11 Co 278/2025-247 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 161 504,77 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále náklady řízení v částce 124 996,01 Kč (výrok II).2. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že u Krajského soudu v Plzni probíhalo insolvenční řízení pod sp. zn. KSPL 53 INS 14347/2016, v němž byl řešen úpadek žalobce oddlužením, a to splátkovým kalendářem. Insolvenční řízení bylo skončeno, bylo vzato na vědomí splnění oddlužení. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016-B-69, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 VSPH 377/2023-B-75, ze dne 11. 4. 2023 byl žalobce osvobozen od placení neuspokojených a nepřihlášených pohledávek, došlo k zaplacení 100 % přihlášených pohledávek. V průběhu insolvenčního řízení probíhal incidenční spor o určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky žalovaného označené číslem P-8, která byla přihlášena v částce 167 073,77 Kč. Pohledávka měla hmotněprávní původ ve směnce vlastní vystavené žalobcem dne 15. 10. 2014, znějící při přihlášení pohledávky na částku 150 000 Kč splatnou dne 31. 12. 2014, kterou žalovaný nabyl indosací. Žalobce popřel pohledávku žalovaného a v navazujícím incidenčním sporu se bránil tím, že šlo o blankosměnku vystavenou na řad , jméno FO, a vyplněná částka neměla přesáhnout 15 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, bylo určeno, že pohledávka žalovaného je po právu jen do výše 5 569 Kč, ohledně částky 161 504,77 Kč byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 103 VSPH 619/2020-253, rozhodl, že po právu je pohledávka žalovaného do celé přihlášené výše 167 073,77 Kč a přiznal žalovanému i náklady řízení 22 346 Kč. Pohledávku v celé výši včetně nákladů řízení insolvenční správce z majetkové podstaty žalobce žalovanému zaplatil, a to dne 4. 1. 2022 částku 167 073,77 Kč a dne 1. 12. 2021 pak částku 22 346 Kč. Následně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 29 ICdo 63/2022-289, rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 26. 4. 2024 vzal žalovaný u jednání Vrchního soudu v Praze odvolání zpět, odvolací řízení bylo usnesením ze dne 26. 4. 2024 zastaveno a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení 21 562,20 Kč. Ústavní stížnost žalovaného proti výroku o nákladech řízení byla odmítnuta Ústavním soudem dne 14. 8. 2024 (sp. zn. III. ÚS 1597/24). Soud prvního stupně aplikoval ust. § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že právní důvod plnění, který v době zaplacení částek existoval, následně odpadl. Pokud bylo zrušeno rozhodnutí, na základě kterého insolvenční správce z majetkové podstaty žalobce plnil, vzniká bezdůvodné obohacení tehdy, pokud ani z hmotněprávního hlediska neexistuje důvod k ponechání si plnění. Hmotněprávní podstatou pohledávky se zabývaly soudy v různých řízeních, Krajský soud v Plzni se jí zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 41 Cm 24/2016 a dále v incidenčním sporu popsaném shora, kdy dospěl k závěru, že pohledávka je po právu jen do výše 5 569 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Po zpětvzetí odvolání žalovaným a zastavení odvolacího řízení nabyl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, právní moci a za oprávněnou lze považovat jen pohledávku do výše 5 569 Kč. Pochybnosti nad existencí pohledávky ve výši převyšující tuto částku, vyjádřil jak Nejvyšší soud v rozhodnutí č. j. 29 ICdo 63/2022-289, tak i Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1597/24. Hmotněprávní důvod plnění tak soud prvního stupně neshledal a po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ho vyhodnotil jako plnění bez právního důvodu. Náklady řízení ve výši 22 346 Kč byly předmětem jiného řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 341/2023 a i v tomto případě byla uložena žalovanému povinnost částku žalobci vrátit. K argumentaci žalovaného soud prvního stupně uvedl, že odklizením rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pominul právní důvod a jiný již nenastal. Námitku, že ukončením insolvenčního řízení se žalobcem pominuly účinky oddlužení a není možné přihlížet k rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, který není mimo insolvenční řízení účinný, nárok žalobce je proto nežalovatelný a nevymahatelný, nepovažoval soud prvního stupně za správnou. K další námitce žalovaného, že není dána aktivní legitimace žalobce, když částku 161 504,77 Kč zaplatil insolvenční správce a nikoliv žalobce, který proto nemůže žalovat její vrácení, uvedl soud prvního stupně, že insolvenční správce byl jen zprostředkovatelem platby z majetku žalobce. Osoba, na jejíž úkor se žalovaný obohatil, je žalobce, neboť s ohledem na ukončení insolvenčního řízení již není majetkové podstata. Není proto jiné osoby než žalobce, komu je třeba plnění vrátit. Dále soud prvního stupně uvedl, že v dané situaci nelze aplikovat ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, které se vztahuje na vědomé plnění nedluhu, neboť taková situace nenastala. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba odvodit od právní moci zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023. Pokud žaloba byla podána dne 24. 5. 2024, stalo se tak s velkou rezervou před uplynutím zákonné promlčecí doby. K námitce rozporu s dobrými mravy uvedl, že žádné takové důvody nebyly v daném případě zjištěny. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku odkázal též na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 3. 2025, č. j. 61 Co 22/2025-206, jímž byl ve výroku o nákladech řízení ve výši 22 346 Kč potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech, č. j. 8 C 341/2023-168, a odkázal na stejný skutkový i právní základ obou sporů a shodnou argumentaci žalovaného včetně vznesené námitky fikce uznání pohledávky, s níž se v souběžně vedeném řízení soudy již vypořádaly a neshledaly ji důvodnou. Splatnost žalované pohledávky dle soudu prvního stupně nastala v závislosti na výzvě ze dne 19. 6. 2023, ve které byla uvedena pro zaplacení lhůta do 27. 6. 2023. Od 28. 6. 2023 je tedy žalovaný v prodlení, úrok z prodlení 15 % ročně byl odvozen od ust. § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pro zaplacení byla stanovena pariční lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř a neshledal důvod pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., jak požadoval žalovaný až v závěrečném návrhu. Soud prvního stupně uvedl, že samotný odkaz na důchodový věk bez dalších podrobností nepostačuje pro aplikaci tohoto ustanovení, nepříznivý zdravotní stav žalovaný nijak neodůvodnil ani nedoložil a odkaz na právní hodnocení sám o sobě také aplikaci ust. § 150 o. s. ř. neodůvodňuje. Dále upozornil i na procesní postoj žalovaného, který ani po pravomocném skončení řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 341/2023 o 22 000 Kč nezaujal smírný postoj k plnění. Výši nákladů řízení soud vyčíslil na 124 996,01 Kč, odměnu za zastoupení advokátem odvodil od ust. § 7 bodu 5 advokátního tarifu za jedenáct úkonů právní služby po 7 580 Kč, jeden úkon v poloviční výši a náklady spojené s cestou k jednání.3. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny a zamítnutí žaloby. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a věc nesprávně právně posoudil. Opakoval argumenty uvedené v řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že zaplacením žalované částky insolvenčním správcem nastala fikce uznání dluhu, neboť účinky popěrného úkonu a incidenčního řízení jsou omezeny jen na dobu insolvenční řízení. Současně namítal, že po skončení insolvenčního řízení pominula platnost a účinnost všech rozhodnutí vydaných v jeho průběhu. Nemohla tak být naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení. Odkázal na ust. § 192 odst. 3 a ust. § 410 odst. 2 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. a uvedl, že po skončení insolvenčního řízení žalobce pozbyl oprávnění popírat pravost pohledávky ex tunc, tedy pokud byla pohledávka uhrazena po právu v průběhu insolvenčního řízení, nelze ji dodatečně zpochybňovat. Dále uvedl, že z vyjádření Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024 k jím podané ústavní stížnosti plyne, že po skončení oddlužení odpadl předmět sporu a incidenční spor již nebylo možné meritorně dokončit. Rozhodnutí bylo soudem prvního stupně provedeno k důkazu, ale nebylo nijak hodnoceno, tímto postupem zatížil soud prvního stupně řízení vadou. Řízení o nároku žalovaného totiž nebylo pravomocně ukončeno, nastala fikce uznání dle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona a pohledávka žalovaného se stala ukončením insolvenčního řízení dne 16. 12. 2022 zjištěnou. Incidenční spor již nebylo možné po skončení insolvenčního řízení meritorně dokončit, bylo by třeba odvolání u Vrchního soudu v Praze odmítnout, proto nezbylo žalovanému nic jiného než vzít odvolání zpět. Roz