10 Co 934/2024-294 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem, v pořadí již druhým v této věci, vyhověl zbývající části žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout přijetím plnění, poskytnutého na základě později zrušeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2018, č. j. 49 Cm 53/2017-143. Předmětem řízení, v němž byl vydán citovaný rozsudek, byl nárok žalovaného ve výši 383 350 Kč s postižními nároky ze směnky vlastní, vystavené žalobci na řad žalovaného dne 17. 9. 2015 se splatností dne 3. 4. 2017. Rozsudek, jímž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti, obstál v odvolacím i dovolacím řízení, ale Ústavní soud ČR jej zrušil. Žalobci na jeho základě v exekuci uhradili žalovanému celkem částku 704 161 Kč, kterou žádali vrátit. V průběhu řízení vzali žalobu zpět co do částky 114 404,70 Kč za náklady exekuce, a předmětem sporu zůstalo poskytnuté plnění ve výši 592 756,30 Kč s příslušenstvím.2. Žalovaný namítal, že poskytnuté plnění bylo podloženo hmotněprávním titulem, a nebyl tu proto důvod pro vydání bezdůvodného obohacením. Žalovaný měl nárok na plnění ze směnky a svědčil mu i nárok ze smlouvy o půjčce č. 5651501 ze dne 17. 9. 2015, zajištěný předmětnou směnkou. Žalobci plnili na směnku až po promlčení nároku, a proto nemají právo na vrácení plnění. Žalovaný vůči nároku na vydání bezdůvodného obohacení započítal směnečný nárok a nárok ze smlouvy o půjčce. Směnečný nárok ve výši 460 185,46 Kč zahrnoval směnečný peníz 383 350 Kč a směnečný úrok v kapitalizované výši 75 558,46 Kč za období od splatnosti směnky dne 3. 4. 2017 do dne úhrady jistiny 17. 7. 2020, přičemž ve směnečném penízu byla obsažena jistina ze smlouvy o půjčce 170 000 Kč a kapitalizovaná smluvní pokuta 213 350 Kč, vypočtená denní sazbou 0,25 % z dlužné částky za období od 19. 11. 2015 do 2. 4. 2017. Nárok ze smlouvy o půjčce činil celkem 957 142,96 Kč a byl tvořen jistinou 170 000 Kč, smluvní pokutou 213 350 Kč za období od 19. 11. 2015 do 2. 4. 2017, smluvní pokutou 510 000 Kč za období od 3. 4. 2017 do 17. 7. 2017 a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 63 792 Kč za období od 19. 11. 2015 do 17. 7. 2020. Nárok ze smlouvy o půjčce převyšoval žalovanou částku, ale žalovaný nežádal zaplacení rozdílu zbylého po započtení. Žalobci vznesli námitku promlčení nároků ze smlouvy o půjčce, ale podle žalovaného nebyli oprávněni promlčení po splnění dluhu namítat, navíc smluvní pokuta v podstatné části (do 18. 11 2018) promlčena být nemohla.3. Soud prvního stupně po doplněném dokazování znovu shledal, že žalobcům vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když plnili žalovanému na základě později zrušeného rozsudku, aniž by byl dán hmotněprávní důvod pro toto plnění. Směnka byla ve směnečném řízení shledána neplatnou, neboť v rozporu se zákonem zajišťovala smlouvu, která svou povahou odpovídala smlouvě o úvěru; od tohoto závěru neměl soud prvního stupně důvod se odchylovat, když mu nepříslušela možnost posoudit platnost směnky jinak. Nárok z neplatné směnky nemohl být hmotněprávním titulem, pro který by si žalovaný směl ponechat poskytnuté peněžní prostředky. Ve směnečném řízení byl posuzován i nárok žalovaného ze smlouvy o půjčce, a ani od tohoto hodnocení nebyl důvod se odchylovat, smlouva o půjčce byla smlouvou úplatnou, smluvní pokuta v ní plnila funkci skrytého úroku, a šlo tedy o smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se domníval, že před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalobců, ale měl dodržet patřičnou obezřetnost již na počátku finančního čerpání, neboť bylo logické, že žalobci nebudou schopni splácet ani další závazky, když nebyli schopni splatit počáteční částku 170 000 Kč. Lustrace v dostupných registrech byla to nejmenší, co žalovaný mohl udělat, ale na tuto povinnost rezignoval, když zjevně nepochopil ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla tedy absolutně neplatná, nadto se příčila dobrým mravům, protože žalobci byli do jejího uzavření vmanipulováni. Námitky promlčení vznesené účastníky nebyly důvodné, žalobcům v jejich uplatnění bránila úprava ust. § 617 občanského zákoníku, žalovaný nebyl oprávněn dovolat se ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, protože ze strany žalobců nešlo o dobrovolné plnění. Důvodná nemohla být ani námitka promlčení k tvrzení žalobců o neplatnosti smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy, neboť k neplatnosti podle ust. § 588 občanského zákoníku soud přihlíží i bez návrhu. Žalovaný v řízení nebyl se svojí obranou úspěšný a nesvědčil mu žádný hmotněprávní titul, pro který by si mohl poskytnuté plnění ponechat, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl a přiznal žalobcům i právo na náhradu nákladů řízení.4. Žalovaný ve včasném odvolání namítl, že žalobci plnili na směnku za trvání platného závazku ze smlouvy o půjčce, a i kdyby směnka nebyla platná, byl by tu důvod vztáhnout poskytnuté plnění ke smlouvě o půjčce. Směnka ale neplatnou shledána nebyla, soudy ve směnečném řízení dospěly k závěru, že směnka v rozporu se zákonem zajišťovala závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Směnka obsahovala veškeré náležitosti podle zákona směnečného a šekového, a nebyl tu dán žádný důvod její neplatnosti. Zákonný zákaz užít směnku k zajištění spotřebitelského úvěru může pouze činit směnku nevymahatelnou, tedy ji staví na úroveň naturální obligace, kterou sice nelze vymáhat soudně, ale zákon umožňuje věřiteli, aby si poskytnuté plnění ponechal. Platnost smlouvy o půjčce nebyla ve směnečném řízení posuzována a Ústavní soud ve směnečném řízení nevyřešil otázku její úplatnosti, pouze konstatoval, že je třeba k této okolnosti vést další dokazování. Smlouvu o půjčce nelze hodnotit jako spotřebitelský úvěr, když v ní chybí znak úplatnosti, žalovaný při jejím uzavření nemohl předpokládat, že se žalobci ocitnou v prodlení s úhradou půjčky, když mohli půjčku zaplatit z naspořených peněz, prostřednictvím jiného úvěru či prostřednictvím hypotečního úvěru. Žalovaný prověřil úvěruschopnost žalobců, i když smlouva o půjčce nebyla uzavřena jako spotřebitelský úvěr, a posoudil údaje, které žalobci vyplnili do finančního dotazníku, kde mimo jiné uvedli, že jsou připraveni do financování zapojit vlastní byt v hodnotě 850 000 Kč. Žalobci mu zamlčeli, že mají negativní záznamy v bankovních registrech. Nahlédnutí do bankovních registrů se nejevilo jako nezbytné, když byla bonita žalobců k úhradě závazku dostatečná. Smlouva o půjčce nemohla být v rozporu s dobrými mravy, ke dni jejího uzavření tu nebyly žádné okolnosti, které by takovému rozporu nasvědčovaly. Žalovaný při jejím uzavření neočekával zisk, předpokládal pouze vrácení půjčky v dohodnutém termínu. Smluvní pokuta byla ujednána platně. Je nerozhodné, zda si žalovaný ponechal poskytnuté plnění z titulu smlouvy o půjčce či z titulu vystavené směnky, když oba tituly platně existují. Ani duplicitně vedená obrana žalovaného není s čímkoliv v rozporu, a nelze v ní spatřovat nic nemravného. Žalobcům nesvědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku, soud prvního stupně ve věci rozhodl nesprávně, když žalobě vyhověl, a pochybil i při stanovení výše nákladů řízení.5. Žalobci měli napadený rozsudek ve výroku o věci samé za správný. I kdyby byla směnka platná, neměnilo by to nic na stavu věci, jednalo se o zajišťovací směnku a její platnost nemohla mít vliv na platnost kauzy. Nárok ze smlouvy o půjčce byl řešen ve směnečném sporu, v němž bylo zjištěno, že se jednalo o úplatnou smlouvu a že žalovaný při jejím sjednání obcházel zákon o spotřebitelském úvěru. Žalovaný poskytl žalobcům půjčku ve spolupráci se společností , právnická osoba, , se kterou žalobci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí o dílo na stavbu domu, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní. Již v okamžiku uzavření smlouvy o půjčce nebylo reálné, že by žalobci splatili vypůjčenou částku 170 000 Kč ve lhůtě dvou měsíců. Žalovaný sice smluvně deklaroval, že peníze potřebuje vrátit ihned, ale přesto vyčkal dva roky, až sankční úrok z prodlení převýšil jistinu, a teprve poté vyzval žalobce k úhradě dluhu. Smlouva o půjčce byla absolutně neplatným právním jednáním podle ust. § 588 občanského zákoníku. Propojení obou společností představovalo v podstatě jednoduchou právní kličku, která ve svém důsledku vedla ke ztížení právní obrany žalobců v soudním sporu. Zamítnutí nároku žalobců by vedlo k absurdnímu výsledku, kdy by bylo popřeno právo žalobců na vrácení finančních prostředků, které byly ve prospěch žalovaného vymoženy obcházením zákona a zneužitím práva. Při odvolacím jednání ještě žalobci doplnili námitku neplatnosti smlouvy o dílo, kterou odůvodnili odkazem na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 14 Co 133/2023 a 13 Co 277/2022, a dovodili z ní neplatnost smlouvy o půjčce.6. Žalobci se včas odvolali proti výroku o nákladech řízení, požadovali k náhradě i odměnu za písemné vyjádření z 2. 9. 2024, které podle nich bylo kvalifikovaným úkonem právní služby.7. Žalovaný považoval odvolání