13 CO 324/2023-50 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci – pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], a k pozemku parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], pro [katastrální uzemí], vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] (výrok I), nařídil soudní prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky v podílu 3/4 z výtěžku pro žalobce a 1/4 z výtěžku pro žalovaného (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), oba účastníky zavázal povinností zaplatit na nákladech řízení České republice – Okresnímu soudu Domažlice částku 4 850 Kč ze záloh složených účastníky ve výši 5 000 Kč (výrok IV) a dále rozhodl o vrácení oběma účastníkům části nespotřebované zálohy ve výši 150 Kč každému z nich, jež byly jimi zaplaceny na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 4. 2023, č. j. 20 C 40/2023-15 (výrok V, VI). Nákladové výroky byly postaveny na poměření úspěchu účastníků v řízení, kdy soud uzavřel, že výsledek sporu byl pro účastníky řízení stejný, proto s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich nepřiznal ve vzájemném vztahu náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o tom, že se účastníci řízení budou podílet stejnou měrou na náhradě nákladů státu podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Na rozhodnutí o náhradě nákladů mezi účastníky řízení soud také aplikoval aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu (odkaz na nález sp. zn. I ÚS 262/20 či nález sp. zn. IV ÚS 404/22), v níž je konstatováno, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení v tomto typu sporu není možné vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nemohou-li účastníci řízení zcela svými procesními návrhy ovlivnit jeho výsledek. Žádná z procesních stran výsledkem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví po finanční stránce nic neztrácí, obě strany odcházejí od soudu se stejnou majetkovou hodnotou (k okamžiku rozhodnutí ve věci), s níž do sporu vstoupily. Předmětné řízení tedy bylo řízením s totožným postavením žalobce i žalovaného (tzv. iudicium duplex), v němž se neuplatní na rozhodnutí o nákladech řízení zásada procesního úspěchu některého z účastníků řízení. V řízení nevyšly najevo takové okolnosti (např. obstrukční chování spoluvlastníka, šikanózní výkon práva), jež by přivodily odklon od shora popsaného způsobu rozhodnutí o těchto nákladech. 2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalovaný nesouhlas s nákladovými výroky III až VI rozsudku soudu prvního stupně. Žádal zohlednění té skutečnosti, že nezavdal příčinu ke vzniku sporu. Žalovaný nevěděl o záměru žalobce na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, nebyl před podáním žaloby žalobcem nikterak kontaktován, přičemž věc mohla být vyřešena bez účasti soudu a vzniku nákladů za zpracování znaleckého posudku a nákladů za právní zastoupení žalovaného. Za popsaného stavu nárokoval žalovaný přiznání mu náhrady nákladů ve výši 37 211,20 Kč za řízení před soudem prvního stupně, zavázání žalobce k plné úhradě nákladů státu a vyslovil požadavek na vrácení mu jím zaplacené zálohy na náklady na zpracování znaleckého posudku. V tomto smyslu navrhl žalovaný změnu odvoláním napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně a s úspěchem v odvolacím řízení žádal rovněž přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. 3. Žalobce, jenž se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhl potvrzení odvoláním napadených výroků tohoto rozhodnutí, které považoval za věcně správné. Měl za to, že žalovaný již tím, že koupil předmětný třetinový podíl na nemovitostech v insolvenčním řízení, zavdal příčinu k podání žaloby. Žalobce podal návrh na vypořádání spoluvlastnictví poté, co se dozvěděl o zápisu spoluvlastnictví žalovaného do katastru nemovitostí. Žalovaný jistě nekupoval třetinový podíl na nemovitostech za tím účelem, aby nemovitosti užíval či odkoupil většinový podíl na nemovitostech od žalobce. Od samého počátku vzniku spoluvlastnictví sledoval žalovaný prodej svého menšinového podílu za cenu vyšší, než za kterou nabyl tento podíl na nemovitostech. Nelze proto pochybovat o tom, že žalobce a žalovaný se nikdy nemohli dohodnout mimosoudně na odkoupení spoluvlastnických podílů a nejlepším možným řešením bylo nařídit prodej nemovitostí ve veřejné dražbě, jak to učinil soud prvního stupně ve vydaném rozsudku. 4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a aniž by podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. musel nařídit odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. Řízení o vypořádání spoluvlastnictví má zvláštní povahu, neboť jde o tzv. iudicium duplex, tedy o řízení, které může být zahájeno k návrhu kteréhokoli ze spoluvlastníků a přes formální označení, jež odpovídá znění zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal. Nejde tedy o„ klasické“ sporné řízení, v němž by jedna z proti sobě stojících stran musela vyhrát a druhá prohrát. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájeno na základě žaloby kteréhokoli spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat. Nedohodnou-li se spoluvlastníci na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, má každý z nich právo obrátit se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozhodnutí nesetrvávat nadále ve spoluvlastnickém vztahu je svobodným rozhodnutím spoluvlastníka, jehož vlastnické právo je chráněno čl. 11 odst. 1 Listiny, ovšem stejnou měrou jako vlastnické právo kohokoli jiného, tedy i ostatních spoluvlastníků. Ze zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, a tedy účast spoluvlastníka nelze vynucovat proti jeho vůli, přitom vyplývá rovněž to, že žádný ze spoluvlastníků nemůže být sankcionován pro svůj návrh na oddělení ze spoluvlastnictví či na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (vyjma případů šikanózního návrhu, respektive případů zneužití práva). Zároveň platí, že nikoho nelze nutit k uzavření mimosoudní dohody (ať již se jí brání z objektivních, nebo subjektivních důvodů), ačkoliv je smírné vyřešení věci žádoucí. Soud není vázán návrhy účastníků na vypořádání spoluvlastnictví (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), je vázán pouze zákonným pořadím jednotlivých možností vypořádání podle § 1143 a násl. občanského zákoníku (rozdělení věci, přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům za náhradu, nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě). Volba konkrétního způsobu vypořádání je v konečném důsledku na úvaze soudu, účastník řízení nad ním fakticky nemá kontrolu. Svůj návrh soudu sdělit může i nemusí, v průběhu řízení jej může měnit (například podle výsledků provedeného dokazování, zejména znaleckého zkoumání např. k (ne) dělitelnosti nemovité věci), aniž by změna návrhu žalobce byla považována za změnu žaloby podle § 95 o. s. ř., která by podléhala schválení soudu. Této povaze řízení o vypořádání spoluvlastnictví by pak mělo odpovídat i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (nález sp. zn. I ÚS 262/20, IV ÚS 404/22). 6. Z hlediska náhrady nákladů řízení u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno poukázat na skutečnost, že plný úspěch ve věci je dán pouze tehdy, zamítne-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku. V takovém případě lze hovořit o plném úspěchu či neúspěchu ve věci, čemuž by odpovídalo použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesní úspěch účastníka však podle recentní nálezové judikatury Ústavního soudu (viz předchozí bod) nelze odvozovat od výsledného způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Teprve ve fázi rozhodování o vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví se totiž naplno projeví povaha řízení iudicii duplicis, jehož specifika neodpovídají charakteristickým znakům civilního sporu v režimu občanského soudního řádu, a v důsledku toho je stanovování úspěchu jednotlivých účastníků ve věci pro účely rozhodnutí o nákladech řízení velmi obtížné. Vzhledem k tomu, že soud není vázán návrhem žalobce, jde-li o konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je vázán posloupností uvedenou v § 1143 a násl. občanského zákoníku, není logické odvíjet procesní úspěch ve věci od toho, co bylo mezi účastníky sporné, a k čemu tedy bylo vedeno dokazování (obvykle právě konkrétní možnosti způsobu vypořádání). Nadto žádná z procesních stran výsledkem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po finanční stránce neztrácí, obě odcházejí od soudu se stejnou majetkovou hodnotou (k okamžiku rozhodnutí ve věci), se kterou do něj vstoupily. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není možné vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nemohou-li účastníci řízení zcela svými procesními návrhy ovlivnit jeho výsledek. Žádnému z účastníků řízení taktéž nelze klást k t