64 Co 194/2021-86 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a žalované uložil zaplatit žalobkyni 13 517,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 2. 2019 do zaplacení a 5 915,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 17. 11. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu„ co do zbytku uplatněného nároku“ (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Podle odůvodnění rozhodnutí zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dvě smlouvy o zápůjčce a to dne 22. 9. 2017, na základě které žalované poskytl zápůjčku ve výši 14 000 Kč a žalovaná se zavázala za zápůjčku uhradit poplatek 12 283 Kč a dne 20. 12. 2017, na základě které poskytl žalované zápůjčku ve výši 19 000 Kč, za kterou se žalovaná zavázala uhradit poplatek ve výši 16 491 Kč. Za prokázané vzal tvrzení žalobkyně, že pohledávky z obou zápůjček jí byly původním věřitelem postoupeny. Uzavřené smlouvy posuzoval podle ust. § 2390 občanského zákoníku (o. z.) a dospěl k závěru, že obě smlouvy jsou podle § 580 o. z. neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, a to s ohledem na to, že výše poplatku za zápůjčky činí více než 80 % z poskytnutých prostředků. Žalobkyně tak má právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi poskytnutými peněžními prostředky a tím, co žalovaná na úhradu zápůjček zaplatila. Z tvrzení žalobkyně dovodil, a to s přihlédnutím k tomu, jak žalobkyně vyčíslila zůstatek dlužných jistin a dlužných poplatků, že žalovaná uhradila více, než žalobkyně tvrdí. Konkrétně, pokud jde o zápůjčku ve výši 19 000 Kč, vyšel z úhrady 5 482,20 Kč a ne z žalobkyní uvedených 2 370 Kč, a pokud jde o zápůjčku ve výši 14 000 Kč, dle soudu žalovaná uhradila 8 084,80 Kč a nikoliv žalobkyní tvrzených 6 556 Kč. Takto zjištěné úhrady odečetl od výše jistin obou poskytnutých zápůjček a v tomto rozsahu žalobě vyhověl, ohledně zbylých nároků žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Odvoláním napadla pouze výrok II rozsudku soudu prvního stupně a to jen ohledně zamítnutí části jistiny ve výši 4 641 Kč s úrokem z prodlení jdoucím ze základu 3 112,20 Kč od 14. 2. 2019 do zaplacení a ze základu 1 528,80 Kč od 17. 11. 2018 do zaplacení. V odvolání se nevymezuje proti posouzení smluv o zápůjčce jako absolutně neplatných, ale brojí proti nesprávnému skutkovému zjištění ohledně rozsahu plnění žalované. Žalobkyně jednoznačně tvrdila, kolik jí bylo uhrazeno, což doložila dokladem a soud není oprávněn si vedle tohoto dokladu sám dopočítávat, co bylo zaplaceno. V žalobním nároku žalobkyně může část pohledávky dlužníkovi prominout a tudíž jej nepožadovat. Žalobkyně předložila přehled plateb (tabulka umoření), a pokud měl soud pochybnosti o výši provedených plateb ze strany žalované, měl žalobkyni vyzvat k upřesnění výše plateb. Je přesvědčena, že ji sdělila zcela jednoznačně a úplně již v žalobních tvrzeních. Navrhla, aby odvolací soud v napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobkyni přisoudil dalších 4 641 Kč s úrokem z prodlení, jak je vymezen výše. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 212, § 212a o. s. ř., k čemuž se souhlasem účastníků nemusel nařizovat jednání. Odvolání žalobkyně je důvodné. 5. V přezkoumávané věci je předmětem řízení požadavek žalobkyně na zaplacení dvou peněžitých pohledávek v celkové výši 48 207 Kč s příslušenstvím. Jak výše uvedeno, jejich právními důvody jsou dvě smlouvy o zápůjčce, které s žalovanou uzavřel [právnická osoba] Tyto smlouvy soud prvního stupně provedl k důkazu, a jeho výše shrnutá zjištění, která z nich učinil (ohledně jejich obsahu), má odvolací soud za správná. Stejně tak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nároky z těchto smluv, které žalobkyně v řízení uplatnila, jí byly účinně postoupeny. 6. Soud prvního stupně, jak rovněž plyne ze shrnutí odůvodnění jeho rozsudku, dovodil, že žalovaná ve skutečnosti uhradila více, než tvrdila žalobkyně. Tento závěr vychází z porovnání celkové výše nároků plynoucích žalobkyni, resp. jejímu předchůdci, z předložených smluv o zápůjčkách a vyčíslení dílčích složek obou pohledávek, které žalobkyně v žalobě provedla. Tato úvaha správná není. Soud prvního stupně pominul, že břemeno tvrzení a břemeno důkazu ohledně skutečnosti, že uplatněný nárok zanikl splněním ve větším rozsahu, než jak uvedla žalobkyně, leží na žalované. Žalovaná, ačkoliv se osobně účastnila jednání, které se ve věci konalo dne 6. 4. 2021 (viz protokol o jednání č. l. 39 spisu) ani nenaznačila, že by na úhradu zápůjček zaplatila více, než jak tvrdí žalobkyně. Žalovaná podle obsahu protokolu nebyla soudem ani vyzvána, aby se ke správnosti tvrzení ohledně výše jejich úhrad vyjádřila. Totéž platí o postupu soudu ve vztahu k žalobkyni. Měl-li soud za to, že tvrzení uvedená v žalobě nepostačují pro odůvodnění žalobou uplatněného nároku, resp. měl-li některá z těchto tvrzení za neprokázané, byl povinen podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobkyni vyzvat, aby svá tvrzení doplnila či vysvětlila, a aby označila důkazy na jejich podporu, což neučinil. Za této procesní situace je pak zcela opodstatněná výhrada žalobkyně, že soud nemohl jednoznačná tvrzení žalobkyně ohledně výše plateb provedených žalovanou nahradit svými spekulativními úvahami, které vycházejí pouze z toho, že vyčíslení jednotlivých složek nároků, které byly žalobkyní v řízení uplatněny, dá v souhrnu nižší částku, než by odpovídala celkové výši nároků vzniklých žalobkyni z uzavřených smluv po odečtení plateb tvrzených žalobkyní. Jak žalobkyně správně připomíná, je na ní, zda nárok, který jí z předmětných právních titulů vznikl, uplatní v celé jeho výši, nebo zda přistoupí k vymáhání pouze části pohledávky. Tento svůj postup ostatně nemusí nikterak vysvětlovat a soud ve sporném řízení není oprávněn si skutkový stav, vyjma postupu předjímaného v ust. § 120 o. s. ř. doplňovat o skutečnosti, které žádný z účastníků netvrdí a které nebyly zjištěny ani z důkazů, jež měl soud k dispozici a které v řízení provedl. 7. Z uvedených důvodů odvolací soud při rozhodnutí o odvolání vyšel z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že se žalobkyni na úhradu zápůjček poskytnutých jejím právním předchůdcem od žalované dostalo více, než v žalobě uvedených 2 370 Kč (ve vztahu k zápůjčce ve výši 19 000 Kč) a 6 556 Kč (ve vztahu k zápůjčce ve výši 14 000 Kč). Vzhledem k rozsahu, v jakém žalobkyně přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně napadla, je pro rozhodnutí odvolacího soudu nepodstatné, zda je právní názor soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti obou uzavřených smluv správný či nikoliv, a odvolací soud se hodnocením platnosti smluv o zápůjčkách nezabýval. Je totiž nepochybné, že ať už jde o nárok z těchto smluv, nebo o nárok vzniklý z bezdůvodného obohacení (v případě jejich neplatnosti), má žalobkyně právo požadovat na jistině obou nároků rozdíl mezi tím, co žalované bylo vyplacenou (celkem 33 000 Kč jako součet jistin obou zápůjček) ponížený o výše úhrad žalované, které byly v řízení náležitě zjištěny. Žalobkyni proto vedle soudem prvního stupně již přisouzených 19 433 Kč (13 517,80 Kč + 5 915,20 Kč) náleží také dalších 4 641 Kč a to s úrokem z prodlení jdoucím od splatnosti jednotlivých dílčích pohledávek, tj. ze základu 3 112,20 Kč a 1 528,80 Kč Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. odvoláním napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a zaplacení těchto částek žalované uložil, a to spolu s úrokem z prodlení, který je žalobkyní právem požadován ve výši určené předpisy práva občanského. 8. Jelikož odvolací soud změnil přezkoumávané rozhodnutí ve věci samé, je povinen podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přestože se míra úspěchu žalobkyně vzhledem k předmětu řízení před soudem prvního stupně v důsledku změny napadeného rozsudku zvýšila, pokud jde o řízení před soudem prvního stupně, je nadále procesní úspěch žalované vyšší, než úspěch žalobkyně a za tuto fázi řízení tedy žalobkyni právo na náhradu jejích nákladů nevzniklo. Jinak je tomu ohledně odvolacího řízení, ve kterém byla žalobkyně zcela úspěšná a má právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložila. Ty sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z odměny jejího zástupce za jeden úkon právní služby – podané odvolání ve výši 1 000 Kč, jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč a odpovídající DPH. Celkem činí náklady žalobkyně v odvolacím řízení 2 573 Kč a v této výši odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni jejich náhradu.