13 CO 305/2021-442 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I) a zamítl žalobu v rozdílu mezi částkou 17 665 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení, jak byla požadována k úhradě podanou žalobou, a přiznanou částkou 4 465 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013, tj. v částce 13 200 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2013 do zaplacení (výrok II), žalobkyni pak uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 47 280,75 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Soud v odůvodnění rozhodnutí uzavřel, že provedl dokazování ke každé ze 438 jízd, jež žalobkyně považovala za vykonané v rozporu s pokynem použití služebního vozidla pouze k výkonu zaměstnání žalovaného, přičemž se neztotožnil se stanoviskem zaměstnavatele, že všechny v žalobě předestřené jízdy byly žalovaným vykonány jako jízdy soukromé. Za jízdy služební soud především hodnotil ty jízdy, jež byly vykonány z bydliště žalovaného do zaměstnání a zpět v rozsahu 12,23 kilometru; jízdy po [obec] související s výkonem povolání žalovaného; jízdy, ohledně nichž bylo možné vyložit skutkový stav ve prospěch jedné či druhé strany sporu (za použití ust. § 18 zákoníku práce); jízdy, ve vztahu k nimž nepředložil zaměstnavatel všechny zakázkové listy z téhož dne, kdy nebylo možno ztotožnit zakázky s výpisy GPS lokátoru, či jízdy spojené s objížďkou na trase [obec] – [obec] (při cestě žalovaného do zaměstnání a zpět), která souvisela s rozsáhlou rekonstrukcí vozovky, jež probíhala v období od března 2012 do září 2014. Za soukromé jízdy vykonané žalovaným služebním vozidlem soud považoval jízdy o sobotách, nedělích, svátcích a o dovolené žalovaného, jakož jízdy konané mimo cesty do zaměstnání a zpět a mimo [obec]; stejně jako jízdy po skončení pracovní doby; dále také jízdy bez zakázkového listu, pokud žalovaný nevysvětlil důvod jízdy (například potřebu obhlídky stavu spojeného s realizací nové zakázky, vyřízení reklamace, předání dokladů zadavateli zakázky) a jízdy z bydliště do zaměstnání a zpět v rozsahu přesahujícím 12,23 kilometru, avšak při zohlednění místa první a poslední realizované zakázky. Své závěry o charakteru jízd soud podrobně a přehledně shrnul a vyjádřil v tabulce, jež je součástí odůvodnění jeho rozhodnutí, a to ve vztahu ke každé jízdě, na níž žaloba a výpis z GPS lokátoru odkazují, a z takto zjištěných údajů o počtu ujetých kilometrů žalovaným služebním vozidlem k soukromým účelům vypočetl škodu, jež žalobkyni (zaměstnavateli) vznikla za spotřebu pohonných hmot, nicméně však neshledal způsobení škody na služebním vozidle v důsledku jeho opotřebení (amortizace). Pokud žalobkyně netvrdila, že by ji škoda vznikla v souvislosti s nesprávně vyplacenými náhradami jízdních výdajů žalovanému, nýbrž s úhradou pohonných hmot za soukromé jízdy vykonané neoprávněně žalovaným jejím služebním vozidlem, přičemž nepředložila doklady o nákupu pohonných hmot, soud při výpočtu škody za spotřebovaný benzín vyšel z průměrné ceny benzínu stanovené pro každý rok Českým statistickým úřadem v prováděcí vyhlášce Ministerstva financí (§ 189 odst. 1 písm. c/ zákoníku práce), což znamená, že s přihlédnutím na způsobenou škodu v roce 2012 a 2013 vycházel z údajů stanovených ve vyhlášce 429/2011 Sb. a 472/ 2012 Sb. Podle propočtu soudu najel v roce 2012 žalovaný k soukromým účelům služebním vozidlem žalobkyně 935,93 kilometrů, což při spotřebě 8 l /100 km – podle souhlasného prohlášení účastníků – a průměrné ceně benzínu 34,90 Kč litr představuje částku 2 613 Kč. V roce 2013 žalovaný najel k soukromým účelům 1303 kilometrů, což při spotřebě 8 l /100 km a průměrné ceně benzínu 36,10 Kč litr představuje částku 3 765 Kč. Výši škody za spotřebovaný benzín k soukromým jízdám žalovaného služebním vozidlem žalobkyně tak soud vyčíslil částkou 6 378 Kč. K zaplacení žalovanému však soud prvního stupně uložil částku sníženou o 30 %, s ohledem na omezení odpovědnosti žalovaného za vznik škody, tj. náhradu ve výši 4 465 Kč. Snížení náhrady škody soud postavil na zjištění, že zaměstnavatel spoluodpovídá za stav vedoucí k jejímu vzniku tím, že předem nestanovil jasná pravidla pro užívání služebního vozidla, neurčil počet„ služebních“ ujetých kilometrů z místa bydliště na pracoviště a zpět a po [obec], neměl-li žalovaný od zaměstnavatele stanovené místo pracoviště. Za další příčinu škody lze podle soudu považovat rovněž neprovádění kontroly žalobkyní užívání vozidla pouze ke služebním účelům, nečinění bezodkladných opatření k nápravě zjištěných nedostatků, aby nedocházelo k dalšímu nárůstu škody. Žalobkyně tak neplnila preventivní zákonnou povinnost, čímž se spolupodílela na vzniku škody a na jejím narůstání. Své odpovědnosti se žalobkyně nemohla zprostit s argumentací, že žalovanému důvěřovala ohledně řádného užívání vozidla. Podle názoru soudu pak nevznikla žalobkyni škoda za opotřebení (amortizaci) vozidla, neboť v době rozhodné mělo vozidlo hodnotu toliko nulovou. V této souvislosti poukázal soud na skutečnost, že vozidlo bylo vyrobeno v roce 1996, pro zaměstnavatele bylo zakoupeno v roce 2000 za 40 000 Kč a s ohledem na obecně předpokládanou dobu životnosti automobilů kolem čtyř až pěti let (na základě prováděných odpisů – jako daňového uznatelného výdaje), doba životnosti vozidla v roce 2012 a 2013 dávno uplynula. Žalobkyně se k případné tržní hodnotě vozidla nevyjádřila, nic v tomto směru neprokazovala, z hlediska opotřebení vozidla nic relevantního netvrdila. Přitom vozidlo ztrácí hodnotu prostým plynutím času, na jeho hodnotu má vliv údržba, provoz, garážování a jiné skutečnosti. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni náhradu za škodu za spotřebu pohonných hmot hrazených z platební karty zaměstnavatele, avšak v redukované výši 4 465 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku, tj. pro částku 13 200 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl. Nákladový výrok byl postaven na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když soud prvního stupně přiznal zčásti částečně úspěšnému žalovanému náhradu mu vzniklých nákladů. 2. Ve včasném odvolání vyjádřila žalobkyně nesouhlas s výrokem II, jímž soud zčásti zamítl žalobu, jakož i s navazujícím nákladovým výrokem III. Setrvala na stanovisku, že jí náleží nárok na náhradu škody za spotřebované pohonné hmoty a za opotřebení vozidla, a to v rozsahu, v němž svěřené žalovanému služební vozidlo bylo jím užíváno v rozporu s vymezeným účelem, tj. nikoliv pouze pro výkon zaměstnání, ale k soukromému účelu. Protiprávní jednání žalovaného bylo letité a v řízení bylo prokázáno jednotlivými výstupy GPS lokátoru k vytčeným konkrétním jízdám a jejich porovnáním se zakázkovými listy z daného dne. Žalobkyní předložené důkazy měly relevantní důkazní sílu, která nebyla v řízení ničím zpochybněna, včetně vyjádření žalovaného k jednotlivým provedeným jízdám. Soud proto neměl důvod neakceptovat žalobní tvrzení žalobkyně a z její strany předložené důkazy. Soud nepřípustně překlenul důkazní nouzi žalovaného vlastními úvahami, na jejichž základě nakonec rozhodl v převážné míře v neprospěch žalobkyně. Tím porušil zásadu rovného postavení účastníků v řízení. Hodnocení důkazů v odůvodnění rozsudku odporuje zásadám upraveným v ust. § 132 o. s. ř. a není pro žalobkyni přesvědčivě odůvodněno. Při porovnání údajů z GPS lokátoru se zakázkovými listy je zjevné, že všechny předestřené žalobkyní jízdy žalovaného nebyly služební, ale k soukromému účelu, čímž žalovaný protiprávním jednáním, v příčinné souvislosti s ním, způsobil zaměstnavateli (žalobkyni) škodu spotřebou pohonných hmot, jež byly žalovaným hrazeny z platební karty zaměstnavatele, a dále opotřebil (amortizoval) svěřené mu služební vozidlo. Žalobkyně má proto nárok na náhradu těchto škod. Naprosto nepřijatelnou byla úvaha soudu, že se žalobkyně spolupodílela na vzniku těchto škod, v důsledku čehož byla snížena náhrada škody o 30 %. Soud rovněž chybně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu škody za opotřebení vozidla. S uvedenou argumentací navrhla žalobkyně změnu napadeného rozsudku na vyhovění žalobě v plném rozsahu a spolu s úspěchem v řízení žádala i přiznání jí práva na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalovaný, který se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, navrhl jeho potvrzení a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), přihlédl k obsahu odvolání a k vyjádření k němu, zohlednil obsah provedeného dokazování, a poté dospěl k závěru, že odvolání je jen zčásti důvodné. 5. Projednávanou věc, jež se týká náhrady škody vzniklé v roce 2012 a 2013, je i v současné době nutno posoudit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době rozhodné, kdy ke tvrzené škodě došlo. 6. Žalobkyně v pozici zaměstnavatele se domáhá po žalovaném jako zaměstnanci náhrady škody, která jí měla vznikno