10 CO 338/2023-146 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 30 C 403/2022-117, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 180 000 Kč od 4. 12. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroku I.), a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 77 331 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání, které svým podáním ze dne 25. 7. 2023 odůvodnila s tím, že je podává z důvodu uvedeného v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. V prvé řadě žalovaná uvedla, že je přesvědčena, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval skutkovými tvrzeními žalované, které se týkaly toho, že žalobkyně na žalovanou vyvíjela nátlak a vyhrožovala jí mnohamilionovými sankcemi, a taktéž důkazy, které žalovaná za účelem prokázání svých tvrzení navrhla. Žalovaná zopakovala, že v rámci jednání o napojení na kanalizační řad přislíbila žalobkyni, že se bude podílet náklady v celkové výši 60 000 Kč, které by musela stejně vynaložit. Pokud tedy žalobkyně požadovala vyšší částku, pak se domnívala a stále domnívá, že by došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení na úkor žalované. Tuto nabídku žalované žalobkyně odsouhlasila, následně ale začala podmínky měnit, a to právě z titulu svého procesního postavení, na které se v průběhu jednání odvolávala, a využila tak tísně žalované, která v té době měla již stanovený termín pro zhotovení a realizaci svého projektu, přičemž žalobkyně si byla vědoma toho, že žalované by v případě prodlení hrozily mnohamilionové smluvní pokuty a této skutečnosti zneužila ve svůj prospěch. Žalovaná tedy byla v situaci, že v případě, pokud by nepřistoupila na návrh žalobkyně, aby se podílela vyšší částkou na realizaci kanalizačního řadu, pak by jí nebyl ze strany žalobkyně udělen souhlas k následné kolaudaci kanalizačního řadu, o čemž se žalobkyně rovněž mimochodem zmínila. V takovém případě by se žalovaná ocitla v prodlení s předáním kanalizačních přípojek klientům, a musela by nést smluvní pokuty za prodlení v řádech milionů korun českých. Proto jí nezbylo nic jiného, než s návrhem žalobkyně souhlasit. V zápise z jednání ze dne 27. 7. 2020, na který žalovaná poukázala před soudem prvního stupně, sice není uvedeno původně domluvených 60 000 Kč, je z něj ale dle žalované patrné, že žalovaná byla v pozici značně slabší strany a jako kompromis nabídla doplatit k původní domluvené částce dalších 35 000 Kč Ani to však žalobkyni nestačilo, kdy je patrné, že to byla právě žalobkyně, která byla iniciátorem všech jednání. Těmito skutečnostmi se však soud prvního stupně zabývat odmítl, ačkoli je žalovaná přesvědčena, že dostatečně určitě uvedla skutková tvrzení a k těm také navrhla důkazy. Soud prvního stupně ale navržené listinné důkazy a ani svědecké výpovědi o tom, jakým způsobem žalobkyně s žalovanou jednala předtím, než žalovaná pod nátlakem žalobkyně nakonec souhlasila s částkou 180 000 Kč, neprovedl, kdy navíc žalobkyně popřela, že by se nějaké jednání, při kterém bylo odsouhlaseno 60 000 Kč vůbec mělo konat, a odmítla taktéž sdělit nacionále osob, které se účastnily jednání mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná je tedy přesvědčena, že za situace, pokud by se soud prvního stupně dostatečně zabýval navrhovanými důkazy, bylo by prokázáno, že žalobkyně zneužila svého postavení silnější strany, a žalovaná tak jednala v tísni. Na takové jednání se hledí od počátku jako na jednání neplatné a neúčinné, které nemůže jednotlivé účastníky zavazovat a nutit k právnímu jednání, které je zjevně neopodstatněné. V souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, může dle žalované za určitých podmínek svědčit právní ochrana dle ust. § 433 o. z. i ve vztahu dvou podnikatelů. Nelze tudíž vyloučit, že i v případě jednání dvou podnikatelů, bude zákonná ochrana jednomu z podnikatelů dle ust. § 433 o. z. přináležet. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že je přesvědčena, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu a věc správně právně posoudil a žalované správně uložil povinnost žalobkyni částku 180 000 Kč na podkladě smlouvy uzavřené mezi účastnicemi ze dne 12. 8. 2020 zaplatit, jelikož žalobkyně své povinnosti z této smlouvy před podáním žaloby splnila, ovšem žalovaná nikoli. Dále poukázala na to, jakým způsobem soud v odstavci 24. napadeného rozsudku své závěry odůvodnil a podotkla, že autorem smlouvy ze dne 12. 8. 2020 byla žalovaná a nikoli žalobkyně a že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že uzavření smlouvy předcházelo standardní vyjednávání o podmínkách smlouvy, a tudíž nyní žalovaná rozporuje platnost smlouvy, kterou sama vyhotovila a o které dlouhodobě až do podání žaloby komunikovala tak, že ji chce uzavřít a řídit se jí. Žalovaná v průběhu řízení odkazovala na tvrzenou dřívější dohodu, která měla být mezi účastnicemi uzavřena ohledně jejího příspěvku na vybudování kanalizace v částce 60 000 Kč s tím ale, že žalobkyně takové tvrzení odmítala a odmítá, neboť první částkou, která byla mezi účastníky řešena, byla částka ve výši 95 000 Kč navržená ze strany žalované, kterou ale žalobkyně neakceptovala. Dle žalobkyně také žalovaná nereagovala řádně na výzvu soudu prvního stupně k doplnění jejích tvrzení, přičemž rovněž jí předložené důkazy žádná taková její tvrzení neprokazovaly a převážně ani s předmětem sporu nesouvisely. Soud prvního stupně rovněž zdůvodnil, z jakého důvodu důkazy navržené ze strany žalované neprováděl, přičemž s těmito závěry se žalobkyně ztotožňuje. K tomu podotkla, že z nekonkrétních tvrzení žalované bylo možné vysledovat, že k uzavření dohody o příspěvku ve výši 60 000 Kč mělo dojít před uzavřením smlouvy ze dne 12. 8. 2020, a i pokud by v teoretické rovině byla taková dohoda skutečně uzavřena, byla by zcela nepochybně nahrazena novým právním jednáním, a to smlouvou ze dne 12. 8. 2020, a tedy tvrzená předchozí dohoda by tak či onak zanikla privativní novací. Žalovanou tvrzená existence dohody o příspěvku ve výši 60 000 Kč by tedy na právní posouzení věci a výsledek sporu vliv neměla. 4. Pokud jde o tvrzení žalované ohledně nátlaku žalobkyně na žalovanou a výhrůžky mnohamilionovými sankcemi, pak žalobkyně uvedla, že neměla povědomí o smluvních vztazích, které měla žalovaná uzavřené se svými klienty, natož aby znala konkrétní ujednání sankcí z takových smluv. K otázce kolaudace kanalizačního řadu dále uvedla, že o kolaudaci nerozhodovala, neboť tuto kompetenci má [stát. instituce], nikoli žalobkyně jako obec, přičemž ani nehodlala a nečinila žalované žádné problémy v souvislosti s kolaudací kanalizace, neboť naopak dělala vše pro to, aby kolaudace kanalizace byla provedena v co nejkratším termínu a problém s kolaudací si způsobila sama žalovaná, neboť žádost spolu s přílohami neobsahovala předepsané náležitosti. 5. Žalobkyně se ztotožnila rovněž s právním posouzením námitek uplatněných ze strany žalované okresním soudem ohledně uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a zneužití postavení slabší smluvní strany, neboť jde o závěry správné, odůvodněné v souladu s judikaturou vyšších soudů a právní teorií. Žalovaná dle žalobkyně v rámci své argumentace záměrně přehlíží, že je podnikatelem, a proto jsou na ni kladeny vyšší nároky než na spotřebitele, zatímco žalobkyně je veřejnou korporací a nikoli podnikatelkou. Lze si jen obtížně představit, jak by se v praxi mělo realizovat tvrzení žalované, že žalobkyně je také podnikatelkou, tedy že v rámci správy svého majetku (rekonstrukce kanalizace) podniká, tedy vyvíjí soustavně a samostatně činnost za účelem dosažení zisku. Takový závěr považuje žalobkyně za absurdní. Dle žalobkyně je rovněž nepochybné, že žalovaná jakožto podnikatelka, která smlouvu vyhotovila, nemůže být slabší smluvní stranou dle § 433 o. z. a současně je vyloučena také aplikace ust. § 1793 až 1796 o. z. I pokud by však aplikace právě uvedených právních institutů byla teoreticky možná, nebyly by pro ni v žádném případě naplněny podmínky. Totožný právní závěr je možné uvést i k údajnému rozporu smlouvy s dobrými mravy, a to s ohledem na podmínky a intenzitu, které pro rozpor právního jednání s dobrými mravy dlouhodobě dovozuje judikatura vyšších soudů. Dle žalobkyně byla tedy smlouva ze dne 12. 8. 2020 uzavřena mezi účastnicemi platně, účastnice zavazuje a ty se smlouvou mají řídit. Žalobkyně se také smlouvou řídila, ovšem žalovaná nikoli. Pokud by žalovaná uzavírala smlouvu s vědomím, že hodlá žalobkyni nakonec uhradit pouze částku 60 000 Kč, pak nejenže uzavírala smlouvu s mentální výhradou, ale současně dlouhodobě uváděla žalobkyni v omyl. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud