25 CO 311/2020-96 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 31 155,11 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 11 463,89 Kč s úroky a zákonnými úroky z prodlení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru [číslo] žalovaným podepsanou dne [datum], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný byl zavázán úvěr splácet spolu s úroky ve výši 108,77 % ročně ve 48 měsíčních splátkách. Žalovaný však uhradil jednu splátku ve výši 2 671 Kč a dále řádně neplnil. Úvěr byl zesplatněn ke dni 19. 11. 2019 a dle smluvních ujednání ke dni zesplatnění úvěru celá nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění se staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu v celkové výši 47 394,96 Kč byl žalovaný povinen zaplatit žalobci. Žalobci dále vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru. Žalobce požaduje i úhradu úroků a zákonných úroků z prodlení. Žalovaný po zesplatnění uhradil 6 173,89 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva, z níž žalobce odvozuje své nároky, je smlouvou absolutně neplatnou, a to pro její rozpor s dobrými mravy. Uvedl, že smlouva o úvěru obsahuje ujednání o úrokové sazbě 108,77 % jako efektivní, popř. 75,91 % ročně jako nominální, dále ujednání o smluvních pokutách v neprospěch dlužníka a dalších nákladech v souvislosti s prodlením, kdy výše roční procentní sazby nákladů činí 108,77 % a dále vytváří institut tzv. nové jistiny. Výše úroku sice byla sjednána transparentně, avšak ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními institucemi. Výše úroku převyšuje obvyklou úrokovou míru více než 12x u efektivní úrokové sazby a více než 8x u nominální úrokové sazby. Tedy pokud soud zhodnotil tyto okolnosti ve svém souhrnu, dospěl k závěru, že posuzovaná smlouva o úvěru je jednáním, které se příčí dobrým mravům. Obsah smlouvy vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je objektivně ve slabším postavení. Žalobce se může domáhat poskytnutých peněžních prostředků jako bezdůvodného obohacení, a pokud poskytl žalovanému částku 40 000 Kč a žalovaný uhradil částku 8 844,89 Kč, pak tyto mohou být započteny pouze na žalovanou jistinu. Nesplacená část jistiny tak činí 31 155,11 Kč, a proto bylo žalovanému uloženo tuto částku žalobci uhradit. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, které směřoval proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal úrok ve výši 20 % ročně z částky 39 859,40 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 153 849 Kč. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Dále je odvolání podáváno co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru ve výši 39 859,40 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 31 155,11 Kč, tedy v částce 8 704,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 859,40 Kč od 21. 11. 2019 do 16. 7. 2020, ve výši 10 % ročně z částky 8 704,29 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 31 155,11 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení. V odvolání namítá, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěru. Odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě 8 Co 36/2018, kdy tento soud dospěl k závěru, že sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Pokud pak jde o úrokovou sazbu, poukazuje, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvou ujednat a určit její obsah. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny. Sjednané úroky jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroku, mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která je zakotvena v § 574 OZ. V tomto odkazuje i na závěry Ústavního soudu ČR v rozhodnutí IV. ÚS 1783/11. Žalobce je tak přesvědčen, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje. Poukazuje dále na ustanovení § 1813 občanského zákoníku s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním, žalovaný byl se sazbou seznámen jednak předsmluvními formuláři a dále ve smlouvě samotné. Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřel. K výši přiměřenosti úroku a úrokové sazbě a aplikaci § 1813 občanského zákoníku poukazuje žalobkyně také na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 16 VSOL 656/2018. Je zřejmé, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. I přesto, kdyby soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577, které je ustanovením speciálním a které uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Ačkoliv je žalobce přesvědčen o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru v případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Dále namítá, že sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, kdy občanský zákoník zná v tomto případě tzv. neúměrné zkrácení podle § 1793 OZ. Toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. Dále nesouhlasí s názorem soudu, podle něhož je úvěrová smlouva neplatná jako celek pro tvrzený rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Má-li soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. Odkazuje na rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 1653/2009 a ust. § 1793, který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného zkrácení. Dále odkazuje na ustanovení § 2395 OZ, kdy je zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Není proto možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Dále poukazuje na to, že posuzoval-li by soud obvyklou výši úroku dle ARADu, pak má žalobce zato, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank. Hodnoty uváděné v databázi ARAD jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Nerozlišuje mezi úvěry dle jejich výše, úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů a tento fakt vede k tomu, že v porovnání s obvyklou zápůjční úrokovou sazbou je zápůjční úroková sazba v ARADu nižší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány nižší finanční částky, a vyšší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány vyšší či velmi vysoké finanční částky. Toto potvrzuje i Česká národní banka v dokumentu informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru. Databázi ARAD tedy nelze pro stanovení obvyklé úrokové míry použít. Žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré param