25 CO 98/2023-51 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou s ním uzavřela žalovaná dne [datum]. Na základě této smlouvy žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaná zavázala zaplatit spolu s úrokem ve výši 54,82 % p. a. ve 48 měsíčních splátkách po 5 175 Kč, takže celkem měla na dluh uhradit částku 248 400 Kč. Žalovaná se ocitla v prodlení s placením dluhu, na který uhradila jen 10 350 Kč, proto žalobce dluh zesplatnil a domáhal se zaplacení nové jistiny ve výši 112 204,17 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 14 922,60 Kč, nákladů za prodlení 600 Kč, kapitalizovaného úroku 3 483,84 Kč a dále, s ohledem na ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, úroku ve výši 11,75 % ročně. Podle soudu prvního stupně posuzovaná smlouva neobstála z hlediska požadavků na ochranu spotřebitele a jako celek kolidovala s dobrými mravy kvůli nepřiměřeně vysokému úroku, jehož sazba zcela jednoznačně vybočila z judikatorně nastavených mezí. I když je ujednání o výši úroků oddělitelné od ostatních částí smlouvy, tak v daném případě byla smlouva neplatná v celém rozsahu. Smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročitelnosti rovnováhy vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele. Sjednaná výše úroků několikanásobně převýšila běžné úroky, smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, a bylo ji třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu. Žalobce měl z neplatné smlouvy právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou a splacenou částkou, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 89 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku ji zamítl. 2. Žalobce ve včasném odvolání napadl výrok II rozsudku soudu prvního stupně pouze v rozsahu, v němž mu nebyl přiznán úrok za poskytnutí úvěru do výše 23,88 % p. a., a vzdal se práva na úhrady smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 922,60 Kč. Namítl, že v nebankovním sektoru je vyšší úroková míra obvyklá, a pokud měl soud prvního stupně dohodnutý úrok za nepřiměřeně vysoký, tak jej měl moderovat a přiznat žalobci právo na úrok obvyklý. V době uzavření smlouvy banky poskytovaly úvěry s úroky ve výši 23,7 % p. a., což vyplývá z databáze časových řad ARAD, konkrétně z údajů pro úročené úvěry z kreditních karet, takže úrok dohodnutý v posuzovaném případě odpovídal pouze 2,3násobku nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami. Nelze tedy souhlasit s tím, že by sazba 54,82 % p. a. byla nepřiměřená. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena neplatně pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě byl dohodnut úrok, jehož výši nebylo možno považovat za přijatelnou, a to ani s přihlédnutím k možné rizikovosti smluvního vztahu. 5. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 6. Ust. § 1802 občanského zákoníku samo nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. 7. Výši úroků v posuzovaném případě nebylo možno porovnávat s úroky z kreditních karet, neboť úvěry poskytované na základě kreditních karet jsou zcela odlišným produktem, s odlišným režimem splácení i smluvními podmínkami. S kreditními kartami se obvykle pojí podstatně vyšší úroky než z běžných úvěrů na spotřebu. Z úvěrů na spotřebu, které byly v době uzavření smlouvy poskytovány domácnostem s fixací sazby od 1 roku do 5 let, byla podle databáze ARAD úroková sazba 8,12 % p. a. a u ostatních úvěrů pro domácnosti se stejnou fixací sazba 4,75 % p. a. Je tedy zřetelné, že úrok z předložené smlouvy o úvěru překračoval běžné bankovní úroky několikanásobně. 8. Úrok je pro oba účastníky smluvního vztahu základním důvodem pro uzavření smlouvy i základním hodnotícím kritériem, které před uzavřením smlouvy zvažují. Nevyváženost vzájemných smluvních práv a povinností tu vzhledem k výši dohodnutého úroku dosáhla takové úrovně, že nebylo možno úrok oddělit od zbytku smlouvy a žalobci přiznat úrok v běžné výši. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele. Výše dohodnutého úroku byla natolik excesivní, že vedla k neplatnosti celé smlouvy ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku, a proto měl žalobce právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku ve výši, kterou správně stanovil soud prvního stupně. 9. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.