18 CO 117/2021-259 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku par. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha, v obci [obec], k. ú. [část obce], vedeného dosud na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], a to části označené jako pozemek parc. [číslo] – ostatní plocha, jiná plocha v obci [obec], k. ú. [část obce], v geometrickém plánu [číslo] vyhotoveném [anonymizováno] [jméno] [příjmení], potvrzeném [stát. instituce], [stát. instituce], dne [datum] pod PDP [číslo] (výrok I). Současně uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 83 671,20 Kč (výrok II). 2. Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k výše specifikované nemovitosti s tvrzením, že vlastnické právo vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., a to k datu 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.). Soud prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.) se zdůvodněním, že rozsudek soudu ve věci samé, jímž by bylo žalobě vyhověno, by mohl být způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva žalobce k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 10. 3. 1996 od svých prarodičů [jméno] a [jméno] [příjmení] vlastnické právo k rekreačnímu objektu č. ev. [anonymizováno] na st. parc. [číslo] o výměře 186 m2 v k. ú. [část obce]. Prarodiče žalobce nabyli tyto nemovitosti v rozsahu, v němž je žalobci darovali, na základě kupní smlouvy z 25. 6. 1976 od příbuzných [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kdy [jméno] [příjmení] nabyla ½ předmětných nemovitostí kupní smlouvou z 3. 12. 1974 od [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] se pak stala podílovou spoluvlastnicí druhé ½ dotčených nemovitostí na základě kupní smlouvy ze 14. 12. 1964 a podle rozhodnutí Státního notářství [okres] ze 4. 6. 1976, č. j. [spisová značka] Kupní smlouvou ze 14. 12. 1964 získali příbuzní žalobce [jméno] a [příjmení] [jméno] a [jméno] a [jméno] [příjmení] nemovitosti do podílového spoluvlastnictví od manželů [jméno] a [jméno] [příjmení]. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdci od roku 1964, kdy se stali vlastníky rekreačního objektu na st. parc. [číslo] v k. ú. [část obce], tyto nemovitosti užívali spolu s pozemkem parc. [číslo] dříve označeným jako parc. [číslo]. Žalobce tvrdil, že se ujal držby nemovitostí v k. ú. [část obce], poté, co mu je prarodiče darovali, v mezích, jak je před ním užívali jeho prarodiče a před nimi další uvedení příbuzní, tj. včetně pozemku parc. [číslo]. Výměra pozemku par. [číslo] činila 377 m2, tj. jednalo se prakticky o dvojnásobnou výměru oproti parc. [číslo] která činila 186 m2. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně nejprve tvrdil, že on i jeho příbuzní jako právní předchůdci užívali spolu s parc. [číslo] celých 377 m2 představujících výměru pozemku par. [číslo] následně však navrhl změnu žaloby, jež byla soudem prvního stupně připuštěna, kdy změnil tvrzení o rozsahu užívání předmětné parcely a tvrdil, že on i jeho předkové měli zaplocenu parc. [číslo] jen v rozsahu výměry 272 m2. V souvislosti s uvedenou změnou žaloby nechal žalobce rozdělit parc. [číslo] geometrickým plánem specifikovaným v prvním odstavci tohoto odůvodnění a nadále se domáhal určení vlastnického práva již jen k pozemku par. [číslo] o výměře 272 m2, který byl na tomto geometrickém plánu vyznačen. Žalobce tvrdil, že se o skutečnosti, že pozemek parc. [číslo] není v jeho vlastnictví, dozvěděl od realitního makléře v září 2019, kdy se rozhodl nemovitosti v k. ú. [část obce] prodat. Tehdy se seznámil se skutečností, že pozemek parc. [číslo] byl Státním statkem [obec], [anonymizována tři slova], prodán kupní smlouvou z 23. 7. 2019 žalovaným. 3. Soud prvního stupně poté, co ve věci provedl všechny účastníky navrhované důkazy, zhodnotil skutkový stav věci se závěrem, že sice nelze mít pochybnost o tom, že žalobce a také jeho právní předchůdci od poloviny šedesátých let pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce] užívali, avšak z jejich strany se nejednalo o poctivou držbu, neboť žalobci stejně jako jeho právním předchůdcům muselo být z okolností zjevné, že vykonávají právo, které jim nepřísluší, a to s ohledem na extrémní rozdíl ve výměře pozemku, který získali nabývacím titulem a pozemku, který měl být předmětem vydržení. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně neshledal na straně žalobce naplněnými zákonné podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., ale ani zákonné podmínky řádného vydržení dle § 134 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně žalobu zamítl dále s odůvodněním, že k mimořádnému vydržení podle § 1095 o. z. nemohlo dojít dříve než v roce 2029. 4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce v zákonné lhůtě odvoláním. S odkazem na § 3066 o. z. nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že k mimořádnému vydržení dle § 1095 o. z. mohlo dojít nejdříve v roce 2029. Soudu prvního stupně vytýkal, že vyšel z nesprávného právního závěru, že se mimořádné vydržení musí opírat o řádnou a poctivou držbu, kterou vykládal podle dikce § 992 o. z. Má za to, že mimořádné vydržení není podmíněno poctivou držbou ve smyslu § 992 o. z., nýbrž toliko absencí nepoctivého úmyslu. Odkázal na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, kde se uvádí, že institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu. Podle žalobce by právě takto měl být nepoctivý úmysl, na nějž odkazuje § 1095 o. z., vykládán. Má za to, že otázkou existence nepoctivého úmyslu a jeho straně se soud prvního stupně nezabýval a nevypořádal se s ní. Podle žalobce z dokazování před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že na jeho straně a v minulosti ani na straně jeho příbuzných žádný nepoctivý úmysl nebyl. Argumentoval tím, že pozemek nabyl od prarodičů jako osob mu blízkých, v něž měl důvěru, jeho předchůdci pozemek po desetiletí užívali v mezích daných oplocením, jedná se o nepravidelný a svažitý pozemek, což znesnadňuje odhad jeho výměry v terénu, přičemž tento pozemek je přístupný jen z parc. [číslo]. Namítal, že se vlastníkem pozemku stal v osmnácti letech, kdy vzhledem k věku a životním zkušenostem nepřikládal význam tomu, jak je výměra pozemku uvedena ve smlouvě a nezabýval se tím, jaký je poměr této ve smlouvě uvedené výměry ve vztahu ke skutečnosti, neboť nepředpokládal, že na něho bylo převedeno cokoliv jiného než nemovitosti v rozsahu oplocení, jak byly užívány. Poukazoval na to, že v době, kdy se stal vlastníkem pozemků, nebyl tak snadný on-line přístup do katastru nemovitostí jako je dnes. Vlastnictví žalobce ani jeho předchůdců nikdo dlouhá desetiletí nezpochybňoval. V přesvědčení, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] byl dále utvrzován tím, že se na tomto pozemku nachází studna, která byla řádně povolena, a která rekreační objekt zásobuje vodou. Dále ve svém odvolání odkázal na judikaturu vyšších soudů týkající se nepoměru výměry skutečně nabytého pozemku a toho, který má být vydržen. S odůvodněním, že podmínky mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. splnil, navrhoval změnu napadeného rozhodnutí tak, aby bylo žalobě vyhověno. 5. Žalovaní ve vyjádření k odvolání žalobce uvedli, že jsou přesvědčeni, že podmínkou mimořádného vydržení je poctivá držba a že kdo je poctivým držitelem, definuje § 992 odst. 1 o. z. I pokud by však platil výklad žalobce, mají za to, že nepoctivý úmysl žalobce i jeho právních předchůdců prokázali. Potud odkázali na dílčí body své argumentace, s níž se žalobě před soudem prvního stupně bránili, jež jsou shrnuty níže v odůvodnění tohoto rozhodnutí (bod 10). Navrhovali potvrzení napadeného rozhodnutí. 6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a poté, co podle § 213 o. s. ř. zčásti zopakoval a doplnil dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Odvolací soud dospěl k závěru o věcné správnosti výroku prvoinstančního rozhodnutí na základě odlišného právního posouzení, než z něhož vycházel soud prvního stupně. Předně dal žalobci za pravdu, že závěr soudu prvního stupně, že mimořádné vydržení nemovitosti podle § 1095 o. z. je možné nejdříve od roku 2029, není správný. Z přechodného ustanovení § 3066 o. z. vyplývá, že vydržecí doba stanovená v § 1095 o. z. neskončí dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2014), tedy neskončí dříve než 1. 1. 2019. Žalobce opírá žalobu o tvrzení, že pozemek parc. [číslo] v k. ú. [část obce] vydržel v režimu mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. právě k datu 1. 1. 2019. Se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce domáhá mimořádného vydržení, aniž by mu to zákon vůbec umožňoval, proto nelze souhlasit. 8. Odvolací soud jednak posuzoval, zda žalobce splnil zákonné podmínky mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., jednak se zabýval otázkou, zda žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] kupní smlouvou z 23. 7. 2019 v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle stavu zapsaného v katastru nemovitostí ve smyslu § 984 odst. 1 o.