25 CO 74/2023-733 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 483 770,45 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně z částky 164 770,45 Kč od 2. 2. 2017 do zaplacení a z částky 319 000 Kč od 28. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl co do zaplacení částky 2 028 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,2 % denně od 2. 2. 2017 do zaplacení z částky 2 718 192,30 Kč, z částky 2 508 192,30 Kč od 28. 2. 2017 do 21. 12. 2018 a dále z částky 2 028 000 Kč od 22. 12. 2018 (výrok II). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 331 082,54 Kč (výrok III) a oběma účastníkům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu, žalobci ve výši částky 9 696,67 Kč (výrok IV) a žalovanému ve výši 2 264,19 Kč (výrok V). V odůvodnění rozsudku pak soud uvedl, že již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 34 C 207/2017-627, na který, pokud jde o skutkové přednesy účastníků, učiněná skutková zjištění a důkazy, o nichž jsou skutková zjištění opřena, a dále i na jejich hodnocení, odkazuje. Tento rozsudek byl ve výroku I a závislých výrocích zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2022, tedy v dalším řízení se jednalo stručně o zaplacení částky 2 511 770,45 Kč s tím, že jde o splátky ceny díla, proti níž je procesně započítávána smluvní pokuta. Zrušení dřívějšího rozsudku je postaveno na názoru, jímž je soud vázán, kdy odvolací soud vyslovil názor, že prodlení věřitele – objednatele s poskytnutím součinnosti zhotoviteli může být namístě jen tehdy, je-li objednatel zhotovitelem k poskytnutí součinnosti marně vyzván. Smlouva o dílo poskytování součinnosti neupravovala a žalobce krom požadavku zpevnění povrchu pro pojezd plošiny netvrdil a neprokazoval, zda a jakým způsobem žalovaného k poskytnutí potřebné součinnosti vyzýval, tedy byl žalobce k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyzván. Žalobce svoji obranu proti procesnímu zápočtu stavěl na tom, že žalovaný si musel být vědom toho, že žalobce nemůže pokračovat v provádění některých prací a že uděloval některé pokyny, v jejichž důsledku se práce žalobce na díle zdržely a rovněž též jej zdržely okolnosti vyšší moci, spočívající v nepříznivém počasí. Žalovaný si musel být vědom toho, že nelze provést montáž markýzy nad rampou, protože od 1. 9. 2016 technický dozor investora urgoval pokračování prací v prostoru rampy, která pak byla dokončena 14. 10. 2016, a teprve poté mohl žalobce přistoupit k její montáži. Kvůli nesplněnému a podmáčenému terénu došlo k uvíznutí montážní plošiny žalobce a k jejímu vytažení žalovaným. Požární roletu pak byl žalobce schopen namontovat až po dokončení vnitřní sádrokartonové stěny a kvůli absenci elektrického přívodu mohla být roleta uvedena do provozu až později. O tom žalovaný věděl. Má tak za to, že žalovaný byl informován o nepřipravenosti staveniště a vyzýván k nápravě. Žalobce také musel vyklidit na výzvu žalovaného dne 1. 8. 2016 své vybavení a materiál z haly za účelem přípravy pro betonáž podlahy. Žalobce neunesl břemeno tvrzení o tom, že by žalovaného vyzýval k poskytnutí součinnosti s prováděním díla i v jiných případech než při betonáži prostoru pod markýzou s odůvodněním, že stávající terén neumožňoval použití teleskopických plošin. O svém tvrzení však žalobce neunesl důkazní břemeno. Je pravdou, že žalobce nemohl dokončit markýzu nad rampou před 1. 1. 2016 z důvodu již vyložených v prvním rozsudku, avšak že by žalobce žalovaného k poskytnutí součinnosti ke zpevnění terénu vyzýval, se nepodává z žádného z provedených důkazů. Skutkový stav od vyhlášení prvního rozsudku tedy nedostál žádných změn. Všechny žalobcem naposledy navržené důkazy již byly provedeny dříve v řízení. Po právní stránce je pak soud vázán uvedeným právním názorem odvolacího soudu, tedy soud věc posoudil tak, že žalobce nevyzval v jednotlivých případech žalovaného k poskytnutí součinnosti s prováděním díla dle § 2591 věty první o. z. Žalovaný se nenacházel v prodlení podle § 1975 o. z. ani v době od 16. 8. 2016 do 1. 11. 2016, tj. 78 dní, a proto žalobce i v tomto období svůj dluh řádně a včas nesplnil. Žalovanému tedy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z ceny díla i za těchto 78 dnů. Ve faktuře [číslo] je proto po právu účtována smluvní pokuta za období od 16. 8. 2016 do 11. 11. 2016. Z toho důvodu výše druhé splátky ceny díla po částečném zániku žalované pohledávky zápočtem podle § 1982 odst. 2 věty první o. z. činí 164 770,45 Kč (2 192 770,45 Kč – 78 x 26 000 Kč) – srov. 52. odstavec prvního rozsudku. Žalobce má právo na zaplacení této částky a třetí splátky ceny díla ve výši 319 000 Kč, která zápočtem není dotčena. Z hlediska § 1982 odst. 1 věty druhé a odst. 2 věty druhé o. z. se druhá splátka ceny díla vyúčtovaná fakturou [číslo] stala splatnou 14. 11. 2016, ale stejný den se stala splnitelnou pohledávka na zaplacení smluvní pokuty účtovaná fakturou [číslo] která týž den došla žalobci. Část příslušenství odpovídající platbě ve výši 450 878,45 Kč odpovídající smluvnímu úroku z prodlení k faktuře [číslo] za období od 15. 11. 2016 do 1. 2. 2017 zanikla splněním podle § 1908 odst. 1 ještě před procesním zápočtem. Úrok za toto období, jelikož již jednou zanikl zaplacením, nemohl zaniknout později ještě podruhé započtením, proto i když účinky započtení měly nastat v okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení, s přihlédnutím k tomuto specifiku soud přisoudil žalobci smluvní úrok z prodlení ve výši 0,2 % z částky 164 770,45 Kč od 2. 2.2017 do zaplacení. Ve zbývající části úrokového příslušenství nad rámec přisouzeného soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení účastníků a státu soud rozhodl podle poměru úspěchu ve věci. 2. Proti rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaný. 3. Žalobce v podaném odvolání, které směřuje proti výroku II a závislým výrokům III a IV, uvádí, že za podstatnou vadu řízení považuje skutečnost, že soud prvního stupně odkazuje na první rozsudek vydaný dne 21. 2. 2022. Má za to, že tento postup je v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Podotýká, že první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen odvolacím soudem ve výrocích I, III, IV a V, a pokud tedy soud prvního stupně odkazuje na odůvodnění v dominantní části zrušeného rozsudku, lze toto aplikovat pouze na nezrušený výrok II rozsudku, ale již nikoliv na další části napadeného rozsudku. Z rozsudku tak není patrné jakými konkrétními důkazy, zjištěnými, hodnoceními a úvahami se soud řídil. Má za to, že soud prvního neúplně zjistil skutkový stav, poukazuje, že odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí nabádal k hodnocení pohledávky žalovaného na zaplacení smluvních pokut komplexním způsobem jako celku. Soud prvního stupně však svou činnost v dalším řízení zúžil pouze na posouzení optikou ust. § 1958 a § 2591 o. z. Poukazuje, že otázky vyšší moci a pokyny žalovaného nesouvisí s jakoukoliv činností žalobce, a tedy by měly být brány v potaz při celkovém hodnocení prodlení žalobce. Žalobce tyto argumenty zmiňuje, avšak nikterak se s nimi nevypořádá. Nedochází tak ke komplexnímu hodnocení nároku žalovaného na smluvní pokutu, což je v rozporu s pokynem odvolacího soudu. Má za to, že právě otázka vyšší moci se do celého sporu promítá velmi významně v podobě nevhodného terénu kolem stavby, na kterém dílo žalobce prováděl. Je tomu tak z pohledu institutu skryté překážky dle § 2627 o. z. Poukazuje, že nevhodnost místa se projevovala právě v okamžiku nevhodného počasí. Poukazuje dále na své dřívější tvrzení o tom, že pokud jde o vědomost žalovaného o tom, že žalobce nemůže pokračovat v provádění některých prací, jde o to, že právě prokázáním vědomosti o konkrétním problému mělo být prokázáno, že žalovaný na tento problém byl žalobcem upozorněn a vyzván k nápravě. Jak jinak by se žalovaný o takovém problému mohl dozvědět. Je tak logické, že v okamžiku, kdy informuji druhou stranu o jakémkoliv problému, současně požaduji i jeho nápravu. Soudu prvního stupně tato souvislost unikla. Má za to, že z důkazů je evidentní, že žalovaný byl informován o nepřipravenosti staveniště a vyzván k nápravě, když navržené důkazy evidentně prokazují vědomost žalovaného o těchto skutečnost, tedy žalobce plně unáší břemeno tvrzení. Má za to, že i případné nestanovení konkrétní lhůty nemůže mít za následek to, že by snad nevznikla povinnost žalovaného jako objednatele k součinnosti nebo by snad vznikla bez lhůty. Má za to, že jednání žalovaného, respektive neposkytnutí součinnosti, otázky vyšší moci, skrytých překážek, nevhodné věci a nevhodných příkazů žalovaného mají velmi významný vliv na zavinění žalobce jako porušující strany, a to jak samostatně, tak o to více ve svém souhrnu. V případě nezaviněného porušení povinností, kterému by v daném případě žalobce ani nemohl zabránit, jak bylo prokázáno v řízení, tak ani nepřichází v úvahu odpovědnost žalobce za porušení smluvní povinnosti – prodlení, a tedy ani nemohl vzniknout nárok žalovaného na smluvní pokutu uplatněnou v obraně. Pokud by však odvolací soud dospě