61 CO 233/2023-838 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 5 737 560 Kč zamítl (výrok I), žalované uložil zaplatit žalobkyni 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 420 063,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok III) a žalobkyně uložil zaplatit České republice, Okresnímu soudu Plzeň – město náklady řízení ve výši 29 170 Kč, rovněž do tří dnů od právní moc rozsudku (výrok IV). 2. Tímto rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení škody 3 131 500 Kč a bezdůvodného obohacení ve výši 2 606 500 Kč s tvrzením, že realizuje projekt výstavby na pozemku [parcelní číslo] v obci [obec], který je určen k výstavbě obytných domů, občanské vybavenosti a infrastruktury. Na pozemku se nachází svazek 15 optických kabelů v celkové délce přibližně 600 běžných metrů, přestože k položení těchto kabelů žalobkyně ani nikdo z předchozích vlastníků neudělili souhlas. Celková rozloha takto znehodnoceného pozemku včetně ochranných pásem činí více než 4 000 m2, předmětné kabely brání žalobkyni v pokračování realizace. Žalobkyni se nepodařilo spolehlivě zjistit vlastníky jednotlivých kabelů, byla tak nucena přistoupit k dotazování všech 1 889 subjektů disponujících příslušnou licencí udělenou Českým telekomunikačním úřadem. V roce 2008 na základě pozemkových úprav byly k pozemku [parcelní číslo] přičleněny plochy v dřívějším majetku [územní celek], resp. Správy a údržby silnic [obec], které zřídily ke svým pozemkům ještě před přičleněním věcná břemena v souvislosti s pokládkou optické sítě kabelů v délce přibližně 100 metrů a šířce 5 metrů, a to pro pět oprávněných, z nichž jedna je i žalovaná. Protiprávnost jednání žalované spatřovala žalobkyně v tom, že žalovaná jako vlastnice jedné stavby a technického zařízení je umístila bez vědomí vlastníka a bez souhlasu příslušného stavebního úřadu. Škoda vznikla vynaložením nákladů na realizaci projektu, které byly žalovanou promarněny a vynaložením nákladů na pátrání po dokumentaci, kterou si žalobkyně musela opatřit na vlastní náklady, jelikož žalovaná dokumentaci žalobkyni neposkytla, ačkoliv tak byla povinna učinit, vynaložením nákladů na přepracování veškeré dokumentace projektu a neoprávněným přivlastněním si části pozemku o výměře 4 039 m2, a to v místě dvou stran, které tvoří přístupovou cestu k pozemku. Tím se žalovaná dopustila i bezdůvodného obohacení v částce 2 606 500 Kč, jelikož věcné břemeno k užívání inženýrských sítí jí zřízeno nebylo. 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že [stát. instituce], odbor územního plánování a architektury, vydal 4. 9. 2000 územní rozhodnutí, jímž rozhodl o umístění stavby - liniové telekomunikační stavby Optický kabel [země] [obec] o délce přibližně 25 km, přičemž trasa optického kabelu, jehož umístění je předmětem územního řízení, byla zakreslena na mapovém pokladu v měřítku 1: 500 000, který je součástí návrhu pro umístění stavby a toto rozhodnutí bylo doručováno veřejnou vyhláškou. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, [pozemkový úřad] ze dne 30. 4. 2008 došlo v rámci pozemkových úprav k přechodu vlastnických práv k některým pozemkům na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (statutární zástupkyni žalobkyně), a to včetně pozemku [číslo] v k. ú a obci [obec]. Tímto rozhodnutím byly sloučeny pozemky a součástí pozemku [parcelní číslo] se staly i ty části, k nimž již byla zřízena věcná břemena k užívání optických kabelů. Rozhodnutí odkazuje na geometrický plán, podle něhož v rozích předmětného pozemku jsou zakreslena místa označující věcné břemeno. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně na základě smlouvy darovací byla od 14. 3. 2012 až do 25. 9. 2018 vlastnicí výše uvedené parcely, přičemž mezi stranami nebylo sporné, že při horní hranici pozemku [parcelní číslo] vede jeden optický kabel, který patří žalované, ani to, že na části pozemku nevázne věcné břemeno k užívání této stavby. 4. Námitku žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně soud prvního stupně neshledal důvodnou, když skutečnost, že žalobkyně již není vlastnicí předmětného pozemku, neznamená, že v době, kdy jí byla, jí nemohla být způsobena škoda či se žalovaná na její úkor nemohla obohatit a jelikož se nejedná o nároky vyplývající z věcných práv, nároky z porušení právní povinnosti nepřešly na současnou vlastnici (přesněji jejich převod nebyl tvrzen, tím méně pak prokazován), ale po zhodnocení provedených důkazů žalobu shledal důvodnou pouze v minimálním rozsahu, a to jen ohledně uplatněného nároku na zaplacení bezdůvodného obohacení. 5. Nárok na zaplacení škody soud prvního stupně neshledal důvodný ani v minimálním rozsahu, když těžiště žaloby stálo na tvrzení, že žalovaná se zřízením černé stavby dopustila protiprávního jednání, které mělo žalobkyni způsobit škodu, ale primární předpoklad, tedy protiprávní jednání žalované, nebyl dle jeho názoru prokázán, proto se ani nezabýval otázkou výše škody. Z § 32 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, účinného v době, kdy byla stavba zřízena, vyplývá, že umístit stavbu v rozhodném období bylo možné na základě rozhodnutí o umístění stavby. Tím se podle § 36 odst. 4 stavebního zákona rozhodovalo např. o umístění liniové stavby, kterou je i položení telekomunikačního kabelu, pro nějž ve smyslu § 56 písm. b) stavebního zákona nebylo zapotřebí stavební povolení ani ohlášení. Podle § 77 stavebního zákona účinného v rozhodné době, kolaudační řízení prováděl ten stavební úřad, který vydal stavební povolení. Argumentací a contrario nebylo-li k zřízení stavby nutné povolení, nemusela být ani kolaudována. Žalobkyně ani její právní předchůdci tedy nebyli účastníky řízení, jelikož řízení o stavebním povolení ani vedeno nebylo. To, že o stavbě nevěděli, bylo patrně tím, že se neseznámili s rozhodnutím o umístění stavby doručovaným vyhláškou v souladu s tehdy platnými předpisy (§ 42 odst. 2 stavebního zákona). Žalovaná tak umístila kabel pod povrchem předmětného pozemku pouze na základě rozhodnutí o umístění stavby, proto předpoklad žalobkyně, že se jedná o černou stavbou, tedy postavenou nelegálně, nebyl prokázán. Jelikož se žalovaná nedopustila protiprávního jednání umístěním stavby na předmětném pozemku, nemohla způsobit žalobkyni ani žádnou škodu. Měl-li někdo povinnost tehdejší vlastníky o stavbě informovat, byl to správní orgán, který si svou povinnost splnil veřejnou vyhláškou, nikoli žalovaná, jak jí žalobkyně vytýká. Absence informační povinnosti ze strany žalované tak nemohla vést ke škodě způsobené nerealizováním zamýšleného developerského projektu. Byť to pro rozhodnutí nepovažoval za zásadní, dále soud prvního stupně uvedl, že předchůdcům žalobkyně manželům [příjmení] skutečnost, že na jejich pozemku je umístěna předmětná liniová stavba, jim byla známa již od přelomu dubna a května 2008, kdy nabyli přisloučené pozemky, u nichž věcné břemeno pro předmětnou liniovou stavbu bylo v katastru nemovitostí zaznamenáno, a s ohledem na charakter stavby je zřejmé, že vedení telekomunikačního kabelu nemůže v rozích pozemku končit a pokračovalo dál, byť věcné břemeno k jeho umístění a užívání nebylo vloženo do katastru nemovitostí. 6. Pokud jde o nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že žalovaná sice umístila kabel pod povrchem předmětného pozemku na základě rozhodnutí o umístění stavby, ale strany neuzavřely smlouvu o zřízení věcného břemene k části pozemku, na němž nevázne věcné břemeno, a žalovaná za užívání této části pozemku žalobkyni v rozhodném období od 13. 2. 2017 do 25. 9. 2018 (ohraničeném dobou, kdy žalobkyně byla vlastnicí předmětného pozemku a s ohledem na námitku promlčení vnesenou žalovanou i dobou tří let předcházející podání žaloby (§ 609 o. z. a § 629 odst. 1 o. z.)) nic nezaplatila. Územní rozhodnutí, které bylo legálním pokladem pro vybudování předmětné liniové stavby na pozemku, který kdysi patřil žalobkyni, nabylo právní moci 20. 10. 2000. Až na základě tohoto územního rozhodnutí mohla být stavba zbudována. Předchozí právní úprava zakotvená v § 12 telekomunikačního zákona č. 110/1964 Sb., účinného do 30. 6. 2000, sice zřizovala ze zákona organizacím spojů věcná práva v podobě věcných břemen nezapisovaných do katastru nemovitostí a váznoucích na cizích nemovitostech za účelem zřizování a provozování telekomunikačního vedení, nicméně tato právní úprava již v době, kdy bylo rozhodnuto o umístění stavby a také v době, kdy byla stavba zbudována, účinná nebyla. Žalovanou proto tížila povinnost zakotvená v § 91 odst. 3 telekomunikačního zákona č. 150/2000 Sb., účinného od 1. 7. 2000, buďto uzavřít s vlastníkem dotčené nemovitosti dohodu o zřízení věcného břemene, nebo navrhnout stavebnímu úřadu zřízení věcného břemene za jednorázovou úhradu. Jak vysvětlila během řízení žalovaná, tento návrh sice učinila, nicméně patrně omylem vzala návrh zpět a řízení o zřízení věcného břemen za jednorázovou úhradu tak bylo zastaveno. Žalovaná tedy užíva