11 Co 12/2024-113 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem soud prvého stupně vyhověl žalobě a určil, že oba žalobci jsou dědici zůstavitelky , jméno FO, , zemřelé dne , datum, , ze závěti ze dne , datum, (výroky I s II). Prvé žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 20 456 Kč (výrok II) a rovněž povinnost nahradit státem placené náklady v částce 1 309,40 Kč (výrok IV). Ve vztahu mezi žalovanými navzájem a mezi druhou žalovanou a žalobci nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k závěru, že žalobcům se podařilo prokázat platnost allografní závěti zůstavitelky, datované dne , datum, . Soud řešil zásadní otázku, zda svědci závěti jsou osobami blízkými ve vztahu k závětí obmyšleným osobám, zejména k žalobci b). Dospěl k závěru, že tomu tak není u žádného ze svědků závěti. Svědek , jméno FO, je partnerem druhé žalované, která je dcerou zůstavitelky a matkou žalobce b). K žalobci a), který je manželem zůstavitelky, není v žádném rodinném ani obdobném vztahu, nikdy spolu nežili ve společné domácnosti, vídají se jen občas. Ve vztahu k žalobci b) se rovněž nejedná o osobu blízkou, neboť s matkou žalobce b) začal žít ve společné domácnosti až poté, kdy se žalobce b) odstěhoval a osamostatnil. Ve vztahu tohoto svědka a obou žalobců se nejedná o osobu, která by újmu, jež by některá z nich utrpěla, pociťovala jako újmu vlastní. Svědek , Anonymizováno, je bývalým partnerem dcery druhé žalované a sestry žalobce b). K žalobci a) není v žádném rodinném ani obdobném vztahu. Ve vztahu k žalobci b) jej rovněž nelze považovat za osobu blízkou, neboť s jeho sestrou již v době pořízení závěti nežil ve společné domácnosti, i v předchozí době se s ním stýkal pouze občas. Ani u tohoto svědka se proto ve vztahu k oběma žalobcům nejedná o osobu, která by újmu, jež by některá z nich utrpěla, pociťovala jako újmu vlastní. Soud prvního stupně zdůraznil, že prioritou dědického práva je respektování vůle zůstavitele, která byla v daném případě vyjádřena určitě, srozumitelně a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Závěť je projevem autonomie vůle zůstavitelky, která byla sama oprávněna rozhodovat o způsobu vypořádání svého majetku pro případ své smrti. V době pořízení závěti byla zůstavitelka způsobilá takové právní jednání učinit, tedy projevit svoji vůli platným právním jednáním. Žalobě proto soud prvního stupně vyhověl a o nákladech řízení mezi žalobci a první žalovanou rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Druhé žalované povinnost k náhradě nákladů řízení neuložil s odůvodněním, že se s žalobou ztotožnila, závěť považovala za platnou, navíc nemusela být ani žalována, neboť mezi ní a žalobci nebyl spor o dědické právo. O povinnosti prvé žalované zaplatit náklady státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání prvá žalovaná, která namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť svědci závěti nesplňují podmínky ust. § 1540 odst. 1 občanského zákoníku. Svědek , jméno FO, je partnerem druhé žalované, sdílí s ní společnou domácnost, společně s ní o zůstavitelku pečoval. Je proto osobou blízkou obmyšlenému synovi druhé žalované, žalobci b). Svědek , Anonymizováno, byl v době podpisu závěti partnerem sestry žalobce b) a potvrdil při svém výslechu běžné rodinné vazby, zůstavitelku považoval za babičku. Je proto rovněž osobou blízkou ve vztahu k žalobci b). Za této situace měli být podpisu závěti přítomni tři svědci podle ust. § 1540 odst. 2 občanského zákoníku, případně měla být závěť napsána vlastní rukou zůstavitelky. Závěť proto minimálně z tohoto důvodu považuje prvá žalovaná za neplatnou. K obsahu projevu vůle zůstavitelky byla vyslechnuta pouze druhá žalovaná, která závěť sepisovala, a má tedy na výsledku řízení osobní zájem. Dále se prvá žalovaná vyjadřovala ke svým vztahům se zůstavitelkou (svou matkou) a s druhou žalovanou (svou sestrou), tvrdila, že byla se zůstavitelkou v kontaktu a ta jí sdělila, že na ni bude pamatovat v poslední vůli. Uvedla, že nemá důvěru v projev vůle zůstavitelky, který zůstavitelka svěřila pouze druhé žalované. Domáhala se změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. Žalobci považovali napadený rozsudek za správný a navrhli jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání uvedli, že je zřejmé, že žádný ze svědků závěti nemá blízký vztah k žalobci a) (manželu zůstavitelky). Pokud jde o žalobce b), je svědek , jméno FO, skutečně partnerem jeho matky, žádný bližší vztah však k žalobci b) nemá (jak vyplynulo z výpovědi tohoto svědka) a z ničeho nelze dovodit, že by újmu, kterou by utrpěl žalobce b), tento svědek pociťoval jako újmu vlastní. Vztah s matkou žalobce b) navázal až poté, kdy byl žalobce b) dospělý, nikdy nebydleli ve společné domácnosti a svědek se nijak nepodílel na výchově žalobce b), vídali se cca 5x v roce. Svědek , Anonymizováno, byl v družském vztahu se sestrou žalobce b), v roce 2022 se však rozešli. S žalobcem b) byl v kontaktu zřídka, měli rozdílné zájmy. Zůstavitelku samozřejmě znal a hovořil o ní jako o babičce, neboť byla prababičkou jeho dětí. Dále se žalobci vyjadřovali k tvrzení prvé žalované o jejím vztahu se zůstavitelkou. Zopakovali svá tvrzení, že prvá žalovaná se nestýkala se zůstavitelkou nejméně 15 roků, měla špatné vztahy s celou rodinou, zůstavitelce psala sprosté dopisy a obtěžovala ji telefonáty. V e-mailové korespondenci nazvala zůstavitelu individuem, které jí zacloní horizont. Tyto skutečnosti byly v řízení před soudem prvního stupně prokázány. S ohledem na veškeré v řízení prokázané skutečnosti je zřejmé, že závěť zůstavitelky odpovídala její vůli, kdy zůstavitelka především neměla zájem na tom, aby po ní prvá žalovaná cokoli dědila z důvodu dlouhotrvajících velmi špatných vzájemných vztahů. Posouzení svědků závěti jako osob blízkých žalobcům by pak bylo přílišným právním formalismem. K odvolání prvé žalované se vyjádřila rovněž druhá žalovaná, která napadený rozsudek považovala rovněž za správný a navrhla jeho potvrzení. Tvrzení prvé žalované, týkající se vztahů k zůstavitelce, označila za nepravdivá. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání prvé žalované, k vyjádření žalobců a druhé žalované, přihlédl i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Prvá žalovaná uplatnila odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že při posledním jednání soudu prvního stupně bylo účastníkům dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., a po tomto poučení nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Ani v řízení před odvolacím soudem nebyly účastníky žádné další důkazy navrhovány (za splnění podmínek ust. § 205a o. s. ř.) ani nebylo navrhováno opakování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl. Pokud neprovedl účastnický výslech prvé žalované, je třeba zmínit, že prvá žalovaná se k žádnému jednání soudu prvního stupně nedostavila a na svém účastnickém výslechu netrvala. Pokud bylo v průběhu řízení provedení tohoto důkazu navrhováno, měl loužit pouze k popisu vzájemných vztahů mezi prvou žalovanou, zůstavitelkou a druhou žalovanou. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., který uplatnila prvá žalovaná. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situ