10 Co 146/2025-52 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 798 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 6. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 13 505 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024 do 25. 1. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 15 350 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024, Anonymizováno, do 5. 11. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 552 Kč od 6. 11. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 19 303 Kč, úroku ve výši 28,17 % ročně z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024 do 25. 1. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 15 350 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky 15 350 Kč od 27. 10. 2024 do zaplacení, na podkladě tvrzení, že žalovaný s ní uzavřel dne 11. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které mu žalobkyně poskytla částku 30 000 Kč (fakticky žalovaný od žalobkyně obdržel částku 27 500 Kč a částka 2 500 Kč byla zaslána zprostředkovatelce úvěru jako její provize). Za poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni celkem 40 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 600 Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru žalobkyně za smluvní stranu uvedla žalovaného, žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaný jí uhradí celkem 40 000 Kč v 25 měsíčních splátkách, přičemž úroková sazba činila 28,17 % ročně, RPSN bylo vypočteno na 44,50 %, provize zprostředkovateli hrazená žalobkyní přímo zprostředkovateli činila 2 500 Kč. Peněžní prostředky měly být zaslány žalobkyní na účet č. , č. účtu, . Podle závěru soudu prvního stupně žalovaný smlouvu o úvěru nepodepsal. Součástí smlouvy o úvěru byly Úvěrové podmínky (které obsahovaly mj. oprávnění žalobkyně zesplatnit úvěr v případě prodlení s úhradou ze strany příjemce úvěru) a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (který obsahoval další informace o právech a povinnostech žalovaného včetně oprávnění žalobkyně požadovat po něm úhradu různých poplatků). Podle závěru soudu prvního stupně žalovaný ani jeden z těchto dokumentů nepodepsal. Žádost o úvěr byla žalobkyní schválena a pro vyplacení částky bylo nutné zaslat na účet žalobkyně č. , č. účtu, částku 1 Kč z bankovního účtu uvedeného ve smlouvě o úvěru. Dne 12. 5. 2023 žalobkyně zaslala na bankovní účet č. , č. účtu, částku 27 500 Kč a na bankovní účet č. , č. účtu, částku 2 500 Kč. Dne 12. 5. 2023 byla z účtu č. , č. účtu, poukázána částka 1 Kč. Žalovaný na daný úvěr zaplatil celkovou částku 21 702 Kč. Dne 26. 10. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 19 336 Kč s příslušenstvím, a to do 10 dnů od odeslání oznámení. Z dokumentu nazvaného „Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ soud prvního stupně zjistil, že žalovaný má měsíční příjem 30 000 Kč nebo 33 000 Kč, bydlí u rodičů a má úvěr na blíže nespecifikovanou částku 7 551 Kč. Žalobkyně měla k dispozici prohlášení rodiče (otce) žalovaného, podle kterého je žalovaný jeho synem a přispívá měsíčně částkou 6 000 Kč na bydlení; dále výplatní lístky žalovaného za březen 2023, z nějž vyplývá měsíční příjem 52 731 Kč čistého, za únor 2023 ve výši 32 297 Kč čistého a za leden 2023 ve výši 30 009 Kč čistého. Ke dni 11. 5. 2023 žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a nebylo s ním vedeno žádné exekuční řízení. Z dokumentu „Výdaje spotřebitele – čestné prohlášení“ bez podpisu žalovaného soud prvního stupně zjistil, že výdaje na bydlení činí 6 000 Kč měsíčně a splátky úvěrů 7 551 Kč. Z dokumentu „Příjmy spotřebitele – čestné prohlášení“ bez podpisu žalovaného dále zjistil příjem ve výši 30 000 Kč měsíčně. Majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný a dne 12. 5. 2023 byla na tento účet připsána částka 27 500 Kč z účtu žalobkyně č. , č. účtu, .3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) a § 561 odst. 1, § 562 odst. 1 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru, neboť není opatřena žádným podpisem žalovaného. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaný smlouvu o úvěru podepsal elektronicky nezaměnitelným způsobem. Uzavřel, že nebyla prokázána základní autentizační a identifikační funkce podpisu žalovaného, projevující se v uzavření smlouvy tvrzené žalobkyní. Proto žalobě nevyhověl.4. Soud prvního stupně se dále z moci úřední zabýval smlouvou o úvěru se zaměřením na zkoumání její platnosti z hlediska evropského práva (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus). Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovanou částku, když sice v žalobě uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, avšak svá tvrzení relevantním způsobem nedoložila. Uvedl, že dokumenty označené „Závazky spotřebitele – čestné prohlášení“, „Výdaje spotřebitele – čestné prohlášení“, „Příjmy spotřebitele – čestné prohlášení“ nejsou opatřeny podpisem žalovaného a stran výdajů žalovaného žalobkyně eviduje pouze výdaje na bydlení ve výši 6 000 Kč měsíčně a na splátky úvěrů ve výši 7 551 Kč měsíčně, aniž by ověřila, jaké konkrétní další smlouvy o úvěru či zápůjčce žalovaný uzavřel, jaká je aktuální výše dlužných částek a nejsou evidovány ani další výdaje žalovaného (např. na léky, hygienické potřeby, stravu, oblečení, volný čas). Uvedené proto podle jeho názoru nemohlo žalobkyni postačovat k závěru o úvěruschopnosti žalovaného. Uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem a žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně z tohoto důvodu zamítl.5. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 27 500 Kč, a proto dospěl k závěru, že se žalovaný ve výši 5 798 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyni vrátil pouze 21 702 Kč. V souladu s § 2991 odst. 1, 2 o. z. posoudil plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru jako bezdůvodné obohacení žalovaného, který je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Z hlediska posouzení splatnosti bezdůvodného obohacení, vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne 26. 10. 2024, danou k poštovní přepravě téhož dne 26. 10. 2024, jíž žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 10 dnů od odeslání výzvy. Ve smyslu § 573 o. z. měl za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, pročež měl žalovaný plnit do 5. 11. 2024 a od 6. 11. 2024 se ocitl v prodlení. Úrok z prodlení žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Zbývající žalobní nároky soud prvního stupně zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy.6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žalovaný měl v řízení většinový úspěch (71,48 %), ale žádné náklady mu nevznikly.7. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výrokům II. a III., podala v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně, jelikož má za to, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně setrvala na svém stanovisku, že posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když neměla důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. V podrobnostech odkázala na své doplnění tvrzení ze dne 13. 9. 2024. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru prvotně vycházela z informací od dlužníka s tím, že rozsah prověřování těchto informací se liší dle typu úvěru a jeho výše. Nelze po ní jako úvěrujícím požadovat, aby prováděla detektivní pátrání. Stran uzavření smlouvy rovněž odkázala na doplnění tvrzení ze dne 3. 2. 2025 a listinné důkazy. Vytýkala soudu prvního stupně, že nedostál své povinnosti v dostatečnosti a srozumitelnosti odůvodnění rozsudku, který považuje za nepřezkoumatelný. Navrhla zruše