13 Co 424/2023-249 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům), k pozemku p. [číslo] dále ke spoluvlastnickému podílu o velikosti [číslo] na pozemku p. [číslo] spoluvlastnickému podílu o velikosti [číslo] na pozemku p. č. st. [anonymizováno], vše v k. ú. [anonymizováno], [územní celek] (výrok I), uvedené nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 4 410 000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo (výrok IV) a o státem zálohovaných nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením (výrok V) a stejným způsobem rozhodl i o povinnosti žalovaného k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení. (výrok VI). Soud prvního stupně k návrhu žalobkyně rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitým věcem, které účastníci původně nabyli do společného jmění manželů, které však nebylo v zákonné lhůtě tří let po zániku jejich manželství rozvodem vypořádáno, proto ve smyslu ust. § 741 písm. b) o. z. přešly do jejich podílového spoluvlastnictví. Za situace, kdy ani jeden z účastníků nechtěl setrvat ve spoluvlastnictví a jak žalobkyně, tak žalovaný, požadovali, aby spoluvlastnictví bylo ve smyslu ust. § 1140 odst. 1, 2 o. z. zrušeno, přičemž každý z účastníků požadoval přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví, kdy rovněž měl soud za prokázané, že reálné rozdělení předmětných nemovitých věcí možné není a u obou účastníků soud po provedeném důkazním řízení zjistil, že oba mají možnost výplaty podílu na předmětných nemovitostech druhému z účastníků v krátké době a že oba účastníci mají dostatečný příjem k úhradě běžných výdajů spojených s provozem předmětných nemovitostí, zvažoval soud při úvaze o přikázání předmětných nemovitostí tomu kterému z účastníků další kritéria a vyšel podpůrně z ust. § 742 odst. 1 písm. d) o. z., tj. potřeby nezaopatřených dětí. Při zjištění, že nezletilé děti účastníků, které po rozvodu manželství byly svěřeny do péče žalobkyně, vyrůstají v předmětném domě od malička, jsou v místě zvyklé, v domě bydlí s žalobkyní, proto soud s ohledem na uvedené skutečnosti shledal přikázání předmětných nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně za účelnější řešení respektující především zájem nezletilých dětí účastníků. K odůvodnění výroku IV dotčeného odvoláním žalobkyně odkázal soud prvního stupně na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a právní názor vyjádření v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 262/20 a nově na právní názor vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, č. j. P ÚS-st 59/23, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 302/2023 Ústavní soud uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch, a je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení, souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému z účastníků, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Soud pak v daném řízení žádné zvláštní důvody pro jiné rozhodnutí o nákladech řízení než postupem dle § 142 odst. 2 o.s.ř. neshledal. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo. 2. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně do nákladového výroku IV a dále výroku V stanovující shodně jako žalovanému povinnost k úhradě i státem zálohovaných nákladů, jejíž výše bude uvedena v samostatném rozhodnutí, podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně nesouhlasila s nepřiznáním jí náhrady nákladů řízení vůči žalovanému a stanovení jí povinnosti, shodně jako žalovanému, k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení s odkazem na sjednocující stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023. Konstatovala, že si je vědoma závěrů shora uvedeného stanoviska, nicméně dle jejího názoru byly jednáním žalovaného naplněny nejméně dva důvody, které Ústavní soud označil jako zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků, a to konkrétně obstrukční chování některého ze spoluvlastníků a nezájem o konstruktivní vyřešení věci. V odvolání popsala vývoj sporu s tím, že manželství účastníků bylo rozvedeno 13. 7. 2017 a žalovaný po rozvodu s různou četností dům užíval, přičemž žalobkyně se mnohokrát snažila s žalovaným dohodnout otázku dalšího uspořádání jejich vztahů, když dům nebyl stavebně rozdělen na samostatné jednotky a účastníci se tak i po rozvodu potkávali v témže prostoru, ačkoliv partnersky spolu nežili a nevedli společnou domácnost. Žalovaný však jakékoliv řešení odmítal, na první návrh na vypořádání spoluvlastnictví zaslaný zástupcem žalobkyně žalovanému 19. 5. 2021 nereagoval, na druhý návrh žalovanému zaslaný 22. 9. 2022 reagoval prostřednictvím svého zástupce v říjnu 2022, kdy návrh odmítl, aniž by uvedl, co je důvodem jeho nesouhlasu, zda nesouhlasí s navrženým způsobem vypořádání, výší vypořádacího podílu nebo zrušením spoluvlastnictví jako takového. Až tehdy se žalobkyně obrátila na soud, když bylo zřejmé, že žalovaný nemá zájem na jakémkoliv vypořádání spoluvlastnictví mimosoudní cestou. Přístup žalovaného tak nelze považovat za konstruktivní, když veškerá iniciativa na nalezení mimosoudního řešení vycházela ze strany žalobkyně a žalovaný její návrhy bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl. Dle žalobkyně obstrukční tendence žalovaného se projevily i v samotném soudním řízení, když žalovaný při jednání před soudem dne 17. 1. 2023 předložil znalecký posudek, vypracovaný znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] již půl roku před projednáním věci u soudu, který vyvracel závěry znaleckého posudku předloženého žalobkyní, který mu žalobkyně zasílala v rámci návrhu na vypořádání před podáním žaloby. V podstatě do té doby žalovaný žalobkyni nesdělil, jaká je jeho představa vypořádání spoluvlastnictví, ač se zjevně na vypořádání připravoval. Dle žalobkyně tím žalovaný do jisté míry zmařil jednání u soudu dne 17. 1. 2023, prvoinstanční soud tak měl uplatnit ust. § 147 odst. 1 o.s.ř., a zároveň také došlo i k prodloužení doby trvání soudního řízení, což dle názoru žalobkyně žalovanému vyhovovalo s ohledem na jeho dosavadní pasivní postoj k vypořádání. Z těchto důvodů by žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení, a když ne v plném rozsahu, tak alespoň zčásti, týkající se zmařeného jednání 17. 1. 2023. Součástí odvolání pak žalobkyně učinila vyčíslení nákladů vzniklých jí v řízení před soudem prvního stupně, když šlo o 10 specifikovaných právních jednání dle § 11 a.t., při tarifní hodnotě 4 410 000 Kč činí odměna advokáta za 1 úkon právní služby 25 940 Kč, dále 10 režijních paušálů ke každému z úkonů, DPH a zaplacený soudní poplatek. Celkem náklady řízení před soudem prvního stupně žalobkyně vyčíslila na částku 324 504 Kč. Navrhla změnu napadeného rozsudku ve výroku IV tak, že žalovanému bude uložena povinnost uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 324 504 Kč a výrok V ukládající povinnost žalobkyni k úhradě státem zálohovaných nákladů řízení bude zrušen a zároveň i žalovanému bude uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, když měl za to, že nalézací soud otázku náhrady nákladů řízení posoudil zcela právně správně. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví platí obecné pravidlo, podle kterého každý z účastníků nese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které vyplývá ze sjednocujícího Stanoviska Ústavního soudu z 13. 9. 2023, podle něhož soud prvního stupně správně postupoval. Dále vyjádření obsahuje již jen citaci nosných myšlenek odkazovaného Stanoviska Ústavního soudu, a to že tzv.„ spor“ o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájen na základě žaloby kteréhokoliv spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat, že míra úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení o vypořádání spoluvlastnictví je proto z majetkového hlediska srovnatelná, protože v tomto řízení objektivně není„ vítěze“ ani„ poraženého“, že poměřování úspěšnosti účastníků řízení o vypořádání zrušeného spoluvlastnictví podle kritérií„ klasického“ sporného řízení je tedy nepřiléhavé a neodpovídá jeho ústavněprávním, hmotněprávním ani procesním specifikům. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně s žalovaným setrvávali do doby podání žaloby žalobkyní v podílovém spoluvlastnictví po d