14 CO 182/2023-224 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně vypořádal společné jmění účastníků tak, že pozemek st. [anonymizováno] s domem [adresa] v [katastrální uzemí] [anonymizováno] a obci [obec] (dále jen„ dům“) a dluh z úvěru vůči [právnická osoba] podle úvěrové smlouvy č. [anonymizováno] ve výši 901 395,22 Kč přikázal do výlučného jmění žalované, jíž uložil zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 1 473 136,77 Kč (výroky I, II a III), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV) a každému z nich uložil nahradit státu náklady řízení ve výši 2 437,50 Kč (výroky V a VI). Dospěl k závěru, že při stanovení obvyklé ceny domu nelze přihlížet k nynější služebnosti bytu ve prospěch dcery žalované, neboť v době zániku společného jmění dům touto služebností zatížen nebyl a rodiče žalované tehdy byt v přízemí domu (dále jen„ byt“) užívali jen na základě osobního závazku. Na to, aby na základě dohody o vzniku věcného břemene ze dne 13. 2. 2008 podali návrh na vklad do katastru nemovitostí, měli dvanáct let; jestliže návrh podali až v roce 2020, učinili tak již jen s cílem snížit ve prospěch žalované hodnotu domu. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že každému z účastníků se dostalo poloviny společného majetku a nelze tedy hovořit o převážném úspěchu jednoho z nich. 2. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání, namítaje, že dohoda ze dne 13. 2. 2008 obsahovala nejen závazek poskytnout jejím rodičům doživotní bezplatné užívání bytu, ale i vzájemný závazek jejího otce poukázat částku 1 400 000 Kč na rekonstrukci domu. Tato dohoda byla po celou dobu od jejího uzavření oběma stranami plněna, její rodiče v bytě nerušeně bydleli a částku 1 400 000 Kč skutečně poskytli, a to na účet žalobce. Podali-li návrh na vklad služebnosti do katastru až v roce 2020, učinili tak proto, že žalobce se po rozvodu začal domáhat vyplacení podílu na domu; otec žalované netušil, jak spor dopadne, a proto si v zájmu právní jistoty nechal služebnost do katastru vložit. Závěr, že v době rozvodu dům nebyl zatížen, je extrémně nespravedlivý, nehledě na to, že při vypořádání společného jmění manželů se vychází ze stavu věci a její ceny v době rozhodování soudu. Žalovaná navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že na vyrovnání žalobcova podílu jí bude uloženo zaplatit pouze 726 136,77 Kč a bude jí přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že služebnost bytu vskutku nemůže být brána v potaz, neboť v době zániku společného jmění na domu nevázla. Její vklad do katastru pro rozvodu byl vskutku účelový a měl souvislost s tímto soudním sporem, který tehdy již probíhal; již na jeho počátku měl otec žalované povědomí o tom, že žalobce nechce dům nabýt do svého výlučného vlastnictví. Nelze také přehlédnout, že oprávněnou ze služebnosti je nyní dcera žalované, jejíž užívání však – na rozdíl od rodičů žalované – nebylo sjednáno jako bezplatné, jedná se tedy o užívání úplatné, což musí být zohledněno v obvyklé ceně domu. 4. Odvolání je důvodné. 5. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz dohodou o vzniku věcného břemene ze dne 13. 2. 2008 (č. l. 22 spisu), z níž zjistil, že tohoto dne uzavřeli účastníci jako povinní s rodiči žalované jako oprávněnými dohodu, jíž jim zřídili věcné břemeno doživotního bezplatného užívání bytu. Dále bylo sjednáno, že v případě jejich úmrtí jejich vnučka [jméno] [příjmení]„ je dále oprávněna užívat uvedené prostory“ až do té doby, než se sama ze své vůle tohoto práva vzdá. Dohoda obsahuje také souhlas oprávněného s tím, že částka 1 400 000 Kč„ za prodej domu“ bude poukázána na jeho rekonstrukci. Odvolací soud dále podle § 213 odst. 4 a § 213a odst. 1 o. s. ř. doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí ke dni 13. 9. 2022 (č. l. 212-213 spisu), z nějž zjistil, že v katastru je nyní k domu zapsáno věcné břemeno užívání ve prospěch otce žalované, vložené s účinky ke dni 9. 3. 2020, a věcné břemeno užívání ve prospěch dcery žalované, vložené s účinky ke dni 20. 6. 2022. 6. Na základě těchto důkazů ve spojení s těmi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které nebyly odvoláním zpochybněny a z nichž odvolací soud vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že argumentům žalované je třeba přisvědčit. 7. Předmětem sporu v odvolacím řízení byla otázka, zda při stanovení obvyklé ceny domu pro účely jeho vypořádání má nebo nemá být přihlédnuto ke služebnosti bytu, jíž je dům zatížen v současnosti, v době zániku společného jmění jí však zatížen nebyl. 8. Soudní praxe byla v minulosti dlouhodobě ustálena na tom, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání společného jmění manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku společného jmění (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972, str. 263-264). Tento závěr vycházel z úvahy, že není spravedlivé, aby při stanovení obvyklé ceny věci bylo přihlíženo ke snížení nebo zvýšení obvyklé ceny věci nastalému po zániku společného jmění z důvodů, které jsou přičitatelné jen jednomu z manželů, a to tomu, kterému bude věc přikázána. Výjimky z tohoto pravidla soudní praxe připouštěla v případech, jimž je společné právě to, že ke snížení nebo zvýšení obvyklé ceny věci po zániku společného jmění došlo z důvodů přičitatelných oběma manželům – kupříkladu při poklesu ceny věci v důsledku jejího neudržování a neužívání oběma účastníky, jestliže tento stav nezavinil výlučně jeden z nich, nebo při nárůstu ceny věci v důsledku jejího zhodnocení ze zdrojů společného jmění manželů, kupříkladu investicemi ze společných úspor účastníků. Naopak zhodnocení společné věci ze zdrojů nikoliv společných, jež netvořily společné jmění, na obvyklou cenu věci pro účely vypořádání společného jmění mít vliv nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2001). 9. Výše uvedené pravidlo bylo následně převzato do pozitivní úpravy, jež s účinností od 1. 1. 2014 stanoví, že o vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění (§ 740 věta druhá o. z.). Na úvahách, jež k formulaci tohoto závěru vedly, se však nic nezměnilo, a proto je třeba i toto nové ustanovení vykládat tak, že stav věci v době zániku společného jmění je relevantní pouze tam, kde jeho následné změny jsou přičitatelné výlučně jednomu z manželů, a to tomu, jemuž bude věc přikázána. Judikatura Nejvyššího soudu následně dospěla k závěru, že navzdory výslovnému textu zákona se při vypořádání společného jmění zaniklého za účinnosti nové úpravy zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu; směrnice zakotvená v ustanovení § 740 věty druhé o. z. tedy není pravidlem, nýbrž výjimkou z opačného, judikaturou nově formulovaného pravidla (viz rozsudek ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/ 2020, nebo rozsudek ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3089/2022). Z nového pravidla připouští judikatura výjimky, a to právě v případech, kdy ke změnám stavu věci po zániku společného jmění došlo z důvodů přičitatelných jen jednomu z bývalých manželů. Ve výsledku se tedy na celkovém nahlížení na tyto případy nic nezměnilo – tam, kde se po zániku společného jmění stav věci změnil z důvodu přičitatelného jen jednomu z bývalých manželů (který po zániku společného jmění věc poškodil, zatížil právem třetí osoby, zhodnotil vlastními výlučnými prostředky apod.), se má vycházet při vypořádání ze stavu věci ke dni zániku společného jmění, má-li být věc přikázána tomuto manželu. Tam, kde se po zániku společného jmění stav věci změnil z důvodů přičitatelných oběma manželům (kteří věc po zániku společného jmění neužívali a nechali ji zchátrat, oba ji zatížili právem třetí osoby, zhodnotili ji prostředky patřícími do dosud nevypořádaného společného jmění apod.), je třeba vycházet při vypořádání ze stavu věci ke dni vypořádání. 10. Tyto závěry jsou významné i v souzené věci. Žalobci je třeba přisvědčit, že v době zániku společného jmění, nastalého rozvodem účastníků vysloveným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 4. 2019, č. j. 19 C 70/2019-29, nabyvším právní moci dne 15. 4. 2019, dům služebností bytu (§ 1297 a násl. o. z.) zatížen nebyl. Dohoda o vzniku věcného břemene byla sice uzavřena již dne 13. 2. 2008, návrh na vklad služebnosti do katastru byl však podán až po rozvodu, a to ve prospěch rodičů žalované dne 9. 3. 2020 a ve prospěch její dcery dne 20. 6. 2022. Žalobci lze přisvědčit i v tom, že v době zániku společného jmění užívali rodiče žalované byt nikoli na základě této služebnosti (která tehdy ještě neexistovala), nýbrž na základě ústního (případně konkludentního) souhlasu účastníků, který nelze posoudit jinak než jako – velmi snadno ukončitelnou – výprosu (§ 2189 a násl. o. z.); dohodou ze dne