť se jednalo o zákonem požadovaný postup, který měl vést k projednatelnosti žaloby. Soud si ani neuzpůsobil předmět řízení nějakou manipulací právní zástupkyně žalobců, když ten byl vymezen jimi samými podanou žalobou a jejím upřesněním. Není rovněž pravdivé tvrzení žalovaného, že by si soudce v průběhu vedeného jednání tykal s právní zástupkyní žalobců. Soudce se k námitce vyjádřil tak, že ve věci nejednal a nerozhodl jako podjatý soudce. Lze proto uzavřít, že nebyly shledány předpoklady pro vyloučení soudce z projednání věci ve smyslu ust. § 14 odst. 1 o. s. ř., proto odvolací soud za použití ust. § 16 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že soudce Mgr. Oldřich Umlauf nebyl ve věci vyloučen z jejího projednání a rozhodnutí. 6. Jak vyplývá ze žalobních tvrzení a z upřesnění žaloby ze dne 28. 4. 2022, předmětem řízení je nárok na úhradu dluhu na nájemném za měsíce říjen a listopad 2020 a únor 2021. 7. Aktivní a pasivní legitimace účastníků je nesporná, přičemž vyplývá z nájemní smlouvy mezi nimi uzavřené dne 22. 7. 2020, podle níž nájemní vztah k bytové jednotce, kterou žalobci jako její vlastníci a pronajímatelé předali žalovanému do nájmu, byl sjednán na dobu určitou, a to od 22. 7. 2020 do 31. 7. 2021. V řízení účastníci učinili nesporným, že nájemní vztah žalovaného k bytu byl ukončen ke dni 28. 2. 2021. Měsíce, za něž žalobci požadují náhradu dlužného nájemného, spadají do doby trvání uvedeného nájemního vztahu. 8. Nespornou je rovněž skutečnost, že smluvně předepsané nájemné činilo 12 000 Kč měsíčně a zálohy za služby spojené s užíváním bytu měly být hrazeny ve výši 2 500 Kč měsíčně. 9. Podle žalobců předmětem řízení byla toliko náhrada dluhu na nájemném, když nedoplatek z vyúčtování služeb ve výši 21 186 Kč byl uhrazen platbami žalovaného po 2 500 Kč v měsíci srpnu 2020, 15. 9. 2020, 14. 12. 2020 a 15. 1. 2021, tj. v součtu ve výši 10 000 Kč, a zápočtem části kauce složené žalovaným ve výši 11 186 Kč z částky 18 000 Kč, jež podle článku VI nájemní smlouvy měla být použita k uhrazení dluhů z nájmu bytu. 10. K době podání žaloby vyčíslovali žalobci dluh na nájemném částkou 15 186 Kč. Podle předpisu nájemného měl žalovaný zaplatit za měsíce srpen 2020 až únor 2021 84 000 Kč (7 x 12 000 Kč). Žalovaný plné nájemné zaplatil pouze ve 4 měsících (v srpnu 2020, 15. 9. 2020, 14. 12. 2020 a 15. 1. 2021), tj. ve výši 48 000 Kč. V dalších měsících platil žalovaný na nájemné nepravidelně a v minimálních částkách, tj. 20. 4. 2021 a 24. 5. 2021 po 5 000 Kč, a 22. 6. 2021, 26. 7. 2021, 29. 8. 2021 a 1. 10. 2021 po 1 000 Kč, což představuje plnění ve výši 14 000 Kč. Po započtení zbytku ze složené kauce 6 814 Kč tak celkové plnění ze strany žalovaného na nájemné představovalo částku 68 814 Kč. Měl-li zaplatit žalovaný na nájemné za rozhodné období 84 000 Kč a úhradu provedl do výše 68 814 Kč, zůstával k době podání žaloby dluh na nájemném 15 186 Kč, jak žalobci uplatnili v podané žalobě. 11. Uvedené skutečnosti vyplývaly z nájemní smlouvy a z dokladů o převodu peněžních částek z bankovního účtu žalovaného. 12. Bylo pak na žalovaném, aby prokázal, že vyčíslený dluh neexistuje, respektive, že je dán v ni