10 Co 368/2023-1102 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci vyjmenované ve výroku I a dále podnik žalobkyně vedený na její jméno, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci vyjmenované ve výroku II a obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti , právnická osoba, , žalobkyni dále přikázal k úhradě závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, ve výši 76 935,95 Kč (výrok III) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání vypořádacího podílu částku 60 413 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V), a žalobkyni i žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náhradu nákladů řízení placených státem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, v případě žalobkyně ve výši 51 495,165 Kč a v případě žalovaného ve výši 61 495,165 Kč (výroky VI a VII).2. Proti tomuto rozsudku podala si žalobkyně včasné odvolání z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dle žalobkyně nebyla soudem prvního stupně vyslyšena její žádost ohledně spravedlivého vypořádání společného jmění manželů, které nebude zatíženo zjevnou nespravedlností a nebude založeno pouze na formálním přístupu k hodnocení skutkových okolností i vzájemných práv a povinností a na dogmatické aplikaci právních norem. Provedené vypořádání ze strany soudu prvního stupně je však dle žalobkyně zcela nespravedlivé a tristní. Výsledkem vypořádání totiž je, že žalovanému zůstal ve výlučném vlastnictví plně funkční dům v ceně nejméně 6 075 660 Kč, který měl v době počátku jeho rekonstrukce účastníky, která byla provedena a financována účastníky z prostředků společného jmění manželů, hodnotu 439 780 Kč, zatímco žalobkyně má vyplácet žalovanému vypořádací podíl 60 413 Kč a má doplatit úvěr ve výši 76 935,95 Kč. To vše po 28 letech manželství, v rámci kterého se chovala slušně, společný majetek nijak nezadlužila, naopak větší měrou přispěla k získávání finančních prostředků.3. Jde-li o vypořádání zrekonstruovaného rodinného domu, pak žalobkyně namítla, že i nadále je subjektivně přesvědčena o tom, že tento dům by měl být společný, neboť bylo dohodnuto, že účastníci na svoje náklady dům zrekonstruují a přistaví, což vyplývá z toho, že byli stavebníky v rámci stavebního povolení, nikoli tedy otec žalovaného, který také souhlasil s tím, aby účastníci rekonstrukci, přístavbu a nástavbu domu dle stavebního povolení dokončili. Platnost stavebního povolení byla opakovaně prodlužována, ke kolaudaci domu však za trvání manželství účastníků nedošlo, a to dle žalobkyně z účelových důvodů, aby byla z vlastnictví domu vyřazena. Po provedené rekonstrukci měl dům hodnotu 6 075 660 Kč, žalobkyně však nemá mít nárok ani na vlastnictví domu ani na jakoukoli refundaci, respektive vypořádání investic do domu. Dle žalobkyně je přitom věc poměrně jednoduchá, neboť podle znalců , tituly před jménem, Zdeňka Němce a , tituly před jménem, Jana Balihara je nová budova tvořena pouze z 36 % původních prvků, 2 % opravovaných prvků a 62 % nově zbudovaných prvků, pročež má žalobkyně za to, že by měl být dům společný a takto by měl být vypořádán. Připustila však, že argumentaci soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nelze upřít přesvědčivost a právní preciznost. Výsledek celého vypořádání je však dle ní nespravedlivý a neakceptovatelný. Dle žalobkyně tak nejde ani o to, zda dům bude shledán součástí společného jmění manželů či nikoli, ale je třeba, aby nedošlo k tomu, že dům není ve společném jmění manželů a žalobkyně zároveň nemá nárok na vypořádání investic. Pokud by tedy byl závěr soudu prvního stupně o výlučném vlastnictví žalovaného k domu správný, pak to má důsledky na vypořádání společného jmění manželů, které ale soud prvního stupně v potaz nevzal a nezohlednil je.4. Pro vymezení předmětu řízení a předmětu vypořádání SJM je dle žalobkyně podstatné vymezení skutkových okolností a skutkových tvrzení, nikoli právní hodnocení, a potažmo doslovná specifikace vypořádávaných položek (zde odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003 a sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09). Dle žalobkyně v žalobě a dalších podáních do skončení 3leté vypořádací lhůty jasně a jednoznačně po skutkové stránce vymezila, že se domáhá vypořádání společného jmění manželů z důvodu, že účastníci byli stavebníky v rámci rekonstrukce a přístavby rodinného domu, že tento dům byl ve vlastnictví otce žalovaného, že rekonstrukci a přístavbu provedli z prostředků SJM, že si na to brali úvěry a že dne 18. 3. 2011 došlo k uzavření darovací smlouvy, na základě které je žalovaný v katastru nemovitostí evidován jako výlučný vlastník domu. Pokud tedy soud prvního stupně shledal, že dům je ve výlučném vlastnictví žalovaného, chybně neřešil a nevypořádal investici ze společného jmění manželů do předmětného domu. Jestliže byl dům až do uzavření darovací smlouvy se žalovaným ve vlastnictví otce žalovaného, pak účastníkům vznikla vůči otci žalovaného pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, která je součástí společného jmění manželů, a je nezbytné ji vypořádat, přičemž její výše odpovídá zhodnocení domu, které vzniklo v důsledku provedených investic z prostředků společného jmění manželů. V souladu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1054/2004 a sp. zn. 22 Cdo 3554/2008 tuto společnou pohledávku manželů vůči třetí osobě měl soud prvního stupně dle žalobkyně přiřknout do výlučného vlastnictví žalovaného a v rámci vypořádání společného jmění manželů zohlednit ½ její hodnoty ku prospěchu žalobkyně, neboť je to žalovaný, který má z pohledávky výlučný prospěch Připomněla, že to, že otec žalovaného zemřel, ještě neznamená, že pohledávka zanikla, je sice promlčena, avšak ani to není na překážku jejího vypořádání v rámci společného jmění manželů a vypořádat by ji bylo možné dokonce i tehdy, pokud by zanikla, jak to vyplývá z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu.5. Pokud by ani takový způsob vypořádání investic do domu nebyl možný, bylo by dle žalobkyně nezbytné situaci vyřešit v rámci vypořádání závazků, jelikož veškeré závazky ze všech dluhů použitých na přestavbu a přístavbu domu by měly jít výlučně k tíži žalovaného a žalobkyně by měla mít nárok na úhradu ½ všech těchto závazků.6. Žalobkyně dále nesouhlasila s nevypořádáním pohledávky vůči společnosti , právnická osoba, ve výši 1 293 000 Kč, neboť soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně interpretuje její účastnickou výpověď jako rozpornou a není tak správný závěr soudu prvního stupně, že by se domnívala, že v době, kdy vedla účetnictví žalovaného a jeho společnosti, pohledávka ze společného jmění manželů za společností neexistovala a že ji do účetnictví musel žalovaný dodatečně vložit. Žalobkyně ve skutečnosti ve své účastnické výpovědi uvedla, že pohledávka neexistovala v době, kdy žalovaný vstoupil do společnosti a ona začala vést účetnictví, a že tato pohledávka vznikla za trvání manželství postupně jednotlivými vklady. Dle žalobkyně byla přitom tato položka k vypořádání uplatněna do uplynutí 3 let od zániku manželství a bylo ji třeba vypořádat. Namítla dále, že právní moc rozsudku o rozvodu manželství nastala až dne 1. 2. 2013, tedy po skončení účetního období roku 2012 a poté, co žalobkyně přestala vést účetnictví společnosti žalovaného, a tedy v mezidobí mohlo dojít k libovolnému nakládání s pohledávkou a pohledávka tak již ke dni zániku SJM nemusela existovat, což ale žalobkyni nemohlo a nemuselo být známo. Jediné, co mohla žalobkyně zjistit z veřejných zdrojů tak bylo to, že žalovaný byl ke dni zániku SJM jediným společníkem společnosti, právě proto také uváděla, že žádá vypořádat podnikání žalovaného ve společnosti , právnická osoba, , jehož součástí pohledávka byla, resp. firmu žalovaného.7. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. V odvolání sepsaném přímo žalobkyní, žalobkyně ze svého pohledu popsala průběh manželství účastníků, včetně podnikání jich obou, poukázala na dle ní promyšlený a naplánovaný převod domu na žalovaného a na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nespravedlivé, neboť z ní soud udělal bezdomovce, bývalému manželovi přiřkl vše a ona sama má ještě platit jeho dluhy, respektive dluhy společné, které do společného jmění manželů patří. Poukázala také na změnu v osobě vyřizující soudkyně a s tím spojenou změnu právního názoru ohledně toho, zda dům spadá do společného jmění manželů či nikoli, a setrvala na stanovisku, že dům do společného jmění manželů patří, a také na tom, že úvěry, které uváděla, byly na rekonstrukci, přístavbu a dostavbu domu použity. Jde-li o pohledávku vůči společnosti , právnická osoba, , pak o ní věděla, a do uplynutí 3 l