25 CO 26/2023-63 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ve výši 14 418 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi žalovanou a žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne 1. 10. 2017. Věřitel na základě této smlouvy poskytl žalované zápůjčku ve výši 8 000 Kč, žalovaná se ji zavázala splatit spolu se souhrnným poplatkem 7 233 Kč v 60 týdenních splátkách, takže celkem měla na dluh uhradit částku 15 233 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval kapitalizovaný úrok ve výši 1 431 Kč, poplatek za zpracování úvěru 2 436 Kč a poplatek za komfortní splácení ve výši 3 366 Kč. Soud prvního stupně shledal, že smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku i ve smyslu komunitárního práva. Ve smlouvě byly dohodnuty nepřiměřené podmínky, které pro žalovanou jako spotřebitelku nebyly závazné, samotný text smlouvy těžko mohla ovlivnit. Okolnosti uzavření smlouvy soud nemohl zjistit, nebylo mu známo, v jakém postavení se oba účastníci smlouvy nacházeli, nicméně bylo zřejmé, že slabší smluvní stranou byla právě žalovaná. Žalobce nezjišťoval ekonomickou schopnost žalované splácet úvěr v dohodnutých částkách a termínech, alespoň to soudu nedoložil. Soud prvního stupně měl proto vážné pochybnosti o poctivosti žalobcova jednání. Žalobce požadoval po žalované poplatky, aniž by bylo uvedeno, jak byly určeny a proč právě v této výši, nicméně bylo zřejmé, že poplatek za zápůjčku dosahuje téměř 91 % zapůjčené jistiny. Výši celkových nákladů spotřebitelského úvěru vztažmo k půjčené částce považoval soud prvního stupně za odporující dobrým mravům. Žalobce měl tedy z neplatné smlouvy právo pouze na úhradu jistiny se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, ale žalovaná mu již uhradila částku, která převyšovala poskytnutou jistinu, proto soud prvního stupně žalobu zamítl v celém rozsahu. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že souhrnný poplatek zahrnuje vedle úroku i další platby. Žalovaný byl s jednotlivými ujednáními seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace při podpisu standardních informací o spotřebitelském úvěru, v nich i ve smlouvě byla jasně a srozumitelně uvedena celková dlužná částka. Veškerá smluvní ujednání musela být žalovanému zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, a proto jsou smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. I pokud by daná ustanovení měla projít testem přiměřenosti, pak by podle žalobcova názoru obstála. Účastníci uzavřeli smlouvu dobrovolně, na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. Placení úroků je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Vzhledem k povaze předmětné smlouvy je zřejmé, že úroková sazba musela být sjednána vyšší, než jaká byla obvyklá úroková míra bank. Úroková sazba byla stanovena v souladu s platnými právními předpisy i s judikaturou. Obvyklou výši úroků nelze posuzovat podle databáze ARAD, neboť daný typ smluv v ní není zachycen a výsledné údaje jsou pro účely spotřebitelských smluv zkreslené. I kdyby soud vyšel z databáze ARAD, musel by dojít k závěru, že v daném případě šlo o běžnou výši úroku. Pokud měl soud prvního stupně za to, že úrok byl dohodnut v nepřiměřené výši, tak jej měl moderovat. Ostatní poplatky byly sjednány v souladu se smluvními podmínkami, jejich výše nebyla ve smlouvě předtištěna a závisela i na vůli druhé smluvní strany. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě. 5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě. 6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 9. Souhrnný poplatek bylo třeba posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak chyběl prostor pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku. 10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel